Článek
Máme s Lenkou po svatbě tři roky. Bydlíme ve vlastním řadovém domku na kraji Liberce, já dělám vedoucího pobočky ve stavebninách, ona dělá mzdovou účetní. Jsme takový ten normální pár, co o víkendu seká trávu a v létě jede do Chorvatska. A pak je tu Klára. Lenčina mladší sestra.
Kláře je osmadvacet, dělá grafičku na volné noze a je to přesně ten typ holky, za kterou se chlapi na ulici otočí. Jenže má neuvěřitelnou smůlu na debily. V lednu se rozešla s nějakým barmanem, který ji podváděl, a musela narychlo shánět nové bydlení. Na kauci a první nájem neměla peníze. Lenka jakožto starší, zodpovědná sestra tehdy rozhodla, že jí půjčíme čtyřicet tisíc z našich společných rodinných úspor. Klára nám to má splácet po dvou tisících měsíčně.
V únoru jsem Kláře pomáhal se stěhováním do jejího nového pronajatého 2+kk. Tahal jsem jí tam těžké krabice, smontoval jí postel a dokonce jsem jí koupil velkou pizzu, když tam večer seděla opřená o topení a brečela, že je jí smutno. Nebyl to žádný kalkul, prostě mi jí tehdy bylo fakt líto. Ten samý večer mi taky dala jeden náhradní klíč od toho bytu. Prý pro jistotu, kdyby si zabouchla, protože se jí to stává běžně. Hodil jsem si ho do přihrádky v Oktávce a v podstatě na něj zapomněl.
Až do března. To jsem si totiž uvědomil, jak moc se mi Klára vlastně líbí. A jak moc mě začíná štvát Lenčina věčná potřeba všechno řídit.
Sourozenecká láska potřebuje jen trochu popostrčit
Moje žena má jednu zásadní povahovou vadu. Neudrží jazyk za zuby, když má pocit, že má ve všem pravdu. Kláru celý život poučuje. O práci, o chlapech, o penězích. Všiml jsem si, že švagrová je z toho po tom lednovém rozchodu ještě víc přecitlivělá než normálně. Stáhla se do sebe a stačilo jí malé rýpnutí, aby šla okamžitě do defenzivy.
Začal jsem toho využívat tak nenápadně, že by to nikoho nenapadlo. Když jsme byli v dubnu u nás na velikonočním obědě, Klára přišla v nové kožené bundě. Věděl jsem naprosto přesně, že stála aspoň pět tisíc, protože mi ji před týdnem ukazovala na Instagramu. Lenka zrovna nesla na stůl mísu s bramborovým salátem a byla mírně nervózní z toho, že se jí v troubě připálilo maso.
„Ty jo, Kláro, ta bunda je super,“ řekl jsem nahlas u stolu, zrovna když Lenka pokládala tu mísu. „To je ta pravá kůže z toho butiku v centru, jak jsi mi o ní psala?“ Moje žena se okamžitě zastavila. Její pohled sjel z bundy na sestru. Věděl jsem, jaký algoritmus se jí v hlavě právě spustil. „To sis koupila teď?“ zeptala se Lenka a hlas jí ztvrdl. „Kláro, dlužíš nám čtyřicet tisíc. My ty peníze s Michalem netiskneme. Měla jsi to na kauci, ne na módu.“ „Byla ve slevě,“ hlesla Klára a celá zčervenala. „To mě nezajímá,“ vyjela Lenka a dupla si. „Místo abys nám poslala aspoň pětku navíc, rozhazuješ. Jsi naprosto nezodpovědná. Pak se nediv, že tě žádnej normální chlap nebere vážně.“
To bylo přes čáru. Klára vstala, vzala si kabelku a s brekem vyběhla do předsíně. Práskla dveřmi a oběd byl v troskách. Já jen kroutil hlavou. „To jsi docela přehnala, Leni,“ řekl jsem klidně a nandal si řízek. „Ale tvoje sestra, tvůj problém.“
Dvojitý agent bere všechno
Od Velikonoc spolu ty dvě prakticky nemluvily. Lenka byla uražená, že sestra utekla a neomluvila se. Klára byla zraněná. Já jsem se pasoval do role neutrálního posla.
Doma jsem manželce říkal, ať tu holku nechá vydusit, že se musí konečně naučit hospodařit. Zároveň jsem Kláře občas napsal z práce zprávu. Ptát se, jak se má. Ujišťovat ji, že já ten dluh nehrotím a že Lenka má prostě svoje arogantní období. Stal se ze mě jediný člověk z rodiny, který Kláře rozuměl a nestál proti ní.
Teď je polovina května. Kvartál je v plném proudu a Lenčina firma odjela na povinný třídenní teambuilding na jižní Moravu. Odjela v pátek ráno s tím, že se vrátí v neděli večer. Nechala mi na lince seznam věcí, co mám nakoupit, a zmizela s kolegyněmi.
V pátek po obědě jsem seděl u sebe v kanceláři a naťukal Kláře na WhatsApp. „Ahoj. Hele, nechci tě stresovat, ale Lenka před odjezdem na tu Moravu zase řešila ten tvůj dluh. Prý chce po víkendu probrat, že bys těch zbylých 34 tisíc doplatila jednorázově do léta. Strašně jsem se s ní kvůli tomu pohádal.“
Telefon mi začal zvonit za necelou minutu. Klára zněla, jako by se měla každou chvíli složit. „Michale, prosím tě, kde bych vzala do června třicet papírů? Já to nedám. Mně teď nezaplatili dva klienti. Ona mě chce úplně zničit.“ „Klid,“ řekl jsem do sluchátka tím nejvíc uklidňujícím hlasem, co umím. „Nebreč. Já to s ní po víkendu nějak srovnám. Dneska večer se u tebe po práci stavím, jo? Probereme to, mrkneme na tvoje výdaje a vymyslíme plán. Přivezu víno, ať přijdeš na jiný myšlenky.“ „Dobře. Děkuju ti. Jsi jedinej, kdo se mnou jedná normálně,“ popotáhla.
Kolem šesté jsem vyrazil z práce. Zastavil jsem se v supermarketu a vzal dvě lahve slušného Merlotu a sýry. Dojel jsem k jejímu paneláku, zaparkoval trochu bokem a došel ke vchodu. Z kapsy u bundy jsem vytáhl ten starý stříbrný klíč, co mi dala v únoru, a který jsem si prozíravě ráno přendal z přihrádky.
Nezvonil jsem. Odemkl jsem si hlavní vchod, vyjel do třetího patra a potichu odemkl i dveře od jejího bytu. Seděla na gauči v šedých teplákách a vytahaném tričku. Kolem ní byly rozložené nějaké papíry s účty. Když mě uviděla, úplně v ní hrklo, ale pak jí došlo, že to jsem já s jejím klíčem. Zabořila obličej do dlaní a začala znovu usedavě plakat.
Zamkl jsem za sebou a opřel lahve o kuchyňskou linku. Pomalu jsem k ní došel, sedl si těsně vedle ní a objal ji kolem ramen. Přitáhl jsem si ji k sobě a ona se vůbec nebránila. Cítil jsem, jak se jí třese tělo, a jak se mi pevně tiskne na hrudník. Pohladil jsem ji po vlasech a prstem pomalu sjel na její krk. Cukla sebou, ale neodtáhla se. Sáhl jsem volnou rukou po dálkovém ovladači a vypnul televizi, aby nás u toho nic nerušilo.
