Článek
Když šel Matěj do osmé třídy, začal mít problémy s češtinou. Ne že by propadal. Z diktátů nosil dvojky a trojky, slohy zvládal docela dobře, ale začal se ztrácet ve větných rozborech a během září přinesl dvě čtyřky z mluvnice.
Moje tchyně Alena učila skoro čtyřicet let na základní škole. Teď už byla šestým rokem v důchodu, ale doma měla pořád plnou knihovnu starých učebnic, pracovních sešitů a kartiček, které kdysi používala při vyučování.
„Ať ke mně jednou týdně přijde,“ navrhla sama. „Hodinu se na to podíváme. Se mnou se aspoň nebude hádat.“
To poslední nebylo úplně mimo.
Matěj nesnášel, když jsme se s ním učili. Se mnou se dokázal pohádat už u druhého cvičení, protože jsem mu prý něco vysvětlovala jinak než paní učitelka. Petr zase ztrácel nervy pokaždé, když syn po pěti minutách sahal po telefonu.
K babičce chodil překvapivě rád.
Alena mu udělala kakao, někdy vytáhla buchtu nebo štrúdl a potom spolu hodinu seděli u kuchyňského stolu. Byla přísná, ale uměla mu věci vysvětlit. Po několika týdnech přinesl z testu dvojku.
„Vidíš, že to jde,“ pochválila ho.
Matěj byl spokojený, ona také a my s Petrem vlastně nejvíc. Jeden školní problém se zdál vyřešený bez našeho přičinění.
Asi o měsíc později seděl Petr večer u počítače a procházel Bakaláře.
„Pošlu mámě přihlašovací údaje,“ řekl.
„Proč?“
„Aby viděla, co zrovna probírají. Matěj jí polovinu věcí zapomene říct.“
„Nemůže jí to ukázat sám?“
Petr se zasmál.
„Může. A taky jí může každý čtvrtek přinést všechny sešity a učebnice. Myslíš, že to bude dělat?“
Věděla jsem, že nebude.
Navíc jsem v té době měla v práci uzávěrku a dvakrát týdně jsem se vracela domů po sedmé. Představa, že někdo jiný převezme alespoň jednu část školních povinností, mi vůbec nevadila.
„Tak jo,“ řekla jsem.
Dnes už vím, že právě tehdy jsme měli mnohem přesněji říct, k čemu ten přístup dostává.
První týdny se nic zvláštního nedělo.
Alena Matějovi občas připomněla, že má v pátek test, nebo se ho zeptala, jestli si přinesl sešit na češtinu. Jednou dokonce zjistila, že učitelka přesunula písemku, takže spolu místo toho zopakovali jinou látku.
Vyhovovalo mi to.
Pak mi jednou odpoledne zavolala.
Stála jsem zrovna ve frontě v Albertu a v košíku měla jogurty, chleba a dvě balení kuřecího masa.
„Jano, víš, že Matěj dnes nebyl první hodinu ve škole?“
„Vím. Byl u zubaře.“
„Má tam neomluvenou absenci.“
„Protože jsem ji ještě neomluvila.“
„Tak na to nezapomeň.“
„Nezapomenu.“
„Oni jsou na to dnes docela přísní.“
Trochu mě to podráždilo, ale za deset minut jsem na ten rozhovor zapomněla.
Alena byla učitelka skoro celý život. Absence, poznámky a školní řád pro ni byly přirozeně důležitější než pro mě.
O několik dní později přišel Matěj domů a hodil batoh vedle botníku.
„Babička mi volala kvůli fyzice.“
„Co bylo s fyzikou?“
„Dostal jsem dvojku.“
„Tak to je dobře, ne?“
„No právě.“
Podívala jsem se na něj.
„A co ti řekla?“
„Proč nemám jedničku, když jsme to minulý týden počítali.“
„Vždyť ona s tebou fyziku nedělá.“
„Já vím.“
Pak si vzal rohlík a odešel do pokoje.
Večer jsem to řekla Petrovi.
„Mohl bys mámě připomenout, že ten přístup má hlavně kvůli češtině?“
„Co udělala?“
„Volala Matějovi kvůli dvojce z fyziky.“
Petr se tomu skoro zasmál.
„Tak se ho zeptala na známku.“
„Ale jemu to vadilo.“
„Jemu vadí všechno, co souvisí se školou.“
To byla do určité míry pravda.
Nechala jsem to tedy být.
Jenže podobných drobností začalo přibývat.
Alena věděla, že Matěj neodevzdal včas domácí úkol z dějepisu. Věděla, že se přihlásil na školní florbalový turnaj. Věděla, že v pondělí odpadla poslední hodina.
Někdy se mě ptala na věci, o kterých jsem sama ještě nevěděla.
„Tak jak dopadl ten referát z přírodopisu?“ zeptala se mě jednou v neděli.
„Jaký referát?“
„Měli ho v pátek odevzdávat.“
Podívala jsem se na Matěje.
„Odevzdal jsem ho.“
„Tak proč jsi mi nic neřekl?“
„Protože to byl referát.“
V tu chvíli jsem si uvědomila, že dělám přesně to, co mi začínalo vadit na Aleně. Něco jsem se dozvěděla a okamžitě jsem měla potřebu syna kontrolovat.
Pořád jsem si ale říkala, že zbytečně řeším maličkost.
