Článek
Když táta před čtyřmi lety umřel, nechal nám obrovskou dvougaráž ve Strašnicích. Stojí samostatně ve dvoře starého činžáku, má skoro padesát metrů čtverečních a na papíře patří mně i Tomášovi přesně napůl. Jenže v době dědického řízení byl Tomáš zrovna čerstvě po škole, střídal brigády a na účtu měl sotva na nájem. Veškeré poplatky u notáře, což dělalo necelých čtrnáct tisíc, jsem tehdy zatáhl já.
„Jasně, brácho, hned jak si najdu normální práci, pošlu ti půlku,“ řekl mi tehdy před notářskou kanceláří a plácli jsme si na to.
Nikdy mi nic neposlal. Já to z něj taky nepáčil. Věděl jsem, že se ty peníze jednou budou hodit jako argument víc, než kdyby mi je reálně vrátil. Stejně tak jsem na sebe napsal složenky za elektřinu a daň z nemovitosti, kterou platím každý rok na jaře. Tomáš mezitím garáž ignoroval. Bydlel v podnájmu na druhém konci města a auto neměl.
Před dvěma lety jsem rozjel e-shop s chovatelskými potřebami. Zaměřil jsem se hlavně na velká skleněná terária a těžké pytle se speciálním krmivem. Mít sklad v Praze je finanční sebevražda, takže jsem si vzpomněl na Strašnice. Nejdřív jsem tam navezl jen tři palety. Když se e-shop začal chytat, koupil jsem profesionální průmyslové regály. Ty oranžovo-modré, co unesou tunu.
Nechal jsem je pevně přivrtat do betonové podlahy. Prostor jsem si rozvrhl logicky – regály vytvořily dlouhé útéčko podél pravé a zadní stěny. Na pravé straně byla totiž hlavní pojistková skříň, nová třífázová zásuvka a taky vypínač od stropních zářivek. Levou stranu s jedním netěsnícím oknem a starými plechovými dveřmi, které při otevírání drhnou o zem, jsem nechal volnou. Moje regály a manipulační ulička zabraly zhruba sedmdesát procent podlahové plochy.
Fungovalo to perfektně až do letošního května. Tomáš si totiž našel trochu lépe placenou práci a okamžitě si splnil svůj klukovský sen. Koupil si přes inzerát omlácenou Hondu Hornet z devadesátého osmého, která nutně potřebovala kompletní renovaci.
Když mi volal, že ji veze do Strašnic, zrovna jsem expedoval zboží. Dokonce jsem šel ven a pomohl mu tu těžkou potvoru sundat z vozíku. Podal jsem mu svoje čisté pracovní rukavice, aby si neodřel ruce o ten rezavý výfuk, a společně jsme ji dotlačili dovnitř.
Zatlačili jsme ji do jeho levého rohu. Bylo to tam docela stísněné, protože z jedné strany mu stínil můj dvoumetrový regál s filtrem do akvárií a z druhé strany měl to staré okno.
„Budu tu teď po večerech trochu makat,“ oznámil mi hrdě a otíral si čelo. „Chci do konce prázdnin udělat lak a vyčistit motor.“
Kývl jsem, že jasně, a dál jsem balil krabice. Problém nastal o dva týdny později.
Přijel jsem do garáže v úterý ráno s dodávkou plnou nového zboží. Otevřel jsem dveře a málem mě trefil šlak. Ve vzduchu visel oblak jemného kovového prachu. Všude smrdělo spálené železo a WD-40. Moje skleněná terária, připravená v bublinkové fólii na odeslání, byla pokrytá šedivým povlakem. Tomáš zjevně celý předchozí večer brousil rez flexou.
Vytáhl jsem telefon a okamžitě mu volal.
„Co to tam jako předvádíš?“ vyjel jsem na něj hned, jak to zvedl. „Mám tu sklo a čistý filtry za čtvrt milionu a ty mi tady děláš prachovou bouři?“
„Ježiš, tak to trochu ometu, ne?“ ozvalo se otráveně ze sluchátka. „Je to i moje garáž, Michale. Mám tam padesát procent. Potřebuju obrousit rám, nemůžu to dělat na chodníku.“
Tohle přesně byla ta chvíle, na kterou jsem čekal čtyři roky. Opřel jsem se o dodávku a schválně ztišil hlas.
„Dobře, Tome. Fajn. Padesát procent. Takže když chceš jet přesně na půlky, tak mi dneska večer pošleš na účet sedm tisíc za toho notáře, další tři tisíce za polovinu daně z nemovitosti, co za tebe roky platím, a zhruba bůra za elektřinu, kterou teď budeš pálit tou svojí flexou. Dělá to patnáct tisíc. Jakmile mi to pípne v bance, vezmu metr, nakreslím na zem čáru přesně v polovině a ty si tam klidně brousit můžeš.“
V telefonu bylo dlouho ticho. Moc dobře jsem věděl, že všechny svoje úspory narval do nákupu té motorky a náhradních dílů. Neměl ani tisícovku navíc, natož patnáct.
