Článek
Na recepci menšího hotelu pracuji jedenáct let. Je mi osmačtyřicet, žiju sama a děti nemám. Nevyšlo to. V práci jsme o tom nikdy moc nemluvily.
Když kolegyně potřebovaly vyměnit směnu, většinou jsem souhlasila. Jednou kvůli horečce, jindy kvůli školní besídce. Někdy jsem kvůli tomu zrušila návštěvu nebo lekci jógy. Kolegyním jsem to neříkala. Připadalo mi hloupé srovnávat cvičení s nemocným dítětem.
Potřebovala jsem jeden čtvrtek
Máma žije od tátovy smrti sama. Po plánovaném zákroku ji měli ve čtvrtek pustit z nemocnice. Na odvoz jsem měla domluveného souseda, ale odpoledne a večer jsem chtěla zůstat s ní. Do hotelu jsem měla nastoupit ve dvě.
Požádala jsem Petru, jestli by si se mnou směnu nevyměnila. Mohla jsem za ni vzít následující sobotu. Odmítla. Dětem už slíbila kino a nechtěla je zklamat.
Nezlobila jsem se. Každý může mít plán, který nechce měnit. Obrátila jsem se proto na vedoucí. Do čtvrtka zbývaly dva týdny.
Řekla, že rozpis už je hotový a nemůže ho pokaždé předělávat. Pak se zeptala, jestli nemám sestru.
Mám. Bydlí v zahraničí.
„Tak někoho popros. Ty se přece nemusíš přizpůsobovat dětem,“ odpověděla.
V rozpisu se přesto něco změnilo
V pondělí visel na nástěnce nový rozpis. Lucčina páteční odpolední směna byla přepsaná. Když jsem se zeptala, vysvětlila mi, že dcera vystupuje se školním sborem.
Vedoucí jí uvolnila pátek a sama vzala část směny. Lucie mi ukázala fotografii dcery v kostýmu. Pochválila jsem jí ho. Pak jsem znovu přečetla svoje jméno u čtvrtka.
Šla jsem za vedoucí znovu.
„Myslela jsem, že už se rozpis měnit nedá.“
Řekla, že tohle je jiná situace. Na takové vystoupení dítě čeká a maminka tam má být.
„Moje máma zase čeká, že budu doma já.“
Vedoucí se zarazila. Potom mi nabídla, že mohu odejít o hodinu dřív.
Potřebovala jsem však být u mámy už odpoledne. Jedna hodina na konci směny nic neřešila.
Nemusela jsem dokládat celý svůj život
Večer jsem otevřela zprávy od kolegyň. Za poslední půlrok jsem měnila směnu osmkrát. Některé výměny mi vyhovovaly, jiné jsem přijala jen proto, že jsem nechtěla dělat potíže.
Začala jsem si je vypisovat. Pak mi došlo, že nechci vedoucí předkládat seznam laskavostí jako účet, který teď musí zaplatit.
Druhý den jsem jí řekla, že potřebuji vědět, jestli se moje žádosti posuzují stejně jako žádosti ostatních. Připomněla jsem Lucčin pátek. Její dceři vystoupení přeju. Jen nerozumím tomu, proč se u mého čtvrtka nejdřív hledá někdo jiný, kdo mě doma nahradí.
Vedoucí odpověděla, že to nebylo osobní. Se mnou se prý změny domlouvaly vždycky nejsnáze.
To byla pravda. Sama jsem jí občas řekla, ať se ozve, kdyby něco potřebovala. Tentokrát jsem ale potřebovala něco já.
Čtvrteční odpoledne nakonec převzala Lucie. Slyšela nás z vedlejší místnosti a nabídla, že se zeptá manžela. Děti mohl vyzvednout on. Já za ni vzala jinou směnu, která mi vyhovovala.
Když jsme výměnu zapisovaly, Lucie se zeptala, jaký zákrok mámu čeká. Povídaly jsme si chvíli u recepce. O předchozí hádce jsme nemluvily.
Příště jsem odpověděla jinak
Máma po návratu domů několikrát zopakovala, že jsem kvůli ní nemusela nic měnit. Ohřála jsem jí polévku a sedla si vedle ní. Zeptala se, jestli mi v práci nedělali potíže.
Řekla jsem, že máme směnu vyřešenou. Potom chtěla podat brýle, aby mi mohla ukázat, kam si zapsala další kontrolu.
O dva týdny později mi Petra napsala, jestli bych vzala sobotní směnu. Neměla jsem žádnou oslavu ani cestu. Chtěla jsem být doma.
Tentokrát jsem odmítla.
Zeptala se, co mám. Už jsem začala psát dlouhé vysvětlení, pak jsem ho smazala. Odpověděla jsem, že si chci nechat volnou sobotu.
Chvíli neodepisovala. Měla jsem chuť přidat, že když nikoho nesežene, může se ještě ozvat.
Pak přišla zpráva, že se zeptá Lucie.
Telefon jsem odložila. Sobota zůstala v diáři prázdná.
