Článek
„A vezmeš ji někdy s sebou?“ zeptal se Pavel.
Michal se usmál a řekl, že na takové plány je brzy. Já dál držela košík s chlebem, přestože už si vzal. Eva mi ho opatrně vytáhla z rukou. Nikdo neřekl nic zlého. Přesto jsem najednou nevěděla, kam se podívat, abych nemusela sledovat, jak se Michal usmívá.
Na tu chalupu jsme v šesti jezdili dvanáct let. Dva manželské páry a my dva, kteří jsme svatbu nepotřebovali. Tak jsme to alespoň říkávali. Eva s Pavlem obstarávali ubytování, Lenka s Tomášem vymýšleli výlety, Michal vozil kávovar a já pekla na první snídani. Za ta léta jsme vystřídali několik míst, ale rozdělení úkolů zůstávalo stejné.
Když jsme se v únoru rozešli, nejvíc praktických věcí jsme vyřídili během dvou sobot. Michal si odvezl knihy, pracovní stůl a polovinu nádobí. Na penězích jsme se dohodli bez dohadování. Oba jsme měli z čeho začít znovu a oba jsme věděli, že už spolu dlouho žijeme hlavně ze zvyku.
Jenže vědět něco u prázdné skříně a unést to u plného stolu jsou dvě různé zkušenosti. To jsem ještě netušila.
Kamarádům jsme rozchod oznámili společně na kávě. Eva se rozplakala a Lenka se hned zeptala, co bude s dubnovým víkendem. Vyhrkla jsem, že samozřejmě pojedeme oba. Michal přikývl. Připadalo mi důležité ukázat, že v pětačtyřiceti už dokážeme ukončit vztah bez ničení všeho kolem.
„Nemusíte nás nikam rozsazovat,“ dodala jsem dokonce.
Pavel si oddechl tak viditelně, až jsme se zasmáli. V tu chvíli jsem byla ráda, že jim ulehčujeme situaci. Nikdo nebude muset vybírat, komu zavolat a koho vynechat. Já nepřijdu o Eviny ranní řeči v kuchyni ani o Tomášovy výlety, při kterých jsme pokaždé zabloudili navzdory jeho pečlivé přípravě.
Později mi Lenka zatelefonovala samotná. Řekla, že kdybych si společný pobyt rozmyslela, může se všechno změnit. Odpověděla jsem, že se těším. Jen jsem si pod tím představovala nás šest z minulého podzimu, s jedním pokojem navíc a bez Michalových věcí v mém kufru.
Doma jsem mezitím začínala žít jinak. Večer jsem si pouštěla seriály, které ho nebavily, a nemusela vysvětlovat, proč si k večeři dám jen jogurt. Někdy mi bylo dobře. Jindy jsem v obchodě automaticky vzala jeho oblíbený sýr a vracela ho do regálu s pocitem, že se na mě všichni dívají.
Kamarádům jsem vyprávěla hlavně o těch seriálech. Když se Eva ptala na první večer o samotě, popsala jsem jí, jak jsem si přestěhovala lampu na jeho stranu postele a konečně měla dost světla na čtení. Neřekla jsem, že kniha zůstala celou dobu zavřená. Eva se zasmála a já s ní. Rozhovor skončil příjemně, jen jsem se po něm cítila nějak opuštěnější.
V pátek jsem vyzvedla Evu a Pavla. Na zadním sedadle ležela krabice s buchtou. Eva se cestou zeptala, jestli jsem nervózní.
„Z čeho?“ odpověděla jsem příliš rychle.
Pokrčila rameny a začala mluvit o počasí. Byla jsem jí vděčná, že nenaléhá. Teprve později mi došlo, kolikrát jsem její opatrné otázky zastavila dřív, než mohla zjistit, jak mi doopravdy je.
Michal přijel před námi. Když jsme vystoupili, vzal mi z rukou tašku a odnesl ji dovnitř. Poděkovala jsem mu stejně jako dřív. Uvnitř se však zarazil a zeptal se, který pokoj mám. Ukázala jsem na dveře v patře. Vyšel po schodech a já zůstala dole s krabicí, kterou nebylo kam položit.
