Článek
„Co je tohle?“
Tomáš stál v předsíni a držel otevřenou plastovou krabičku. Vysypala se mi z kapsy bundy, když jsem hledala účtenku za dětské boty. Uvnitř ležel jeden malý špunt. Druhý jsem měla pod vlasy.
„Do uší,“ řekla jsem.
„To vidím. Ty v nich spíš?“
Sáhla jsem si pod vlasy a vyndala ho.
„Někdy je mám odpoledne.“
Tomáš se podíval do kuchyně. Bára seděla u stolu a lepila papírovému zajíci ucho. Rok a půl starý Matyáš jí sahal na pastelky. Jednu pustil na dlažbu a zkoušel se pro ni dostat z jídelní židličky.
„Abys je neslyšela?“
„Slyším je.“
Nezeptal se podruhé. Zavřel krabičku a položil ji na botník. Já si uklidila účtenky do kabelky a špunty strčila do její malé vnitřní kapsy.
Odpoledne, které nebylo ničím zvláštní
Koupila jsem je po jednom úterku. Bára měla čtyři roky a ze školky se vrátila s tím, že mi musí vyprávět pohádku o slepičce. Stála vedle mě u linky a pořád začínala znovu, protože jsem jí do toho odpovídala na otázky.
Matyášovi rostly zuby. Celý den chtěl nosit a odpoledne plakal pokaždé, když jsem ho položila. Uvařit večeři s ním na boku mi nešlo. Posadila jsem ho do židličky, dala mu kousek rohlíku a zapnula digestoř.
Bára vyprávěla hlasitěji. Matyáš rohlík odhodil. Pračka v koupelně začala ždímat a do toho někdo zazvonil, protože kurýr potřeboval otevřít dům.
„Mami, ale ta slepička…“
„Počkej chvilku.“
„Ty neposloucháš.“
Matyáš bouchal lžičkou do stolku. Sáhla jsem po ní, on ji nepustil a rozplakal se ještě víc. Bára mi začala tahat za lem trička.
„Tak už buď chvíli zticha!“
Řekla jsem to moc nahlas. Bára ucukla a odstoupila ode mě. V ruce pořád držela papírovou slepičku ze školky.
Matyáš plakal dál. Vypnula jsem plotnu, digestoř i pračku. Poslední dva zvuky zmizely a mně se trochu ulevilo. Bára odešla do pokoje.
Za chvíli jsem za ní přišla. Omluvila jsem se a poprosila ji, jestli mi pohádku poví znovu. Řekla, že už nechce.
Papírovou slepičku položila na poličku zády ke dveřím.
Nechtěla jsem další omluvu
Večer jsem Tomášovi řekla, že jsem na Báru vyjela. Objali jsme ji oba a on jí před spaním četl. Pak se mě zeptal, jestli mi pomůže, když bude vyzvedávat ze školky častěji.
Neuměla jsem vysvětlit, že mě některé dny nejvíc vyčerpává to, co slyším. Když děti usnuly, nechávala jsem televizi vypnutou. V autě jsem ztlumovala rádio, i když právě hrála moje oblíbená písnička.
Někdy jsem nemohla snést ani to, že se mě Tomáš přes zvuk vody ve sprše ptá, kde má čisté ručníky. Odpověděla jsem ostře a on pak přišel do kuchyně s tím, jestli je zase něco špatně.
Říkala jsem, že jsem unavená. Byla jsem, ale po jedné lepší noci to neustalo.
V lékárně jsem se ptala na špunty, které zvuk jen utlumí. Lékárnice mi ukázala několik druhů. Vybrala jsem si malé, které mi netlačily pod vlasy. Doma jsem zkusila, jestli s nimi slyším děti i běžné zvuky kolem sebe. Žádné úplné ticho se nekonalo.
Jen jsem měla pocit, že nemusím pokaždé sevřít zuby, když lžička dopadne na dlažbu.
Fungovaly, a právě to mě zahanbovalo
Poprvé jsem si je nasadila odpoledne, když Matyáš plakal a Bára měla na stole rozloženou stavebnici. Seděla jsem mezi nimi na zemi. Syna jsem držela v náručí a dceři podávala dílky.
Matyáš se neuklidnil a Bára chtěla jinou kostku, než jsem jí podala. Ale tentokrát jsem jí odpověděla normálně. Ne takovým tím hlasem, u kterého předstírám klid a všichni vědí, že nemám daleko k výbuchu.
Matyáš mi plakal těsně u ucha. Pořád jsem ho slyšela, ale už jsem neodtahovala hlavu. Za chvíli jsem si přesto špunty vyndala.
Co když Bára něco řekne a já to přeslechnu? Co když jednou poví ve školce, že si maminka zacpává uši, aby ji nemusela poslouchat?
