Článek
Existují lidské osudy, vedle kterých blednou i ty nejodvážnější hollywoodské scénáře. Příběhy, v nichž se nepředstavitelná osobní tragédie, nezměrný žal a absolutní lidské dno nespojí v rezignaci, ale v nezkrotnou vůli žít, postavit se zlu a vzít spravedlnost do vlastních rukou. Životní pouť Josefa Serinka, v odboji známého pod přezdívkou Černý, je přesně taková.
Je to příběh muže romského původu, který během nacistického pronásledování přišel o manželku Pavlínu a děti. Místo toho, aby zahynul v táboře v Letech u Písku nebo skončil v transportu do koncetráku, dokázal utéct. Po měsících skrývání se dostal na Vysočinu a stal se jedním z nejvýraznějších velitelů tamního partyzánského odboje.
Nebyl však romantickým hrdinou z plakátu. Přežil díky tvrdosti, nedůvěře, zkušenosti s ilegalitou i ochotě sáhnout po zbrani. A jeho příběh měl také jednu krutou zvláštnost: když bojoval v lesích a riskoval život, stále ještě nevěděl, jak dopadli jeho nejbližší. O smrti ženy a dětí se definitivně dozvěděl až po válce.
Poklidný život
Josef Serinek se narodil 25. února 1900 v Bolevci u Plzně. O rodiče přišel velmi brzy a vyrůstal u starší sestry v širší rodině, která kočovala. Už ve čtrnácti letech se osamostatnil a pracoval na statku.
První zkušenost s válkou přišla nečekaně brzy. V šestnácti letech byl za první světové války odveden do rakousko-uherské armády a dostal se na italskou frontu, kde byl raněn. Po zotavení dezertoval a připojil se k takzvanému Zelenému kádru, skupinám zběhů ukrývajících se v lesích.
Byl znovu dopaden a odsouzen, konec monarchie mu však otevřel cestu z vězení. Po válce se vyučil zahradníkem a živil se převážně zemědělskými pracemi a jako kočí. Roku 1922 se oženil s Pavlínou Janečkovou a založil rodinu. Jejich život nebyl idylický, ale po letech putování se před válkou usadili na Plzeňsku a Serinek pracoval na statku.
Nacistická okupace však přinesla postupné utahování smyčky kolem Romů a Sintů. V létě 1942 následoval soupis lidí označených protektorátními úřady za „Cikány a osoby žijící po cikánsku“ a jejich soustřeďování do táborů v Letech u Písku a Hodoníně u Kunštátu. Dne 3. srpna 1942 byl Serinek s Pavlínou a dětmi odvlečen do Let.
Tábor spravovaly protektorátní úřady a hlídali jej čeští četníci. Po příjezdu podle Serinkovy pozdější výpovědi následovalo bití a ponižování. Vězňové hladověli, žili v přeplněných a hygienicky katastrofálních podmínkách a byli nasazováni na nucené práce. Serinek pracoval mimo jiné v pracovním komandu v lesích u Nevězic, několik kilometrů od hlavního tábora.
Hrůza Let se později ještě vystupňovala epidemiemi a masovým umíráním, Serinek však v táboře strávil přibližně šest týdnů. K útěku se rozhodl už v září 1942, tedy dříve, než tábor zasáhla nejhorší vlna tyfu. Při práci mimo areál pochopil, že právě pracovní komando nabízí šanci zmizet. Rodinu tím opouštěl v situaci, jejíž skutečný konec ještě nemohl znát.
15. září 1942 se spolu s několika dalšími vězni z komanda u Nevězic dal na útěk. Uprchlíci měli jen minimum zásob a žádný pevný plán, kam dojít. Serinek později popisoval přípravu téměř až děsivě prostě: trochu soli, několik krabiček zápalek a kousek chleba. Organizované pátrání se naplno rozběhlo až následujícího rána a mužům poskytlo první důležitý náskok.
Nebyl to pochod přímo na Vysočinu. Skupina se dlouhé měsíce pohybovala po rozsáhlém území, spala v lesích, sháněla jídlo, peníze, šaty i zbraně a několikrát se ocitla těsně před dopadením. Serinek původně uvažoval dokonce o cestě přes Maďarsko do Jugoslávie k partyzánům. Muži se však postupně rozcházeli a jejich počet se zmenšoval.
Na jaře 1943 zůstali spolu už jen Josef a Karel Serinkovi. Dne 19. dubna je u Ratiboře nedaleko Jindřichova Hradce objevili lesní dělníci a začalo pátrání četníků a hajných. Při následné honičce byl Karel zastřelen. Josef unikl téměř zázrakem. „Byl jsem živ a nebyl, úplně bezmyšlenkovitě jako postřelená zvěř,“ vzpomínal později na okamžiky, kdy se sám zachraňoval útěkem.