První hodinu jsme vybalovali a překřikovali se novinkami. Kávovar stál na lince, Tomáš rozložil mapu a Lenka hledala vývrtku. Když mě Michal oslovil starou přezdívkou, docela přirozeně jsem se otočila. Skoro jsem uvěřila, že jsem se celou dobu bála zbytečně.
U večeře se Pavel zeptal, jak se mu bydlí v novém bytě. Michal popsal sousedy a malý balkon. Pak zmínil, že byl minulý týden na koncertě s Janou. To jméno jsem slyšela poprvé. Eva se zeptala, jestli jde o kolegyni, a Michal zavrtěl hlavou.
„Známe se krátce. Zatím se spíš poznáváme.“
Následovala ta otázka, zda ji někdy přiveze. Nebyla v ní zlomyslnost. Pavel se zajímal o kamaráda, kterého znal skoro stejně dlouho jako mě. Jen já jsem si najednou připadala, jako bych přišla na vlastní místo a našla na něm připravenou jinou jmenovku.
Dojedla jsem a šla umýt mísu od salátu. V kuchyni nebyla myčka, takže mi nikdo nemohl říct, že je to zbytečné. Drhla jsem už čisté sklo, dokud za mnou nepřišla Eva. Zavřela za sebou dveře a zeptala se, jestli chci být sama.
„Já přece věděla, že někoho potká,“ řekla jsem.
„To se nevylučuje.“
Rozplakala jsem se až po té větě. Vadilo mi, že se to stalo tak brzy, ale ještě víc mě zaskočila lehkost, s jakou o tom mluvil. Nemusel se přemáhat, aby seděl naproti mně. Já před odjezdem třikrát přebalila tašku, protože jsem nechtěla vypadat ani zanedbaně, ani jako žena, která se snaží získat bývalého zpátky.
Eva mě nechala domluvit. Potom řekla, že příště může pozvat jen mě.
Ta úleva byla okamžitá. Představila jsem si další víkend bez sledování telefonu v Michalových rukou a bez obav, jaké jméno zase zazní. Chtěla jsem jí poděkovat. Místo toho jsem se zeptala, co by řekla jemu.
„Že si teď potřebuješ odpočinout.“
„A on by nemohl přijet, protože já brečím?“
Eva se opřela o linku. Nechtěla mě nutit do něčeho, co mi ubližuje. Jenže já jsem začala slyšet, jak se z našeho údajně bezproblémového rozchodu stává problém, který mají vyřešit ostatní správným seznamem hostů. Sama jsem jim nejdřív slíbila, že nic řešit nemusí, a teď jsem téměř čekala, že poznají, koho mají odstranit, aby mi bylo líp.
Řekla jsem jí, ať zatím nic neplánuje. Vrátily jsme se ke stolu. Michal se na mě tázavě podíval, ale ostatní už začali rozdávat karty. Po první hře jsem se omluvila, že půjdu spát. Nahoře jsem slyšela smích a poznávala jednotlivé hlasy. Chyběli mi, přestože byli jen o patro níž.
Ráno jsem vstala brzy. V kuchyni seděl Michal a mlel kávu. Nabídl mi hrnek, potom se zeptal, jestli neměl o Janě mluvit.
„Já nevím,“ odpověděla jsem. „Nechci ti určovat, co smíš říkat. Ale poslouchat to ještě neumím.“
Položil odměrku. Připomněl mi, že jsem sama říkala, že spolu na chalupu jezdit dokážeme. Nevyčítal mi to, spíš vypadal zmateně. Přiznala jsem, že jsem tomu chtěla věřit. Byla jsem tak zaměstnaná snahou nepřijít o kamarády, až jsem přeskočila všechno mezi rozchodem a přátelstvím.
„Nemusíme přece být hned kamarádi,“ řekl.
