Článek
Je za pět minut pět a já si u svého stolu v ostravském open spacu pomalu balím věci do černé krosny. Jako první tam letí notebook a nabíječka. Hned za nimi následuje půlkilové balení zrnkové Lavazzy a dvě role prémiového toaletního papíru.
Dělám to takhle naprosto každý den už pět let a beru to jako svůj osobní nezdaněný bonus.
Moje pozice specialisty nákupu mi k tomu dává naprosto ideální příležitost. Vím přesně, kdy dodavatelé přivezou palety s hygienickými potřebami a občerstvením pro našich sto padesát zaměstnanců. Zatímco ostatní sedí u monitorů a datlují do klávesnic, já mám přehled o každé krabici, která projde přes recepci.
Včera jsem stál u kávovaru a poslouchal, jak se kolega Pavel rozčiluje nad letákem ze supermarketu. Stěžoval si, že jeho oblíbená káva podražila o stovku a že třívrstvý toaleťák už kupují jen v akci. Přikyvoval jsem s vážným výrazem a soucitně mu poklepával na rameno.
Bavilo mě to divadélko víc než cokoliv jiného, protože Pavel netuší, že já doma do regálu s drogerií nevkročil od doby, co jsem podepsal pracovní smlouvu. Můj byt je zásobený firemním materiálem od podlahy až po strop.
Cestou k výtahu jsem dneska potkal paní Věru, naši stárnoucí uklízečku. Zrovna se snažila nacpat těžký mop do úklidové komory a z kapsy u zástěry jí vypadl svazek klíčů. Má nemocné klouby a viděl jsem, jak bolestivě sykla, když se pro ně zkusila ohnout.
V tu chvíli mi jí přišlo fakt líto, rychle jsem k ní přiskočil, klíče jí zvedl z podlahy a s úsměvem jí je podal. Děkovala mi a dojatě říkala, že jsem jeden z mála slušných kluků v celé budově. Když se pak otočila zády, aby odemkla dveře, sáhl jsem do jejího vozíku a bleskově si do tašky hodil zbrusu nové balení houbiček na nádobí.
Firemní benefit je to, co si z něj uděláš
Vedení naší pobočky má na tyhle věci najatou office manažerku Jitku. Je to taková ta přemotivovaná třicátnice, která nosí kostýmky i v pátek a myslí si, že zachrání svět tím, že bude kontrolovat spotřebu sponek do sešívačky. Jitka mě od začátku nemůže vystát, protože jako jediný ignoruju její barevné tabulky a motivační citáty na ledničce.
Minulý týden si mě odchytila přímo v kuchyňce. Zrovna jsem si přesýpal třtinový cukr do plastové krabičky, kterou si nosím z domova. Zastavila se ve dveřích, překřížila ruce na hrudi a nahodila ten svůj přísný ředitelský pohled.
„Milane, dělala jsem měsíční inventuru skladu,“ začala ostrým tónem a ukázala mi displej svého tabletu. „Spotřeba zrnkové kávy nám za poslední půlrok stoupla o čtyřicet procent, přitom lidí v kanceláři spíš ubylo. A toaletní papír mizí tempem, jako by tu polovina firmy měla chronické střevní potíže.“
Zavřel jsem krabičku s cukrem a hodil ji do batohu. „A co já s tím, Jitko? Lidi jsou asi ve stresu a víc pijou kafe, takže bys jim sem měla možná pořídit nějaké bylinkové čaje na uklidnění.“
Jitka zrudla vzteky, udělala krok ke mně a ztišila hlas na nebezpečné syčení. Věděla, že tady končí veškerá legrace a že si mě musí nějak podat.
„Dívala jsem se na záznamy z kamer na chodbě před kuchyňkou,“ vybalila svůj hlavní trumf. „Každý den odcházíš domů s narvaným batohem, i když si ráno neseš jen prázdnou plátěnku. Já vím, že to kradeš ty, Milane, a ještě dneska s tím půjdu za ředitelem.“
Musel jsem se usmát, protože ta její naivita a víra ve spravedlnost byla naprosto roztomilá. Opřel jsem se loktem o linku a podíval se jí přímo do očí.
