Článek
10. prosince 1963. Kalifornská poušť Mojave. Zkušební letoun NF-104A se v téměř vertikálním letu vyšplhá do výšky 101 600 stop, tedy téměř jednatřiceti kilometrů. Vzduch je tam tak řídký, že aerodynamická kormidla ztrácejí účinnost a řízení přebírají malé reakční trysky. Jenže příď se odmítne sklopit. Stroj se převrátí a začne padat k zemi v nekontrolovatelné ploché vývrtce.
„Dostal jsem se do situace bez východiska. Sedíte tam. Máte ale jednu další možnost: katapultovat se,“ vzpomínal. Ve výšce kolem 2,4 kilometru zatáhne za katapultáž. Vystřelené sedadlo ho vzápětí udeří do hlavy, žhavý raketový mechanismus prorazí hledí helmy a čistý kyslík uvnitř přiživí plameny. Na zem dopadne s těžce popáleným obličejem a rukama. Tím mužem nebyl nikdo jiný než Chuck Yeager.
Většina lidí zná jeho jméno kvůli něčemu jinému: 14. října 1947, oranžový raketový Bell X-1, dvě zlomená žebra z noční jízdy na koni a první oficiálně potvrzený horizontální let rychlejší než zvuk.
Ve svých pamětech vzpomínal: „Měl jsem strach. Věděl jsem, že mnoho kolegů si myslí, že mě ta neviditelná zeď na obloze roztrhá na kusy.“ Pak ručička Machmetru přelezla přes jedničku a stroj se naopak uklidnil. Yeager později průchod zvukovou bariérou přirovnával k prostému „prošťouchnutí želatinou“.
Yeager svou kariéru nikdy příliš nemystifikoval. Když se v devětaosmdesáti letech znovu proletěl nadzvukově, shrnul celý svůj život téměř odzbrojující větou: „Za to, čím jsem, vděčím letectvu. Vzalo osmnáctiletého kluka ze Západní Virginie a udělalo ze mě to, čím jsem dnes.“
Přitom chybělo málo a v žádném letadle by neseděl. Narodil se 13. února 1923 v Myře v Západní Virginii a vyrůstal poblíž Hamlinu. Když v září 1941 vstoupil do armádního letectva, nastoupil jako obyčejný mechanik. Teprve válečný program otevřel pilotní výcvik také mužům bez vysokoškolského vzdělání a Yeager v červenci 1942 dostal svou šanci.
Právě tahle kombinace z něj udělala fenomén. Nebyl inženýr, který by o chování křídel četl ve skriptech, ale mechanik s mimořádným citem pro stroje a ostrým zrakem. „Když jsem létal, dokázal jsem nepřítele zahlédnout ze vzdálenosti pětadvaceti nebo třiceti mil,“ vzpomínal ještě ve vysokém věku.
Když ho na konci roku 1943 poslali do Anglie k 357. stíhací skupině, přešla jeho jednotka na P-51 Mustang. Svůj první potvrzený sestřel německého Messerschmittu Bf 109 zaznamenal 4. března 1944. Hned druhý den sestřelili Němci jeho.
Yeager vyskočil na padáku nad okupovanou Francií a s pomocí francouzského odboje se několik týdnů vyhýbal německým hlídkám. S Maquis také pracoval s výbušninami – zkušenosti s nimi měl už z domova. Nakonec zamířil přes Pyreneje do neutrálního Španělska.
Pochod přes Pyreneje a audience u „Ika“
Cesta přes hory málem skončila katastrofou. Yeager postupoval s navigátorem Omarem „Patem“ Pattersonem, když jejich úkryt zasypala palba německé hlídky. Patterson utrpěl zásah do nohy, jejíž spodní část zůstala viset prakticky jen na šlaše. Yeager ji kapesním nožem přeřízl, ránu ovázal a těžce zraněného muže táhl dál. Ve vlastní vzpomínce popsal jejich útěk mnohem prostěji: „Nemohl chodit, tak jsem ho vytáhl do svahu přes další hřeben. Kdykoli cesta vedla dolů, strčil jsem do něj, aby sklouzl.“ Za pomoc Pattersonovi později obdržel Bronzovou hvězdu.
V květnu 1944 byl Yeager zpátky v Británii. A tam narazil na armádní předpisy. Piloti, kterým při útěku pomohl odboj, se nesměli znovu vrátit do bojů nad okupovanou Evropou. Kdyby byli podruhé sestřeleni a zajati, mohli při výslechu prozradit únikové trasy i lidi, kteří jim pomáhali.