O pár dní později jsem si je zase vzala. A potom znovu.
Před Tomášovým příchodem jsem je uklízela. Krabičku jsem nejdřív schovávala za ručníky v koupelně, pak do kabelky.
To, co si myslel Tomáš
Večer po té otázce v předsíni jsem špunty nechala v kabelce. Bára seděla Tomášovi na klíně a Matyáš tahal za kabel k lampě. Přenesla jsem ho k hračkám. Za minutu byl zpátky.
Tomáš se snažil odpovídat dceři a zároveň mi vyprávět, co se stalo v práci. Bára mu skákala do řeči, protože ještě neskončila svou větu. Matyáš se dožadoval zvednutí.
„Jeden po druhém, prosím,“ řekla jsem.
Bylo to hlasitější, než jsem chtěla. Tomáš se na mě podíval.
„Vždyť ti jen něco říkáme.“
Odnesla jsem Matyáše do ložnice. Po chvíli přišel za mnou.
„Mně přišlo zvláštní, že je přede mnou schováváš,“ řekl.
Posadila jsem se na postel. Syn mi usínal na rameni.
„Protože jsem se bála, že si budeš myslet přesně to, na co ses zeptal.“
Tomáš chvíli mlčel. Pak řekl, že když jsme spolu doma, chtěl by se se mnou normálně bavit. Poslední dobou měl pocit, že nás všechny jen vydržím do večera.
To mě zabolelo. Některé dny to byla pravda.
Když všechno vypadalo v pořádku
Řekla jsem mu o vypnuté digestoři. O rádiu v autě. O tom, jak se mi někdy nechce ani telefonovat s mámou, přestože jsem ji celý den neviděla.
Tomáš se zeptal, jestli je to tak pořád. Odpověděla jsem, že ne. Jenže když přijde domů a najde nás u stolu, nepozná, kolik toho bylo předtím.
„Když přijdu, většinou vypadáte v pohodě,“ řekl.
„Protože se snažím.“
Z kuchyně se ozvala Bára. Volala ho, aby jí přišel pomoct s lepidlem. Tomáš vstal, ale ještě ve dveřích se otočil.
„Dneska udělám večeři. Co jsi měla v plánu?“
Matyáš usnul. Položila jsem ho do postýlky a šli jsme zpátky do kuchyně. Tomáš chtěl vědět, jestli mi špunty opravdu pomáhají. Přinesla jsem krabičku a položila ji na stůl.
Tomáš přinesl z lednice vajíčka. Uklidila jsem pastelky, než postavil pánev na sporák.
Menší změny, než jsem čekala
Tomáš nemohl chodit z práce o dvě hodiny dřív a děti nepřestaly dělat hluk.
Zkusili jsme ale nezapínat televizi jen jako kulisu. Když jsem vařila, vzal je občas do pokoje nebo ven. A když jsem řekla, že potřebuju chvíli bez mluvení, přestal se ptát, jestli se na něj zlobím.
Ne vždycky. Jednou se urazil a pak jsme si to museli vysvětlovat znovu.
Já se snažila říct, co potřebuju, dřív než začnu křičet. Někdy jsem zavolala jeho jméno a podala mu Matyáše. Jindy stačilo vypnout něco, co nemuselo být zapnuté.
Se špunty jsem dál slyšela děti. Když jsem Báře nerozuměla, vyndala jsem je a poprosila ji, aby mi to zopakovala. Občas se zamračila, protože už nechtěla. Někdy jsem si je pak nechala venku, jindy je po chvíli zase nasadila.
Slepička ještě jednou
Jedno odpoledne mě Bára přistihla, jak si je dávám do uší.
„Co to máš?“
Ukázala jsem jí jeden na dlani. Řekla jsem, že je kolem mě někdy moc hlasitých zvuků a s tímhle jsou trochu tišší.
„I já?“
„Taky tě slyším trochu tišeji. Ale slyším tě.“
Podívala se na mě nedůvěřivě a zeptala se, jestli to bolí. Zavrtěla jsem hlavou. Pak se vrátila k pastelkám.
Za chvíli si přinesla papírovou slepičku. Zeptala se, jestli si pamatuju, jak si hledala kamaráda.
„To jsem neslyšela do konce,“ řekla jsem.
Bára mi ji podala. Špunty jsem vyndala a položila do krabičky na stole. Matyáš právě spal a z kuchyně nebylo slyšet nic kromě ledničky.
Začala vyprávět. Tentokrát slepička našla kočku. Potom další kočku a nakonec psa, který vůbec nebyl na papíře nakreslený.
Krabičku jsem nechala otevřenou vedle hrnku. Když Tomáš přišel, posadil se k nám a chvíli poslouchal taky.
