Článek
Dělám nehty v jednom malým salonu na kraji Pardubic už skoro deset let. Za tu dobu jsem se naučila o lidech úplně všechno. Ženský si k vám sednou, vyklopí vám detaily ze svýho soukromí a vy jen kejvete a usmíváte se. Tomáš si mě vzal loni v létě a od tý doby máme klidnej život v našem bytě 3+kk. Teda, měli jsme, dokud se do toho nezačala vkládat jeho matka Jarmila.
Jarmila je ten typ ženský, co nosí béžový kabáty, praktický boty a má pocit, že svět skončil v devadesátkách. Nikdy mě neměla moc v lásce. Pro ni jsem jen obarvená holka, co neumí pořádně vyžehlit puky na kalhotách. Nikdy to neřekla přímo před Tomášem, ale ty její pohledy mluvily jasně. Vždycky, když přišla na návštěvu, nenápadně přejela prstem po poličce v chodbě. Hledala prach.
Minulou středu zazvonila hned po obědě. Tomáš byl v práci a já měla zrovna volnej den. Otevřela jsem v legínách a volným tričku. Jarmila stála ve dveřích s obrovskou starou knihou v ruce a tvářila se neobvykle mile. Vlastně se usmívala tak moc, až mi to bylo podezřelý.
Nacpala se do předsíně, aniž by se zula. Položila tu obří knihu na botník a s povzdechem si sundala šálu. Hned mi začala vykládat, že Tomášek vypadá poslední dobou nějak strhaně. Že prý včera na rodinný oslavě skoro nejedl a určitě mu chybí pořádná domácí strava. Pak na tu knihu významně poklepala.
Byla to rodinná kuchařka. Jarmila mi oznámila, že se rozhodla předat mi svý kulinářský tajemství. Prý mě naučí vařit poctivou svíčkovou, guláš a domácí knedlíky, aby ten její kluk nestrádal. Chtěla přijít hned v sobotu dopoledne a strávit se mnou celý den u plotny. Původně jsem ji chtěla poslat někam. Pak mi ale došlo, že víkendový oběd stejně musím nějak vyřešit a nechce se mi platit za dovoz z restaurace.
Zářivě jsem se usmála. Řekla jsem jí, že je to od ní strašně hezký a že se moc ráda přiučím. Jarmila vypadala překvapeně, evidentně čekala odpor. Hned začala sepisovat seznam věcí, který prý na sobotu musíme mít.
Neplacená síla v zástěře
V sobotu ráno dorazila Jarmila přesně v devět. Vláčela dvě obrovský tašky s nákupem. Koupila prvotřídní hovězí, čerstvou kořenovou zeleninu, drahý koření a dokonce i speciální mouku. Já ji přivítala v pletených šatech a pečlivě nalíčená. Hned mi začala nutit zástěru s kytičkama. Tu jsem odmítla s tím, že se přece neušpiním.
Začaly jsme s přípravou surovin. Jarmila mi sebevědomě ukazovala, jak správně očistit mrkev a celer. Já stála vedle ní, koukala jí pod ruce a občas zívla. Když mi podala nůž a tři obrovský cibule, tvářila jsem se ochotně. Začala jsem krájet, ale po minutě jsem hlasitě sykla.
Předstírala jsem, že jsem si málem uřízla prst s čerstvě udělaným gelovým nehtem. Odložila jsem nůž a začala si ruku dramaticky foukat. Jarmila protočila oči, odstrčila mě od prkýnka a vzala si to na starost sama. Přesně to jsem potřebovala. Zatímco ona brečela u cibule, já si došla do lednice pro láhev Pinot Grigio a nalila si slušnou skleničku.
Sedla jsem si na barovou stoličku k ostrůvku. Jarmila kmitala. Nakrájela maso, rozpálila olej a začala dělat základ na omáčku. Občas se zastavila a začala mi vysvětlovat postup. Vždycky jsem jen přikývla, usrkla vína a dál si projížděla zprávy na mobilu. O hodinu později Jarmila míchala těžkou vařečkou hustou omáčku a na sporáku bublala voda na knedlíky.
Kuchyň byla plná páry. Jarmila si hřbetem ruky otřela zpocený čelo. Zástěru měla špinavou od mouky a nohy v těch jejích ortopedických pantoflích se jí klepaly. Na vteřinu mě píchlo u žeber. Je jí pětašedesát a stojí tu nad bublajícím hrncem už dvě hodiny, zatímco já sjíždím sociální sítě. Chtěla jsem se zvednout a tu vařečku jí aspoň na chvíli vzít. Pak ale zamumlala, že tu cibuli jsem stejně nakrájela moc nahrubo a že moje matka mě zjevně nenaučila ani úplný základy fungování v domácnosti.