Po Karlově smrti zůstal skutečně sám. Pátrání po něm pokračovalo, existoval na něj zatykač a při dopadení mu reálně hrozil trest smrti. Přesto se mu podařilo dostat na Českomoravskou vrchovinu, kde postupně navázal kontakty s domácím odbojem. Jeho původní plán přežít a jednou se vrátit pro rodinu se mezitím změnil v něco jiného: chtěl proti okupantům bojovat.
Vlastní oddíl
Na Vysočině narazil na prostředí, v němž mohl využít všechno, co se naučil během dvou válek a měsíců na útěku. Spojil se s odbojáři kolem Josefa Grni, Karla Štainera-Veselého, Vojtěcha Luži a Josefa Svatoně, později spojenými s organizací Rada tří. Serinek nepodléhal přímo každému z jejích představitelů, jeho bezprostředním nadřízeným byl především podplukovník Svatoň.
V okolí Nového Města na Moravě začal budovat vlastní lesní skupinu, v pramenech označovanou jako oddíl Černý, později také Čapajev. Její jádro tvořili zejména uprchlí sovětští váleční zajatci, k nimž se přidávali Češi na útěku a lidé zapojení do domácího odboje. Serinek nebyl důstojníkem z vojenské akademie. Měl však přesně ty schopnosti, které byly pro přežití v ilegalitě rozhodující.
Uměl se pohybovat krajinou, hledat bezpečné úkryty, pracovat se zbraněmi a hlavně budovat síť lidí, bez které by partyzáni v českých podmínkách dlouho nepřežili. Spojky, zásobovači, rodiny poskytující nocleh, lesní bunkry a bezpečné domy byly stejně důležité jako pušky. Velkou oporu našel mezi obyvateli evangelických obcí na Vysočině, kteří riskovali zatčení i smrt.
Serinek organizoval budování lesních úkrytů a život skupiny, sháněl zásoby a zaučoval nové muže v pravidlech ilegality. Oddíl nebyl neporazitelnou armádou ovládající celé hory, ale proměnlivou skupinou závislou na utajení a pomoci civilistů. Každé prozrazení mohlo znamenat katastrofu nejen pro partyzány, ale i pro rodiny, které jim nosily jídlo nebo předávaly zprávy.
Když později vysvětloval, proč se nespokojil s pouhým skrýváním, vystihl svou motivaci několika slovy: „Chtěl jsem boj, kdyby mně šlo jenom o schovávání, nebyl bych tam.“ V jeho případě to nebyla póza. Už při útěku z Let uvažoval o cestě k jugoslávským partyzánům a na Vysočině konečně našel možnost zapojit se do organizovaného odboje.
Jeho skupina prováděla ozbrojené i zásobovací akce a udržovala kontakty s dalšími odbojovými strukturami. V průběhu roku 1944 se však situace změnila. Po prozrazení a tlaku bezpečnostních složek se původní Serinkův oddíl rozpadl na více částí. Sovětští členové přešli k Jermaku, další muži se později spojili s oddílem Dr. Miroslav Tyrš. Serinek přesto z odboje nezmizel.
Pomsta za generála Lužu skončila krví
Dne 2. října 1944 dorazil generál Vojtěch Boris Luža, vojenský představitel Rady tří, se svým pobočníkem poručíkem Josefem Korešem do Hřiště u Přibyslavi. Místní starosta upozornil na dvojici neznámých mužů četníky. Ti přišli do hostince provést kontrolu. Následovala přestřelka, v níž Luža padl. Těžce zraněný Koreš utekl ven a v bezvýchodné situaci se zastřelil vlastní pistolí.
Smrt jednoho z nejdůležitějších mužů domácího vojenského odboje vyvolala v Radě tří okamžitou touhu po odvetě. Rozkaz k zásahu proti přibyslavské četnické stanici vydal podplukovník Josef Svatoň. Do akce se zapojil Serinek, sovětští partyzáni kolem Nikolaje Bachmutského i generálův syn Radomír Luža. Výprava měla potrestat četníky spojované se smrtí Luži a Koreše.
V noci na 26. října 1944 obsadila skupina partyzánů četnickou stanici v Přibyslavi. Četníky odzbrojila, vyslechla a následně odváděla do sklepa. Tam byli zastřeleni vrchní strážmistr Bohuslav Mečíř a strážmistři Stanislav Kunderka, Ondřej Otevřel a Karel Sojka. Pátý četník, Jiří Hörner, utrpěl několik střelných zranění, ale přežil.
Tady se jednoduchý příběh hrdiny a zrádců láme. Ne všichni zastřelení četníci se podíleli na zásahu v Hřišti. Muž, který tamní četnickou hlídku vedl, Josef Navrátil, navíc v době přepadu v Přibyslavi nebyl. Odvetná akce tak zasáhla i lidi, kteří se na smrti Luži přímo nepodíleli. Právě proto zůstává přibyslavská exekuce dodnes nejkontroverznějším bodem Serinkova odboje.