„To si děláš prdel,“ hlesl nakonec. „Víš, že jsem teď úplně vyštavenej.“
„Já z tebe ty peníze netahám, Tome. Jen ti říkám, že dokud to financuju já, platí moje pravidla. Žádný broušení a žádný chemický smrady uvnitř. Je to sklad, ne lakovna.“
Típl to. Tři dny se neozval, ale o víkendu jsme se všichni sešli na oslavě máminých narozenin na její zahradě za Prahou. Bylo mi jasné, že to tam Tomáš zkusí vytáhnout. A taky že jo. Sotva jsem si nabral bramborový salát, začal si stěžovat.
„Mami, Michal se roztahuje v celé garáži. Narval tam ty svoje obří regály a já si nemůžu ani zapnout brusku, aniž by na mě řval, že mu špiním akvária. Nemůžu se tam s tou motorkou ani otočit.“
Nabodl jsem si kus řízku a klidně jsem se podíval na mámu.
„Mami, mám tam naskladněno za stovky tisíc. Jsou to věci, co mě živí. Platím tam komplet elektriku i pojistku. Tomáš tam včera lítal s jiskrama z flexy dva metry od kartonových krabic. Jen jsem ho poprosil, ať tyhle špinavé práce dělá venku na dvoře. Nechci, aby nám to tam kvůli jedné motorce chytlo.“
Máma okamžitě zpozorněla. Požár byl její noční můra. Podívala se na bráchu s tím svým typickým vyčítavým výrazem.
„Tomáši, prosím tě, buď trochu rozumný. Michal tam má firmu, dře od rána do večera. Ty si s tou motorkou jenom hraješ. Přece mu to tam nezničíš prachem. A s tím ohněm si vůbec nezahrávej, buď rád, že tě tam nechá vůbec parkovat.“
Tomáš zrudl, hodil vidličku na talíř a odešel od stolu. Bylo hotovo. Nejenže jsem ho utnul finančně, ale ještě před rodinou vypadal jako nezodpovědný kluk, co ohrožuje staršímu, pracovitému bratrovi těžce budovaný byznys.
V pondělí ráno jsem přivezl do garáže řemeslníka. Za dva a půl tisíce mi od stropu až k zemi namontoval pojezdovou lištu a na ni pověsil tlustý průmyslový závěs z měkčeného PVC. Byla to taková ta těžká průhledná plachta, co se dává do myček aut nebo do mrazáků. Dokonale oddělila Tomášův temný kout od zbytku místnosti.
Napsal jsem mu fotku a zprávu: „Nechal jsem ti udělat zástěnu. Stálo mě to bůra, ale máš klid. Můžeš brousit a mě se to nedotkne. Užil sis tu neděli, brácho.“
Byl to ode mě vlastně vstřícný krok. Sám mi pak odpoledne odepsal jen stručné „Dík.“ Myslel si, že jsem po tom nedělním výstupu vyměkl.
Co už ale z fotky nepoznal, byl ten druhý drobný detail, který jsem stihl vyřídit hned potom, co řemeslník odešel. Koupil jsem v železářství masivní ocelový visací zámek a zamkl jsem s ním dvířka od hlavní pojistkové skříně. Ta byla pochopitelně na mojí straně za plastovým závěsem.
Sice jsem mu napsal, že může brousit, jak chce, ale on už třetí týden zjišťuje, že to má jeden podstatný háček. Abych nepřišel o pojistku, vymyslel jsem si pro něj pravidlo. Řekl jsem mu, že mi pojišťovák kvůli riziku požáru nařídil zamykat hlavní jistič pokaždé, když ve skladu nejsem fyzicky přítomen.
Od té doby je Tomášův režim dost jednoduchý. Může pracovat s elektrickým nářadím a rozsvítit si jen tehdy, když zrovna balím objednávky. Což je obvykle v úterý a ve čtvrtek mezi devátou a polednem, kdy on sedí v kanceláři v práci. Pokud přijde o víkendu nebo večer, hlavní jistič je zamčený a zástrčky jsou hluché.
Já si právě teď u stolu uvařil kafe v rychlovarné konvici. Svití mi tu dvě silné LED zářivky. Zpoza tlusté průhledné plachty se ozývá jen zoufalé, rytmické skřípání. To si Tomáš přinesl čelovku a zkouší ten rezavý ráfek obrousit ručním pilníkem.
