Článek
Seděl jsem v pondělí odpoledne v naší oblíbené kavárně na náměstí a zrovna dojídal panini, když do dveří vrazila ona. Klára. Holka, se kterou jsem se na základce držel za ruku pod lavicí a sliboval jí, že si ji jednou vezmu.
Nebylo těžké ji poznat, i když ty roky se na ní trochu podepsaly. V jedné ruce táhla ubrečenou holčičku, druhou se snažila udržet na ramenou padající tašku s nápisem místní školky. Byla uhoněná. Její pohled těkal po plných stolech, až se zastavil u mě.
Roztáhla pusu do širokého, ale hrozně unaveného úsměvu. Hned se ke mně nacpala.
Dala si rovnou dvojité espresso a během deseti minut na mě vysypala celý svůj aktuální životopis. Rozvod, stěhování do menšího bytu na kraji města, alimenty z bejvalýho manžela tahá jak chlupy z deky. A hlavně – kleklo jí auto. Úplně. Motor prý udělal pápá někde u obchvatu.
„Lukáši, ty děláš do těch ojetin, viď?“ zeptala se s nadějí v hlase a zamíchala si to svoje kafe. „Já teď nutně potřebuju něco spolehlivýho. Jen na vození malé do školky a na nákupy. Nemám moc peněz, ale potřebuju jistotu. Pomohl bys mi?“
Koukal jsem na ni přes okraj svýho hrnku. V hlavě mi okamžitě naskočil stříbrný Ford Focus, co nám stál v bazaru už skoro osm měsíců. Bylo to přesně to auto, kterému jsme s klukama na dílně říkali „černý Petr“. Zvenku to vypadalo docela k světu, předchozí majitel to nechal perfektně vytepovat.
Ale pod kapotou to byla časovaná bomba. Turbo pískalo jak na lesy, spojka zabírala až někde u stropu a z motoru tekl olej takovým stylem, že by na to Greenpeace mohli pořádat sbírku. Šéf už chtěl tu plečku hodit na vrakoviště.
Na starý city se chytá nejlíp
„Jasně, Klári. Pro tebe cokoliv,“ řekl jsem a usmál se. „Mám tam teď jeden kousek, co jsme zrovna přivezli z Německa. Měl to takovej starší pán, jezdil s tím jen o víkendu. Spolehlivý, levný náhradní díly. Můžu ti na to hodit rodinnou slevu, když jsme to my.“
Oči jí úplně zazářily. Popadla mě za ruku a začala mi děkovat, až se ta její malá přestala vztekat a koukala, co se děje.
Druhý den odpoledne dorazila k nám na plac. A nepřišla sama. Táhla s sebou svýho mladšího bráchu Martina. Martin vždycky chodil v takových těch vytahaných svetrech, nosil brýle s tlustou obroučkou a dělal někde v IT. Tvářil se ohromně důležitě, jako by právě přijel rovnou z centrály Volkswagenu.
„Tak ukaž, co tu pro ségru máš,“ prohodil ke mně a začal okamžitě obcházet toho stříbrnýho Focusa.
Klára stála opodál a zamilovaně koukala na tu vyleštěnou karoserii. Zrovna jsme to dopoledne stříkli voskem, takže se to na sluníčku blejskalo jak psí kulky.
„Martine, podívej se na ten lak. A je to fakt prostorný,“ švitořila Klára a hned otevírala zadní dveře, aby zkusila, jestli se tam vejde autosedačka.
Martin si ale dřepl k pravému přednímu kolu. „Neteče z toho něco? Tady na tom betonu je flek.“
Přistoupil jsem k němu a nenápadně ten flek rozetřel podrážkou svý boty.
„To je z klimatizace, draku. Kondenzát. Normální věc, když to auto chvíli běží na místě,“ odvětil jsem s naprostým klidem.
„A co rozvody?“ nedal se Martin a snažil se tvářit jako drsnej vyjednavač. „Kdy byly dělaný?“
Smlouva je smlouva, city jsou city
„Před dvaceti tisíci,“ zalhal jsem tak plynule, až jsem se sám musel v duchu pochválit. „Hele, jestli to auto nechcete, v pohodě. Za hodinu sem má přijet jeden chlapík z Hradce, co mi za to dává o deset litrů víc. Ale říkal jsem si, že nechám Kláru, ať si to vezme první. Přece jen se známe od dětství.“
Klára okamžitě zpozorněla. Strach, že přijde o „skvělou příležitost“, u ní zafungoval na jedničku.