Z pohledu partyzánské války měla akce ještě jiný rozměr. Rada tří chtěla protektorátním bezpečnostním složkám ukázat, že aktivní postup proti odboji může mít smrtelné následky.
V dalších měsících Serinek spolupracoval s oddílem Dr. Miroslav Tyrš a dál působil na Vysočině. Jeho znalost terénu, kontakty a schopnost organizovat zázemí zůstávaly cenné až do posledních dnů okupace. Na jaře 1945 už se německá moc hroutila, zároveň však rostlo nebezpečí chaotických střetů, přesunů jednotek a posledních represí.
6. května 1945 se Serinek výrazně zapojil do osvobozování Bystřice nad Pernštejnem. Partyzáni a místní odbojáři přebírali moc, zajišťovali pořádek a odzbrojovali protivníky ještě před definitivním příchodem pravidelných armád.
Vítězství však nepřineslo návrat k životu, který opustil v září 1942. Teprve po válce zjistil plný rozsah rodinné tragédie. Pavlína a děti nepřežily nacistické pronásledování; část rodiny zemřela v Letech, další po deportaci do Auschwitz-Birkenau. Naděje, se kterou kdysi z pracovního komanda utekl, už neměla kam směřovat.
Po válce si otevřel hospodu
Po osvobození se Serinek znovu oženil. Jeho druhou ženou se stala Marie Zemanová, rozená Kudová, která byla do odboje zapojená už během války. Společně založili novou rodinu a vychovávali Mariina syna z prvního manželství i tři společné děti.
Usadili se ve Svitavách, kde převzali hostinec známý jako U Černého partyzána. Hospodu vedl s Marií několik let a po válce se také angažoval ve Svazu protifašistických bojovníků.
Ani poválečné uznání však neodpovídalo tomu, jak výraznou úlohu v odboji skutečně sehrál. V roce 1946 obdržel Československou medaili Za zásluhy II. stupně. V roce 1947 byl Serinkovi i jeho ženě Marii přiznán statut československého partyzána.
Po měnové reformě v roce 1953 podnik zavřel a následně pracoval jako skladník v cihelně. Jeho příběh však postupně upadal v zapoměnní.
Právě proto byl zásadní historik Jan Tesař, který Serinka v letech 1963–1964 během osmnácti setkání zpovídal. Prvních šest rozhovorů nahrával na magnetofon, další už zapisoval. Serinek mluvil o první světové válce, Letech, dlouhém útěku, partyzánech i zabíjení bez pozdějšího hrdinského nánosu. Vzniklo mimořádně rozsáhlé svědectví člověka zevnitř ilegální války.
Materiál ale v úplnosti vyšel až v roce 2016. Tesař se k němu po desetiletích vrátil, kriticky jej porovnával s dokumenty a výsledkem se stala monumentální třísvazková Česká cikánská rapsodie.
Josef Serinek zemřel 14. června 1974 ve Svitavách. Bylo mu čtyřiasedmdesát let. Jeho druhá žena Marie zemřela o čtyři roky dříve. Černý partyzán tak odešel dávno předtím, než se jeho příběh dostal k širšímu publiku. Pozdní uznání přišlo až po desetiletích. V roce 2022 mu byla in memoriam udělena Medaile Za hrdinství. Ve stejném období se zásadně proměnilo i místo, odkud v roce 1942 utekl. Velkokapacitní vepřín vybudovaný za komunismu na prostoru bývalého tábora v Letech byl v roce 2022 zbourán a v roce 2024 se zde otevřel nový Památník holokaustu Romů a Sintů v Čechách.
Zdroje:
https://www.pametnaroda.cz/cs/serinek-zdenek-20220413-0
https://www.ustrcr.cz/wp-content/uploads/2022/03/PD_1_22_s91-97.pdf
https://ct24.ceskatelevize.cz/clanek/kultura/cikanska-rapsodie-cerneho-partyzana-je-pribehem-statecnosti-104048
https://www.irozhlas.cz/veda-technologie/historie/tabor-lety-u-pisku-pamatnik-pribehy-vzpominky-historie_2404231033_ako
https://cesky.radio.cz/malo-znamy-romsky-holocaust-8270504
https://www.rommuz.cz/cs/lety-u-pisku/
https://www.rommuz.cz/cs/lety-u-pisku/o-pamatniku/projekt-lety-u-pisku-pamatnik-holokaustu-romu-a-sintu-v-cechach/
https://archiv.fondbudoucnosti.cz/aktuality/projekty-mesice/2016/ceska-cikanska-rapsodie-3-svazky
https://www.i-triada.net/product-page/kopie-josef-serinek-jan-tesa%C5%99-%C4%8Desk%C3%A1-cik%C3%A1nsk%C3%A1-rapsodie-i-iii-svazek-bazar