Yeager však odmítl odjet domů a odvolával se tak dlouho, až se 12. června dostal před samotného Dwighta D. Eisenhowera. Podle jeho vzpomínek se ho vrchní velitel zeptal: „Mám lidi, kteří se střelí do nohy, aby mohli domů. Co je s vámi?“ Yeager odpověděl: „Generále, svou práci jsem ještě neudělal.“ Eisenhower si vyžádal pravomoc z Washingtonu a Yeager se směl vrátit do bojů.
Odpověď na sebe nenechala dlouho čekat. Dne 12. října 1944 se zapsal do historie. Během jediného střetnutí mu bylo připsáno pět Bf 109. U první dvojice dokonce nemusel vystřelit: němečtí piloti své stroje opustili ještě předtím, než zahájil palbu. U dalšího Messerschmittu už jeho bojové hlášení zní podstatně syrověji: „Pozoroval jsem zásahy po celém letounu, zvlášť silné v kokpitu. Vypálil jsem asi třísekundovou dávku a celý trup se roztrhl.“
Válku zakončil po 64 bojových misích. Když se vrátil do Spojených států, otevřela se před ním druhá kariéra, která měla být snad ještě nebezpečnější než ta první: práce zkušebního pilota.
Sny o vesmíru
Po válce přišla Murocská základna v Kalifornii, Bell X-1 a éra experimentálních letadel. Dva večery před slavným letem z 14. října 1947 Yeager při jízdě na koni narazil do brány a zlomil si dvě žebra. Zranění před vojenskými lékaři zatajil a s bolestí se nasoukal do X-1.
Protože nedokázal dostatečně pohnout rukou, inženýr Jack Ridley mu připravil kus násady od koštěte, kterým zavřel poklop. Když pak Machmetr ukázal 1,06, Yeager si do letového deníku napsal lakonické „#1 OK“. Později prohlásil, že úspěch byl hlavně výsledkem toho, že se ocitl „ve správnou dobu na správném místě“.
V roce 1962 se stal velitelem prestižní USAF Aerospace Research Pilot School na Edwardsově základně. Byla to elitní líheň připravující vojenské zkušební piloty pro lety ve vysokých vrstvách atmosféry i pro budoucí kosmické programy. Studenti probírali astrofyziku, orbitální mechaniku a létali na strojích schopných simulovat části podmínek kosmického letu. Desítky absolventů školy později zamířily k NASA. Yeager přitom s určitou ironií připomínal: „Jsem velitelem školy, ale pravda je, že nemám vzdělání potřebné k tomu, abych se kvalifikoval jako astronaut NASA.“
A právě tady leží možná největší paradox jeho kariéry. Když NASA v roce 1959 vybírala sedmičku astronautů programu Mercury, kandidát musel být mladší čtyřiceti let, měřit méně než 180 centimetrů, být ve výborném zdravotním stavu, absolvovat školu zkušebních pilotů, mít nejméně 1 500 hodin na proudových letounech a bakalářský titul nebo odpovídající vzdělání. Yeager měl jen střední školu. Do prvního výběru NASA se proto nedostal. Sám to později podával bez sebelítosti: „Měl jsem jen středoškolské vzdělání. Ani jsem o tom nepřemýšlel. Pro mě to nebylo létání, ale jízda v kapsli.“
První Mercury ostatně nepovažoval za vrchol pilotního řemesla. V rozhovoru pro Washington Post v roce 1981 vysvětloval: „V kapslích Mercury jste nelétali. Seděli jste připoutaní se založenýma rukama. Ani jste s tím nepřistávali. Spadlo to do oceánu.“ A když se ho reportér zeptal, zda by alespoň nechtěl zažít takovou jízdu, odpověděl ještě ostřeji, že nechce létat v ničem, kde je potřeba před usednutím uklízet po opici. O čtyři roky později však připustil, že jeho vztah ke kosmu nebyl úplně černobílý: „Kdyby mi zavolali a řekli: Chceš být astronautem? Řekl bych asi ano. Jen pravděpodobně ne na práci v kapsli.“
Popálený obličej v poušti
Místo oběžné dráhy tak zůstal tam, kde mu bylo nejlépe: v kokpitech monster, které inženýři teprve zkoušeli zkrotit. NF-104A byl speciálně upravený Starfighter s přídavným raketovým motorem a reakčním řízením, který měl pilotům umožnit vystoupat nad sto tisíc stop a během balistické křivky zažít prostředí blízké beztíži.
