Článek
Když se řekne pásovec, většině lidí se vybaví zvíře, které se v ohrožení stočí do neprostupné koule. Tenhle trik ale umí jen někteří jeho příbuzní, například pásovec kulovitý. Pásovec devítipásý se stočit nedokáže. Jeho krunýř, tvořený devíti pohyblivými pásy spojenými měkkou kůží, mu sice kryje záda, boky, hlavu, ocas i vnější stranu nohou, ale břicho zůstává měkké a zranitelné.
Místo klubka proto sáhne k jinému řešení. Když ho něco vyleká, dokáže vyskočit kolmo vzhůru zhruba do výšky jednoho metru. V přírodě tenhle manévr může na okamžik zaskočit dravce a získat mu čas na útěk do křoví nebo do nory. Jenže tentýž reflex je také důvodem, proč se pásovci tak často stávají oběťmi silničního provozu: místo aby se před přijíždějícím autem přikrčili k zemi, vyskočí přímo proti němu.
Pásovec devítipásý (Dasypus novemcinctus) patří mezi chudozubé savce neboli xenarthry, do příbuzenské skupiny, v níž najdeme také lenochody a mravenečníky. V rámci ní patří do řádu pásovců (Cingulata). Přestože se o pásovcích někdy mluví jako o zvířatech s ohromným počtem zubů, tento druh mívá obvykle 28 až 32 jednoduchých kolíčkovitých zubů. Nemají sklovinu a postupně dorůstají, protože se při dobývání potravy opotřebovávají.
Kde pásovce potkáte
Pásovec devítipásý je nejrozšířenějším druhem pásovce vůbec. Žije od Argentiny a Uruguaye přes Střední Ameriku až po jih a jihovýchod Spojených států. Není nijak vybíravý, pokud jde o prostředí: obstojí ve vlhkých pralesích, křovinatých porostech, zemědělské krajině i na okrajích lidských sídel. Hůř ale snáší dlouhé mrazy a opravdu vyprahlé oblasti.
Zajímavá je jeho historie v Severní Americe. Ve Spojených státech byl poprvé zaznamenán v Texasu roku 1849 a od té doby svůj areál rozšířil daleko na sever i na východ. Dnes se objevuje i ve státech, kde by ho lidé ještě před několika desetiletími vůbec nečekali. Pomáhá mu mírnější klima, schopnost překonávat vodní překážky i to, že se dokáže přizpůsobit krajině pozměněné člověkem.
Pásovec je samotářský tvor, který se za potravou vydává hlavně po setmění. V chladnějších měsících ale klidně mění režim a hledá potravu i přes den. Spoléhá hlavně na čich, zrak má naopak slabší. Při hledání potravy zabořuje dlouhý čenich do půdy a mohutnými drápy rozhrabává zem, trouchnivějící dřevo nebo mraveniště.
Na jídelníčku mají hlavní místo bezobratlí: mravenci, termiti, larvy, brouci, červi a další hmyz. Nepohrdne ale ani drobnými ještěrkami, žábami, vejci, ovocem nebo zdechlinami, často hlavně kvůli larvám hmyzu, které v nich najde. Díky citlivému čichu a lepkavému jazyku dokáže najít potravu i hluboko pod povrchem.
Těžký kostěný krunýř by se mohl zdát jako překážka ve vodě, ale pásovec si s řekami poradí překvapivě dobře. Menší vodní toky překonává tak, že polkne větší množství vzduchu a nafoukne si žaludek a střeva. Zvýší tím vztlak a přeplave na druhou stranu podobně jako pes.
U hlubších nebo širších řek volí jinou taktiku: zadrží dech, klesne ke dnu a přejde na druhý břeh po dně koryta. Bez nadechnutí vydrží až šest minut. Tato schopnost mu pomáhá nejen při překonávání vody, ale i při hledání potravy v bahně a při útěku před nebezpečím.
Čtyři identická mláďata z jednoho vajíčka
Snad nejpodivnější kapitolou v životě pásovce devítipásého je jeho rozmnožování. Páření probíhá obvykle na podzim nebo v zimě, ale oplozené vajíčko se hned nezačne vyvíjet. Embryo se nejprve několik měsíců neuhnízdí v děloze. Tomuto jevu se říká odložená implantace a umožňuje samici načasovat porod do příznivější části roku.
Nejneobvyklejší je ale to, co se s jediným oplozeným vajíčkem stane potom. Po uhnízdění se rozdělí na čtyři samostatné zárodky, z nichž se vyvinou čtyři geneticky téměř totožná mláďata stejného pohlaví. Tomuto jevu se odborně říká polyembryonie a mezi savci je mimořádně vzácný. U pásovce devítipásého jde téměř vždy o pravidlo, nikoli o kuriozitu jedné výjimečné rodiny.
Pásovec devítipásý má nízkou tělesnou teplotu, která vyhovuje bakterii Mycobacterium leprae, původci lepry neboli Hansenovy nemoci. Někteří volně žijící pásovci jsou touto bakterií přirozeně nakaženi a právě proto se tento druh stal důležitým pro lékařský výzkum.
Bakterii lepry se dlouho nedařilo běžně pěstovat v laboratorních podmínkách. Vědci proto využívali pásovce jako modelový organismus pro studium nemoci i vývoj léčby. Kontakt s volně žijícím pásovcem však není důvod k panice: podle amerického zdravotnického úřadu CDC je riziko přenosu na člověka velmi nízké. Rozumné je zvíře nechytat, nemanipulovat s ním a nenechávat děti ani domácí mazlíčky, aby ho obtěžovali.
Kdo si na pásovce brousí zuby?
Přestože je pásovec chráněn krunýřem, predátorů má víc, než by se čekalo. V různých částech Ameriky ho loví pumy, jaguáři, kojoti, rysi, psi, aligátoři i velcí draví ptáci. Nejvíc ohrožená jsou mláďata. Dospělí jedinci se navíc nemohou spolehnout na to, že je krunýř ochrání úplně: funguje spíš jako štít proti drápům a zubům menších útočníků než jako neprůstřelná zbroj.
Jedním z největších nebezpečí jsou pro pásovce dnes lidé, konkrétně automobilová doprava. Kombinace slabšího zraku, nočního způsobu života a reflexu vyskočit vzhůru z nich dělá časté oběti silnic v oblastech, kde žijí.
Pásovec devítipásý je tak tvor plný protikladů: má krunýř, kterým se ale neumí bránit jako jeho příbuzní, zadrží dech déle než leckterý člověk a jeho rozmnožování patří k nejneobvyklejším v celé savčí říši. Zdánlivá nedokonalost, kvůli níž se tak často plete lidem pod kola, z něj dělá jednoho z nejzvláštnějších savců Ameriky.
https://cs.wikipedia.org/wiki/P%C3%A1sovec_dev%C3%ADtip%C3%A1s%C3%BD
https://www.mundo.cz/pasovec-devitipasy
https://www.chovzvirat.cz/zvire/3078-pasovec-devitipasy/
https://www.stoplusjednicka.cz/americky-pasovec-devitipasy-obrneny-potapec-skvely-skokan-do-vysky
https://autorskesperky.com/blog/post/pasovec.html