„Tak běž, Jitko,“ řekl jsem naprosto klidně. „Běž za šéfem a nezapomeň mu říct, že mu nesedí počty u toaleťáku. Hlavně mu ale připomeň, že jsem včera firmě vyjednal novou smlouvu s dopravcem, která nám ročně ušetří přes tři sta tisíc, protože jeho tvoje detektivní pátrání po ruličkách papíru bude určitě nesmírně zajímat.“
Kdo neumí počítat, ať nehlídá sklad
Jitka samozřejmě za žádným ředitelem nešla a místo toho se rozhodla pro soukromou válku. Hned další den nechala vyměnit zámek u skladu s kancelářskými a hygienickými potřebami. Klíč si schovala k sobě do šuplíku a na dveře vylepila obrovskou červenou ceduli s nápisem, že jakékoliv doplňování zásob probíhá výhradně v její přítomnosti.
Cítila se u toho ohromně důležitě a vrhala na mě triumfální pohledy. Její radost ale netrvala dlouho, protože jako nákupčí vím naprosto přesně, jak funguje systém doručování balíků. Kurýři mi všechny faktury a dodací listy nosí k podpisu ještě předtím, než zboží vůbec dovezou k Jitce do jejího slavného, nově uzamčeného skladu.
Ve středu ráno zazvonil dole u rampy Karel z PPLka a přivezl obrovskou paletu s měsíční zásobou drogerie. Sešel jsem dolů s podložkou a propiskou. Karel byl jako vždycky ve spěchu, chtěl jen podpis a co nejrychleji zmizet na další rozvoz.
„Kájo, nech mi tady z té palety dvě krabice Lavazzy a jeden ten velký karton Zewy,“ ukázal jsem prstem na hromadu zboží. „Já to rovnou odnesu klukům do IT oddělení, oni tam pořád brečí, že nic nemají.“
Kurýr bez řečí rozřízl strečovou fólii a podal mi požadované krabice. Podepsal jsem mu elektronický terminál, on s prázdnou paletou odjel a já si krabice v klidu odnesl do své kanceláře pod stůl dřív, než Jitka vůbec přišla do práce.
Odpoledne mi na stole pípla zpráva z interního chatu, kde se Jitka s capslockem ptala, jestli nevím něco o ztracené části dodávky. Odpověděl jsem jí, že kurýr přivezl přesně to, co bylo na dodacím listu, a jestli jí fyzicky chybí krabice, ať si okamžitě podá reklamaci u dodavatele. Během pěti minut stála u mého stolu.
Měla na sobě ten svůj upnutý šedý kostýmek a vzteky se jí klepala brada. Její dokonale organizovaný systém se právě zhroutil a ona s tím nemohla vůbec nic udělat.
„Ty to zboží bereš rovnou od kurýrů, že jo?“ procedila skrz zuby tak tiše, aby to neslyšeli kolegové u vedlejších stolů. „Tohle už není jenom braní zásob z kuchyňky, to je normální krádež. Já dám do toho skladu skrytou kameru, udělám cokoliv, abych tě zničila.“
Ignoroval jsem její výstup a s úsměvem se napil vody ze své firemní skleničky. Připomněl jsem jí, že montování skrytých kamer bez souhlasu zaměstnanců je hrubé porušení zákona a že bych na ni okamžitě poslal inspektorát práce, který by jí napařil milionovou pokutu.
Jitka zbledla, polkla naprázdno, otočila se na podpatku a beze slova odkráčela zpátky do své kanceláře. Od toho dne se mi vyhýbá obloukem a zásoby si dál spokojeně odebírám rovnou z palet na rampě.
Batoh na zádech mě teď příjemně hřeje, když kráčím podzimním podvečerem k autu. Cítím tu těžkou, uspokojivou váhu čerstvé zrnkové kávy, která mě nestála jedinou korunu. Doma si sundám boty, vytáhnu z krosny ty voňavé role papíru a vyskládám je do naprosto plné skříňky v koupelně. Pak si v naprostém klidu zapnu svůj drahý kávovar a vychutnám si to nejlepší espresso z firemních zásob, jaké se dá v Ostravě vůbec vypít.