Ráno 10. prosince 1963 Yeager vystoupal do 108 700 stop. Odpoledne dosáhl 101 600 stop, stroj se však dostal do extrémního úhlu náběhu, přestal být ovladatelný a přešel do vývrtky. Yeager ji chvíli dokázal zpomalit brzdicím padákem a znovu nastartovat motor, po odhození padáku se ale letoun opět převrátil naplocho.
Ve výšce zhruba osmi tisíc stop se katapultoval. Sedadlo jej udeřilo, žhavý raketový mechanismus poškodil hledí tlakové helmy a v prostoru s čistým kyslíkem vzplál oheň. Yeager později popsal jedinou myšlenku, která mu v tu chvíli zůstala:
„Věděl jsem, že musím zvednout hledí a zastavit přívod kyslíku, abych ten oheň uhasil.“ Podařilo se. Oční důlek se mu naplnil krví, která vytvořila ochrannou vrstvu před žárem, ale obličej, krk a ruce měl těžce popálené a ztratil části dvou prstů. Přesto přežil třináct otoček ploché vývrtky a pád o více než devadesát tisíc stop.
V nemocnici strávil téměř měsíc. Lékaři mu museli odstranit tlakový oblek a opakovaně čistit popáleniny, aby se omezilo zjizvení. Když se k němu dostali záchranáři, první, co řešil, byla ruka: „Můžete něco udělat s mojí rukou? Strašně to bolí,“ vzpomínal. V nemocnici pak dokonce radil hasičům, čím rozříznout kovový prstenec skafandru: „Podívejte se do pravé kapsy obleku a vytáhněte pilku na přežití.“ Šest týdnů po havárii byl znovu uznán způsobilým k létání.
A létání neskončilo. V roce 1966 převzal velení 405. stíhacího křídla a v jihovýchodní Asii absolvoval 127 bojových misí, převážně na bombardérech B-57 při přímé podpoře a útocích na pozemní cíle. O bojovém létání měl jasno i po desítkách let: „Nejvyšší formou létání je boj. Všechno ostatní je až za ním. Výzkumné létání je druhé.“ Když v roce 1975 odcházel z aktivní služby v hodnosti brigádního generála, měl nalétáno přes deset tisíc hodin na stovkách různých typů a variant vojenských letadel.
Naposledy překonal zvukovou bariéru ve F-15D Eagle 14. října 2012, přesně pětašedesát let po letu Bellu X-1. Bylo mu devětaosmdesát let a na předním sedadle seděl kapitán David Vincent. Yeager po přistání nevyprávěl o historii ani osudu. Řekl prostě: „Dnes to byl hladký let. Tuhle oblast dobře znám a měl jsem pěkný výhled. F-15 je moje nejoblíbenější letadlo.“ Když se ho malá dívka zeptala, zda měl strach, odpověděl s úsměvem, že byl „vyděšený k smrti“.
Chuck Yeager zemřel 7. prosince 2020 v nemocnici v Los Angeles ve věku sedmadevadesáti let.
https://www.nasa.gov/history/SP-4219/Chapter3.html
https://www.nasa.gov/history/x1/
https://www.edwards.af.mil/News/Display/Article/394662/this-month-in-edwards-history/
https://www.airandspaceforces.com/mach-buster-and-world-war-ii-ace-chuck-yeager-1923-2020/
https://www.afmc.af.mil/News/Features/Display/Article/155971/first-mach-flight-propels-yeager-air-force-into-history/
https://www.washingtonpost.com/archive/lifestyle/1981/10/09/the-ultimate-ace-of-the-open-skies/18c94b46-03ff-45e3-aaa2-f0b766a65b48/
https://www.washingtonpost.com/archive/lifestyle/1985/05/23/on-the-right-ride/7d22c4f2-8e51-46fe-9bd7-7c65155e13c9/
https://www.history.com/this-day-in-history/october-14/yeager-breaks-sound-barrier
https://airandspace.si.edu/air-and-space-quarterly/issue-9/chuck-yeager-military-career
https://www.nasa.gov/history/95-years-ago-first-human-rocket-powered-aircraft-flight/
