Článek
„A kolik máš ty?“ zeptala se Lucie.
Seděly jsme v kuchyňce. Oběd už jsme dojedly a zbývalo nám pár minut, než se vrátíme k počítačům.
Před chvílí mi řekla, že se chystá požádat o přidání. Chtěla vědět, jestli její představa není přehnaná.
Také mi řekla, kolik dostává teď.
O šest tisíc hrubého méně než já.
„To se takhle těžko porovnává,“ odpověděla jsem.
Lucie položila lžičku.
„Já vím. Jen se ptám.“
Začala jsem mluvit o délce praxe. O tom, že jsem ve firmě devět let a ona tři. Že každý nastupoval za jiných podmínek.
Přikývla.
Pak jsme se vrátily do kanceláře.
Minulý týden jsem přitom právě Lucii vysvětlovala, že dokud lidé tají svoje výplaty, vedení se nemusí snažit rozdíly vysvětlovat.
Souhlasila se mnou. Asi i proto mi dnes řekla svoje číslo.
Vzala jsem si k práci sluchátka, přestože jsem si nic nepustila.
Najednou jsem si vzpomněla na každou vlastní zásluhu
S Lucií vyřizujeme objednávky a reklamace. Máme každá svoje zákazníky, ale když jedna chybí, druhá ji zastoupí.
Já se lépe vyznám ve starém systému. Lucie umí věci, se kterými občas chodím za ní. Poslední půlrok dělala měsíční přehledy, které jsem dřív připravovala já.
To odpoledne jsem si ale připomínala hlavně vlastní zkušenosti.
Znám složitější zákazníky. Vím, komu zavolat, když se něco zasekne ve skladu. Pamatuju dobu, kdy jsme všechno zvládaly ve dvou.
Každá z těch věcí byla pravda.
Jen mě nenapadaly tak často předtím, než jsem slyšela její výplatu.
Vyšší částku jsem si vyjednala před čtyřmi lety. Dostala jsem nabídku od jiné firmy a vedoucí mě chtěl udržet. Tehdy jsem měla radost, že jsem se konečně ozvala.
Od té doby přišlo několik drobných navýšení. Z původního rozdílu tedy něco zůstalo.
Doma jsem to řekla manželovi.
„Ty ses domluvila líp. To není tvoje chyba.“
Přesně takovou odpověď jsem chtěla slyšet.
„Jenže ona dělá skoro totéž.“
„Tak ať si řekne taky.“
Právě to chtěla udělat. A já jí v kuchyňce začala vysvětlovat, proč se vlastně nemáme porovnávat.
Druhý den byla Lucie normální. Zeptala se mě na jednu reklamaci a nabídla, že mi ukáže rychlejší způsob exportu.
Trochu jsem doufala, že téma výplaty už nechá být.
Když si odpoledne otevřela kalendář, viděla jsem v něm schůzku s vedoucím.
„Jdeš si říct?“
„Jo. Ve čtvrtek.“
Chtěla jsem jí popřát štěstí. Místo toho jsem řekla, že teď asi není nejlepší doba, protože firma pořád řeší náklady.
Lucie se na mě podívala.
„To říkají každý rok, ne?“
Říkali.
Svoje číslo jsem jí řekla až napodruhé
Ve středu jsem se jí zeptala, jestli se mnou půjde na oběd ven.
V jídelně jsme si vzaly polévku a sedly si k oknu. Pořád jsem čekala na vhodnou chvíli. Nakonec jsem začala, když si Lucie sundávala bundu.
„Včera jsem ti neměla říkat, ať počkáš.“
Zvedla oči.
„Proč?“
Řekla jsem jí svoji mzdu.
Chvíli mlčela. Pak si posunula tác blíž k sobě.
„Aha.“
Začala jsem vysvětlovat tu nabídku z jiné firmy. Jak jsem tehdy šla za vedoucím a měla strach, že mi řekne, ať tedy odejdu.
„To chápu,“ odpověděla. „Ale když jsi mluvila o těch podmínkách, měla jsem pocit, že si vlastně nemám na co stěžovat.“
Přikývla jsem.
Přiznala jsem, že jsem se bála, aby kvůli její žádosti někdo nezačal řešit i moje peníze.
„Já po tobě nechci, abys brala míň.“
To jsem věděla. Jen když to vyslovila ona, zněl můj strach mnohem hůř.
Nabídla jsem jí, že spolu projdeme, co všechno dělá. Měla už vlastní seznam.
Ukázala mi ho. Bylo tam i několik věcí, o kterých jsem skoro nevěděla. Připomněla jsem jí ještě zaučování brigádnice v létě.
Dopsala si to.
Ve čtvrtek se ze schůzky vrátila bez velké radosti. Vedoucí si vzal její podklady a slíbil, že se k nim vrátí při plánování rozpočtu.
„Takže zatím nic,“ řekla.
Málem jsem odpověděla, že jsem jí to říkala.
Zarazila jsem se.
Místo toho jsem se zeptala, jestli si domluvili konkrétní termín další schůzky.
Nedomluvili. Lucie mu ještě ten den napsala.
Nevím, jestli jí přidají. A nevím ani to, jestli by jí moje číslo pomohlo, kdyby ho znala hned.
Vím ale, že když teď otevře téma výplaty, nemusí nejdřív přesvědčovat ještě mě.