„My to bereme, Lukáši. Věřím ti,“ vyhrkla a vrhla na svýho bráchu vražednej pohled. Martin si jen povzdechl, narovnal se a šel si stoupnout stranou s rukama v kapsách. Věděl, že ségru nepřehádá.
Zavedl jsem Kláru do svý kanclbudky. Vytáhl jsem standardní kupní smlouvu, do který jsem už předtím šikovně nacvakal pár speciálních formulací. Pár odstavců o tom, že se kupující seznámil s technickým stavem vozidla, který plně odpovídá jeho stáří, a že prodávající nenese zodpovědnost za žádné skryté vady motoru a převodovky.
„Tady mi to jen podepiš. Je to klasická byrokracie,“ ukázal jsem propiskou na spodní linku dokumentu.
Klára ani nečetla, co je tam napsaný. Prostě popadla pero a načmárala tam ten svůj kostrbatej podpis. Vytáhla z kabelky obálku a odpočítala mi na stůl sedmdesát tisíc. Pěkně v tisícovkách a dvoutisícovkách. Většina z toho byla pravděpodobně z nějaký půjčky, kterou si musela vzít, protože alimenty na tohle rozhodně nestačily.
„Díky moc, jsi zlatej,“ řekla a strčila si klíčky do kapsy.
„Nemáš zač, ať slouží,“ mrknul jsem na ni a shrábl peníze do šuplíku. Z těch sedmdesáti tisíc mi dělala čistá provize dvacet. Šéf byl nadšenej, že se toho šrotu konečně zbavil.
Přesně za osm dní se mi na displeji telefonu rozsvítilo jméno Klára. Seděl jsem zrovna na terase svýho bytu a griloval krkovici.
Zvedl jsem to a dal si telefon na hlasitý odposlech.
„Lukáši!“ znělo to, jako by do toho telefonu brečela. V pozadí troubila auta. „Mně to chcíplo! Jsem s malou na dálnici, zpod kapoty se valí bílej dým a vůbec to nestartuje. Co mám dělat?“
Otočil jsem maso na grilu a upil piva.
„No nazdar. To zní na těsnění pod hlavou. Asi jsi to přetáhla, Klári. S tím se musí jezdit opatrně, ne to honit po dé jedničce.“
„Jak přetáhla?! Vždyť jedu devadesát v pravým pruhu! Co jsi mi to prodal za vrak?!“ Začala křičet, hysterka jedna.
Ozvalo se šramocení a do telefonu najednou promluvil mužský hlas. Martin.
„Tak poslouchej mě, ty zmetku,“ štěkl do sluchátka brácha. Zřejmě jel za nima ve svým autě, nebo ho stihla zavolat. „Volali jsme odtahovku. Technik rovnou říkal, že to turbo je úplně na hadry a rozvody praskly. Ty nám okamžitě vrátíš prachy, nebo na tebe pošlu právníka! Tohle je prachsprostej podvod!“
Sundal jsem nohy ze stolu a pohodlně se opřel do křesla.
„Martine, klídek, jo? Nepraskla ti cévka,“ usmál jsem se. „Koukni se pěkně do smlouvy, bod čtyři. Kupující se seznámil se stavem, prodávající neručí za skrytý vady. Koupili jste ojetinu, podepsali jste to. Smůla.“
„To si děláš prdel?!“ řval Martin tak nahlas, že mi to málem urvalo repráček v telefonu. „Ona ti věřila! Byli jste kamarádi!“
„Smlouva je smlouva, city jsou city, kámo. Víc k tomu nemám co říct. Vyřiď ségře, ať si najde dobrýho mechanika, a už mi sem nevolejte.“
Típl jsem to. Zablokoval jsem si její i jeho číslo, abych měl klid na večeři. Krkovice už byla krásně propečená. Nandal jsem si ji na talíř a otevřel si v prohlížeči e-shop. Vyklikal jsem si k objednávce tu novou titanovou sadu alukol, po který jsem už měsíc slintal, a zadal platbu kartou.
