Článek
Seděl jsem u stolu ve svým bytě na Borech a dojížděl vlažný kafe z automatu. Na displeji mobilu mi blikla notifikace z bankovní aplikace a já si ji znuděně otevřel. Na běžným účtu přistálo přesně sto dvacet tisíc korun. Do poznámky pro příjemce někdo pečlivě vypsal text „PRO MATYHO NA AUTO - OD MÁMY“.
Klára byla vždycky hrozně dramatická a všechno musela mít úředně podložený. Už půl roku mi volala, že Matyáš bude mít osmnáct, dělá si papíry a že mu to slíbila. Já měl v tu dobu zaparkovanýho před barákem starýho Focuse, kterýmu vrzala spojka a rezly levý dveře. Peněz jsem nazbyt neměl, dělám dispečera na kamionech a platím hypotéku.
Zíral jsem na tu částku na displeji a palcem přejížděl po hraně telefonu. Můj kluk sotva udrží volant rovně, na co mu bude auto za takový prachy. Rozbije to na prvním patníku u obchoďáku a ještě si ublíží. Mně by se naopak něco spolehlivýho docela hodilo.
Zavřel jsem bankovnictví a otevřel si stránky největšího autobazaru v kraji. Do vyhledávače jsem zadal koncernový auta, ročník 2014 a novější. Vyjel na mě nádhernej tmavej Volkswagen Passat v kombíku, dvoulitr v naftě, s koženým interiérem a automatickou převodovkou. Stál čtvrt milionu.
Rychle jsem si to v hlavě spočítal a vyšlo mi to úplně přesně. Když jim tam nechám svýho starýho Focuse na protiúčet, vezmou si ho tak za třicet papírů. Hodím k tomu těch stodvacet od Kláry a zbytek doplatím ze svý železný rezervy, co mám na spořáku. Bylo rozhodnuto.
Kdo dřív přijde, ten dřív bere
Odpoledne jsem si vzal v práci půl dne volna a vyrazil rovnou do bazaru. Všude voněla ta klasická chemická vůně leštěnek na plasty a mezi autama postávali chlápci v šusťákovkách. Našel jsem si toho svýho vyhlídnutýho Passata a nechal si zavolat prodejce. Byl to nějakej mladej kluk, sotva po škole, a hned mi začal cpát klíčky na zkušební jízdu.
Cestou k prosklený kanceláři jsme míjeli automat na kafe. Stála tam nějaká ženská v pokročilým stádiu těhotenství, prohrabávala si peněženku a zoufale koukala na displej automatu. Chybělo jí dvacet korun na horkou čokoládu.
Zastavil jsem se, sáhl do kapsy a vytáhl padesátikorunu. Podal jsem jí minci přímo do dlaně, usmál se a řekl jí, ať si koupí i nějakou sušenku pro to malý, že to má dneska na mě. Ženská mi dojatě děkovala a já měl ze sebe docela fajn pocit. Hned nato jsem vzal za kliku od kanceláře a šel podepsat kupní smlouvu financovanou z peněz mýho syna.
Zkušební jízda byla fantazie. Automat řadil úplně plynule, podvozek tlumil každou díru a já si připadal jako ředitel zeměkoule. Prodejce mi nabídl za Focuse nakonec jen pětadvacet tisíc, ale mně to bylo ukradený. Převod peněz proběhl okamžitě a já odjížděl domů ve voňavým autě.
Focuse jsem nechal stát na odstavným parkovišti u zadní brány bazaru. Odšrouboval jsem si z něj držák na mobil a vybral z kastlíku starý cédéčka. Původně jsem ho chtěl vážně nechat na ten protiúčet. Pak mě ale napadlo mnohem elegantnější řešení, jak vyřešit ten klukův dárek.
Vykoupil jsem ho od nich obratem zpátky na zvláštní smlouvu za třicetpět tisíc. Vlastně jsem si to svý starý auto koupil od bazaru hned poté, co jsem ho tam nechal, jen aby na papírech figurovalo čerstvý datum prodeje. Passata jsem zaparkoval o dvě ulice dál od bytu mojí exmanželky, aby ho hned neviděla z okna. Focuse jsem postavil přímo před její vchod.