Znělo to rozumně. Přesto mě to zabolelo. Při odchodu z našeho bytu mě objal a slíbil, že o sobě neztratíme přehled. Já z toho udělala představu, že zůstane všechna známá blízkost, jen se nebudeme večer vracet na stejnou adresu. Teď přede mnou seděl člověk, kterého jsem pořád dobře znala, ale už jsem neměla samozřejmé místo v jeho nových plánech.
Na sobotní výlet jsem šla. Nechtěla jsem strávit celý den v pokoji a dole nechat ostatní, aby ztišovali hlas. Chvíli jsem mluvila s Lenkou, chvíli šla sama. Michal se držel u Tomáše. Nebylo mi dobře pořád, ale několikrát jsem se přistihla, že se směju a na rozchod zrovna nemyslím. Pak mi podal láhev, kterou bychom dřív sdíleli, a já si raději vytáhla vlastní.
Večer jsme otevřeli kalendář kvůli červnovému pobytu. Pavel se díval nejdřív na mě a potom na Michala. Lenka řekla, že by bylo dobré vědět předem, jak to chceme dělat.
„Koho tedy máme zvát?“ zeptal se Tomáš.
Nikdo se neusmíval. Najednou jsem viděla, že se nebojí jen mého pláče. Nechtěli nám ublížit a nevěděli, které z našich ujišťujících vět ještě platí. Eva seděla vedle mě a mlčela o nabídce z kuchyně. Mohla jsem se jí chytit. Stačilo říct, že bych tentokrát ráda jela bez Michala.
„V červnu vynechám já,“ řekla jsem. „Ale prosím, neberte to jako pravidlo na všechny další víkendy.“
Lenka chtěla namítnout, že jsem nic neprovedla. Zavrtěla jsem hlavou. Michal také neprovedl nic tím, že někoho poznal. Rozešli jsme se kvůli tomu, jak jsme spolu poslední roky žili. Jana za ty roky nemohla. Potřebovala jsem přestat poslouchat o jeho novém životě, ne přimět přátele, aby ho za něj potrestali.
„Myslela jsem, že to zvládnu,“ dodala jsem. „Teď vidím, že ještě ne. Nechci, abyste kvůli tomu rozhodovali, kdo z nás je ten horší.“
Pavel zavřel kalendář a navrhl, že další termíny necháme na později. Byla jsem ráda, že po mně nikdo nechtěl určit, kdy přesně budu připravená. Michal mi neřekl, že si to moc beru. Jen se zeptal, zda mi má v neděli přivézt domů velkou zapékací mísu, abych měla v autě víc místa pro zavazadla Evy a Pavla. Poděkovala jsem a řekla, že ji naložím k sobě. Nechtěla jsem pak celý večer čekat, v kolik u mě zazvoní.
Červnový víkend byl těžší, než jsem čekala. Neměla jsem žádný nádherný náhradní program. V sobotu jsem šla na trh, koupila zbytečně moc jahod a odpoledne se pustila do úklidu skříně, který jsem po hodině vzdala. Ve společné skupině přibyla fotografie z výletu. Michal stál mezi Pavlem a Tomášem. Nikdo na snímku nevypadal, že by se beze mě nedokázal bavit.
Telefon jsem na zbytek odpoledne ztišila. Nepsala jsem jim, že mi mají poslat víc fotek, ani jsem nepředstírala nadšení pod každou zprávou. V neděli večer mi zavolala Eva. Vyprávěla o dešti a o zavřené hospodě. Potom se zeptala, jak jsem se měla já.
Tentokrát jsem řekla, že mi bylo smutno. Nemusela za mě nic zařizovat. Jen jsme spolu chvíli zůstaly na telefonu.
Dnes ještě nevím, jestli s Michalem pojedu na podzim. S Lenkou chodíme občas plavat a s Evou jsme byly v kině, ale pravidelné víkendy mi pořád chybějí. Náš klidný rozchod nebyl podvod. Opravdu jsme si nechtěli ubližovat. Jen jsem si spletla slušnost s tím, že už mě nic nezabolí. A když se mě teď někdo z těch čtyř zeptá, jak se mám, nesnažím se svou odpovědí hlavně zajistit, aby mě příště zase pozval.