Zůstala jsem sedět. Pocity lítosti byly pryč. Místo toho jsem se nenuceně opřela o linku. Usmála jsem se a prohodila, že ta trouba je zevnitř hrozně mastná a když už má na sobě tu špinavou zástěru, mohla by to vzít houbičkou. Jarmila ztuhla. Vařečka jí vypadla z ruky a s hlasitým cinknutím narazila do hrnce.
Otočila se na mě. Obličej měla rudý vzteky. Teprve v tu chvíli jí došlo, co se celou dobu dělo. Že já nevařím. Že ona nakoupila ze svýho, odřela tady veškerou práci a já si z ní udělala osobní kuchařku a ještě jí úkoluju na úklid.
Kdo s čím zachází, s tím taky odchází
Začala křičet. Házela rukama, až kolem ní lítaly kapky omáčky. Křičela, že jsem líná a sobecká. Že jsem si Tomáše vzala jen kvůli penězům a pohodlí. Já dál v klidu seděla na barový židli a upíjela víno. Její záchvat vzteku mě nijak nevyváděl z míry.
Pak Jarmila sáhla po zbrani. Prý zavolá do banky a zruší to ručení na náš novej úvěr na auto. Hned v pondělí tam nakluše a řekne jim, že odstupuje. A samozřejmě to všechno poví Tomášovi, jen co přijde z odpolední směny. Byla si jistá, že mě dostala do kouta. Stála tam, funěla a čekala, že se začnu omlouvat nebo prosit.
Já jsem si jen povzdechla. Z kapsy jsem vytáhla telefon. Položila jsem ho na linku a nenápadně stiskla ikonu záznamníku zvuku. Obrazovka se rozsvítila a začala nahrávat. Ztišila jsem hlas a udělala tón zraněný chudinky. Zeptala jsem se jí, proč na mě tak strašně křičí, když jsem se jen chtěla učit z její rodinný knihy.
To Jarmilu vytočilo úplně do extrému. Její hlas přešel do hysterickýho jekotu. Nadávala mi do parazitů a póvlů. Křičela, že mě zničí a že Tomáš mě do měsíce vykopne na ulici. Zněla jako naprostý blázen. Nechala jsem ji řvát asi minutu. Pak jsem nahrávání plynule stopla a uložila soubor. No a? Její problém.
Jarmila si všimla mýho pohybu. Došlo jí, že ten telefon leží mikrofonem k ní. Vrhla se k lince a chtěla mi mobil vytrhnout z ruky. Byla jsem ale rychlejší a strčila si ho zpátky do kapsy. Jarmila začala couvat. Oči měla navrch hlavy. Popadla svý tašky, práskla dveřma od bytu a nechala tam rozevařenou omáčku i svý drahocenný kuchařský dílo.
Když se Tomáš večer vrátil domů, vonělo to u nás ukázkově. Přivítala jsem ho se smutným výrazem. Nalila jsem mu čistou vodu a posadila ho na gauč. Řekla jsem mu, že jeho maminka dneska přišla vařit, ale najednou dostala nějaký strašidelný záchvat. Nevěřil mi. Prej Jarmila je vždycky klidná a racionální.
Tak jsem mu tu nahrávku pustila. Znělo to děsivě. Jarmila tam hystericky ječela a urážela mě, zatímco já mluvila potichu a ustaraně. Tomáš zbledl. Poslechl si to dvakrát dokola. Pak vzal svůj telefon a vytočil matčino číslo.
Sledovala jsem ho z křesla. Sledovala jsem, jak jí rázně říká, ať už k nám nikdy nechodí bez předchozího ohlášení a že si nepřeje, aby se ke mně chovala jako k nějakýmu kusu hadru. Jarmila se přes sluchátko snažila bránit, křičela, že jsem to na ni narafičila. Ale důkaz byl naprosto jasný. Tomáš jí típnl telefon v polovině věty.
Oznámil mi, že Jarmila sem má dočasný zákaz vstupu, dokud se neuklidní a neomluví se mi za svoje chování. Pak se přesunul do kuchyně. Poděkoval mi, že jsem to tak skvěle zvládla. Teď tu sedím, v misce mám nandanou luxusní hovězí pečeni s knedlíkem, zapínám si na televizi další díl oblíbenýho seriálu a rovnám si polštář za zády.