Oslava se konala v pátek v jedný italský pizzerii nedaleko náměstí. Klára objednala velkej stůl u okna a pozvala i svý rodiče, se kterýma se mimochodem už pět let nebavím. Matyáš seděl uprostřed, na sobě měl novou košili a tvářil se hrozně důležitě. Objednal jsem si pizzu s ananasem, protože vím, že to moji bývalou tchyni strašně irituje.
Po jídle přišel čas na dárky. Klára mu dala nějaký obálky s hotovostí od babiček a pak se na mě významně podívala. Usmívala se od ucha k uchu, což u ní nebývá zvykem. Všichni u stolu zmlkli a čekali, s čím se vytasím já.
Sáhl jsem do vnitřní kapsy svý kožený bundy. Vytáhl jsem ošoupanej klíček s plastovým přívěskem a hodil ho Matyášovi přímo na talíř se zbytkem okrajů od pizzy. Cinkl o porcelán a kluk ho hned vzal do ruky.
Zeptal se mě, od čeho to je. Já se opřel v židli, napil se piva a s úsměvem mu oznámil, že před hospodou stojí stříbrnej Ford Focus, ročník 2008. Že je to spolehlivá kára, nová technická je dělaná před půl rokem a na naučení to bohatě stačí.
Peníze na mým účtu jsou moje peníze
Kláře zmizel úsměv z tváře rychleji než pára nad hrncem. Podívala se na klíček, pak na mě a v očích jí začal blikat varovnej maják. Hlas se jí třásl, když se mě zeptala, kde je to auto, na který mi posílala těch stodvacet tisíc.
V klidu jsem si ukrojil další kousek ananasový pizzy. S plnou pusou jsem jí odpověděl, že přesně tam venku. Focuse jsem papírově nacenil přesně na tu její poslanou částku, takže účetně je všechno v naprostým pořádku. Klára bouchla dlaněma do stolu, až nadskočily skleničky s vínem.
Začala křičet přes celou restauraci. Lidi od vedlejších stolů se po nás otáčeli, ale to mi žíly netrhalo. Řvala na mě, že jsem obyčejnej zloděj a že ten můj vrak má cenu maximálně starýho železa. Matyáš tam seděl se sklopenou hlavou a žmoulal ten ošoupanej klíček v ruce.
Snažila se vytáhnout těžkej kalibr. Vytáhla mobil z kabelky a začala mi mávat před obličejem s výpisem z banky. Křičela, že tam je jasně napsáno, na co ty peníze byly určený, a že hned zítra volá svýmu bratrovi. Její bratr dělá na kriminálce a prý mě nechá zavřít za zpronevěru a bezdůvodný obohacení. Byla úplně rudá ve tváři a prskala kolem sebe.
Dojedl jsem poslední sousto. Otřel jsem si pusu papírovým ubrouskem a hodil ho na talíř. Podíval jsem se na ni s naprostým klidem a zeptal se, jestli máme mezi sebou nějakou podepsanou darovací smlouvu s přesnou specifikací vozu. Samozřejmě že ne.
Řekl jsem jí, že mi prostě poslala peníze na účet. Jestli jsem za to klukovi dal auto ze svýho vlastního vozovýho parku, je to čistě moje věc a hodnota je relativní pojem. Její bratr policajt mi může tak maximálně zasalutovat. Smlouva je smlouva a já žádnou neporušil.
Zvedl jsem se od stolu. Hodil jsem na ubrus pětistovku za svou útratu a oblékl si bundu. Bývalá tchyně na mě syčela nějaký nadávky, ale to už jsem šel pomalu ke dveřím. Matyáš na mě zavolal, jestli to myslím vážně s tím vrakem.
Otočil jsem se ve dveřích. Odpověděl jsem mu, že první auto si musí každej chlap odřít sám a ať je rád, že nemusí chodit pěšky. Vyšel jsem ven do chladnýho večera a zamířil o dvě ulice dál, kde stál zaparkovaný můj nový vůz.
Dálkové zamykání píplo a blinkry Passatu mě poslušně přivítaly. Sedl jsem si za volant a zabouchl za sebou těžký dveře, který krásně a tlumeně zapadly. Nastartoval jsem a motor si jen tak tiše předl.
Opřel jsem se do kožených sedaček a zapnul vyhřívání na plný výkon. Hlásí mrazy, tak ať mám na cestě domů naprostý pohodlí.
