Článek
Milan chrápal snad odjakživa.
Dřív jsem do něj šťouchla loktem.
„Otoč se.“
Otočil se.
Pět minut bylo ticho.
Pak začal znovu.
„Milane.“
Nic.
„Chrápeš.“
„Nechrápu.“
Tohle většinou řekl ještě napůl ze spaní.
Ráno si samozřejmě nic nepamatoval.
„Já nechrápu tak hrozně.“
„Jak to víš?“
„To bych se přece vzbudil.“
Nevěděla jsem, co na takovou logiku odpovědět.
Postupně se to zhoršovalo.
Možná chrápání.
Možná moje schopnost ho snášet.
Bylo mi padesát dva a po noci se čtyřmi hodinami spánku už jsem druhý den nefungovala jako ve třiceti.
Zkoušela jsem špunty.
Vadily mi.
Zkoušela jsem chodit spát první.
Milan přišel o půl hodiny později a bylo po výhodě.
Někdy jsem ležela vedle něj a čekala.
Ticho.
Nádech.
A potom zvuk, při kterém bych klidně věřila, že někdo startuje motorku přímo u nás v ložnici.
Když se mladší syn odstěhoval na kolej, zůstal jeho pokoj prázdný.
Jednou ve dvě ráno jsem to vzdala.
Vzala jsem peřinu a přešla vedle.
Probudila jsem se až na budík.
Ani jednou v noci.
Byl to nádherný pocit.
Další večer jsem šla do synova pokoje znovu.
Třetí také.
Čtvrtý den stál Milan ve dveřích.
„Takže už budeš spát tady?“
„Asi jo.“
„Natrvalo?“
„Nevím.“
„Takže natrvalo.“
Seděla jsem na posteli a mazala si ruce krémem.
„Milane, já se jen potřebuju vyspat.“
„Jasně.“
To jeho „jasně“ vůbec neznělo jasně.
Jemu nevadil pokoj. Vadilo mu, co podle něj znamenal
První dny jsme se o tom nebavili.
Pak začal Milan pokládat zvláštní otázky.
„Mám ti sem přestěhovat i oblečení?“
„Proč?“
„Když už tady bydlíš.“
Nebo:
„Mám si aspoň nechat půlku skříně?“
„Milane, moje věci jsou pořád v ložnici.“
„Tak zatím.“
Nechápala jsem, proč je tak protivný.
Jednou večer jsem si sedla vedle něj na gauč.
„Co přesně ti vadí?“
„Nic.“
„Tak se tak nechovej.“
Mlčel.
Pak řekl:
„Moji rodiče začali spát odděleně pár let před rozvodem.“
A konečně mi to došlo.
Pro mě byl synův pokoj místo, kde nebylo chrápání.
Pro Milana to byla první zastávka před rozvodovým právníkem.
„Já se s tebou nechci rozvádět.“
„To říkáš teď.“
„Co bych měla říkat?“
Pokrčil rameny.
„Nevím.“
Pak se podíval jinam.
„Prostě mi přijde divný, když žena nechce spát vedle vlastního chlapa.“
„Já vedle vlastního chlapa chci spát. Vedle motorové pily nechci.“
Nezasmál se.
To už jsem pochopila, že vtip nepomůže.
„Ty si myslíš, že tě nechci?“
Chvíli mlčel.
„Trochu.“
To mě překvapilo.
Milan není muž, který by podobné věci říkal často.
Spíš opraví kapající kohoutek, než aby vysvětloval svoje pocity.
„Vždyť spolu normálně jsme.“
„Jsme.“
„Tak co chybí?“
„Nevím. Večer jsi prostě odešla.“
Vlastně měl pravdu.
Já se jednoho večera sebrala s peřinou a bylo vyřešeno.
Aspoň pro mě.
Jemu jsem nevysvětlila nic.
Do ložnice jsem se nevrátila
Ten večer jsem spala u Milana.
Chtěla jsem mu ukázat, že mezi námi opravdu není žádný skrytý problém.
Ve dvě dvacet jsem stále nespala.
Ve tři jsem ho otočila na bok.
Ve tři deset ležel znovu na zádech.
V půl čtvrté jsem vzala polštář.
Ráno jsem byla naštvaná.
„Tak vidíš,“ řekl Milan.
„Co vidím?“
„Stejně jsi odešla.“
„Protože chrápeš.“
„Tak budu spát na gauči já.“
„Proč?“
„Abys měla manželskou postel.“
Zasmála jsem se.
„Já nepotřebuju manželskou postel. Já potřebuju spánek.“
„Točíme se pořád dokola.“
To byla pravda.
Několik dní jsme to neřešili.
Pak jsem si jednou večer všimla, že Milan usnul u televize.
Seděla jsem vedle něj a četla.
Po chvíli začal chrápat.
Vytáhla jsem telefon a natočila asi dvacet vteřin.
Ráno jsem mu nahrávku pustila.
„To nejsem já.“
„Je.“
„To zní hrozně.“
„Ano.“
Pustil si ji ještě jednou.
„A tohle posloucháš každou noc?“
„Ne. Teď už ne.“
Podíval se na mě.
Tentokrát se neurazil.
Za pár dní se objednal k praktickému lékaři. Ne proto, že bych mu vyhrožovala návratem do ložnice, ale protože i jemu začalo docházet, že to možná není jen drobný zlozvyk.
Já zůstala v synově pokoji.
A udělali jsme něco jiného.
Přestala jsem večer automaticky odcházet hned po zprávách.
Někdy jsme ještě půl hodiny seděli spolu v ložnici. Povídali si. Milan četl, já něco hledala v telefonu.
Pak jsem vstala.
„Tak já jdu.“
Ze začátku vždycky vypadal trochu smutně.
Po čase už méně.
Jednou jsem si v půl jedenácté brala polštář a Milan se zeptal:
„Zítra vstáváš v šest?“
„Jo.“
„Tak běž, ať se vyspíš.“
To byla změna.
Ne velká.
Pořád máme dvě povlečené postele.
Jeho máma o tom neví, protože Milan usoudil, že jí do toho nic není.
Syn to samozřejmě ví, protože spím v jeho bývalém pokoji.
„Aspoň tam někdo využívá tu drahou matraci,“ řekl.
A Milan už přestal říkat, že dvě ložnice znamenají konec manželství.
Minulý pátek jsem večer usnula vedle něj při filmu.
Probudila jsem se kolem jedné.
Milan nespal.
„Jdeš vedle?“ zeptal se.
„Jo.“
Podala jsem mu ovladač, vzala polštář a vstala.
„Dobrou.“
„Dobrou.“
Nic dalšího.
Ještě před pár měsíci by v té jedné větě slyšel, že od něj odcházím.
Teď v ní slyšel jen to, že jdu spát.