Kolik rodičů by bylo rádo, kdyby se babička o vnuka zajímala? Nikdy nám neodmítla hlídání, několikrát Matěje vyzvedávala ze školy a během covidu s ním proseděla hodiny nad úkoly.
Neměla špatný úmysl.
Skutečný problém přišel až v listopadu.
Byla jsem dva dny pracovně v Brně. Ve středu odpoledne jsem seděla ve vlaku zpátky do Prahy, když mi zazvonil telefon.
Volala Alena.
„Jano, mluvila jsi dnes s Matějem?“
„Ještě ne. Jsem ve vlaku.“
„Dostal trojku z češtiny.“
Na chvíli jsem nevěděla, co odpovědět.
„Dobře.“
„Z vedlejších vět. Přitom jsme je v neděli procvičovali.“
„Trojka není žádná katastrofa.“
„To neříkám. Jen jsem mu volala a byl na mě dost nepříjemný.“
„Ty jsi mu kvůli té trojce volala?“
„Samozřejmě. Když se spolu učíme.“
Podívala jsem se z okna. Do Prahy mi zbývala asi hodina.
„A kdy ji dostal?“
„Dnes.“
To jsem věděla. Spíš mě zajímalo něco jiného.
Když jsem večer dorazila domů, Matěj seděl ve svém pokoji se sluchátky na uších. Zaklepala jsem.
„Jaký byl den?“
„Dobrý.“
„Babička mi říkala o češtině.“
Sundal si jedno sluchátko.
„No právě.“
„Co se stalo?“
„Nic.“
„Tak proč jsi na ni byl nepříjemný?“
Chvíli mlčel.
„Protože mi zavolala asi deset minut potom, co učitelka zapsala známku.“
„A co ti řekla?“
„Jestli jsem vůbec dával pozor. A že jsme to přece spolu dělali.“
Pak se ke mně otočil.
„Mami, já už k ní na češtinu nechci chodit.“
To mě překvapilo víc než samotná trojka. Ještě před několika týdny tam chodil rád.
„Kvůli jednomu telefonátu?“
„Nejde o jeden telefonát.“
Tu větu si pamatuji dodnes, protože jsem ji potom sama několikrát použila.
„Ona všechno sleduje,“ pokračoval. „Když něco dostanu, čekám, kdy zavolá. Když máme suplování, ptá se, co jsme dělali. Minule věděla, že jsem přišel pozdě na tělocvik.“
„Jak mohla vědět, že jsi přišel pozdě na tělocvik?“
„Učitel mi tam napsal pozdní příchod.“
Nevěděla jsem to.
„A proč jsi mi to neřekl?“
„Protože jsem přišel asi o čtyři minuty pozdě.“
V tu chvíli jsem se raději přestala ptát.
Večer jsem to řešila s Petrem.
„Měli bychom mámě ten přístup zrušit.“
Seděl v kuchyni a krájel si chleba.
„Kvůli trojce?“
„Ne kvůli trojce.“
„Tak kvůli čemu?“
„Protože Matěj má pocit, že ho sleduje.“
Petr položil nůž.
„Mamka nám pomáhá. Zadarmo. Každý týden se s ním učí.“
„Já si toho vážím.“
„Tak proč jí chceš něco zakazovat?“
Snažila jsem se mu vysvětlit, že mi nevadí, když Alena ví, jaké má Matěj známky. Vadilo mi, že kontroluje prakticky všechno, co se v elektronické žákovské objeví, a potom to s ním sama řeší.
„Je mu čtrnáct.“
„A právě proto se má kontrolovat.“
„Námi.“
„A máma snad není rodina?“
„Je. Ale není jeho třetí rodič.“
To se Petrovi nelíbilo.
Připomněl mi, kolikrát nám pomohla. Řekl, že pokud jí přístup vezmeme, bude to vypadat, jako bychom jí nevěřili.
Nakonec jsme se dohodli, že s ní nejdřív promluvíme.
Tedy spíš jsem s ní měla promluvit já.
Druhý den jsem jí zavolala.
„Chtěla bych tě o něco poprosit. Když se podíváš do Bakalářů, používej to hlavně kvůli češtině.“
Na druhém konci bylo chvíli ticho.
„Jak to myslíš?“
„Nemusíš s Matějem řešit každou známku a absenci.“
„Já nic neřeším.“
„Včera jsi mu volala kvůli trojce.“
„Protože jsme se spolu učili.“
„Jenže jemu to začíná vadit.“
„Takže já jsem teď problém?“
„To neříkám.“
„Jano, já mu věnuju každý týden svůj čas. Nemusím to dělat.“
Přesně té věty jsem se bála.
„Já přece nechci, abys mu přestala pomáhat.“
„Tak co vlastně chceš?“
„Aby měl trochu prostoru.“
„Před vlastní babičkou?“
„Ve škole.“
Alena si povzdechla.
„Za nás rodiče věděli o známkách všechno.“
„Rodiče ano.“
Jakmile jsem to vyslovila, věděla jsem, že to nebyla dobrá formulace.
„Dobře,“ řekla chladně. „Tak já tedy nejsem rodič.“
„Aleno, takhle jsem to nemyslela.“
„Ale je to pravda.“
Hovor jsme ukončily asi o minutu později.
Následující čtvrtek se Matěj k babičce učit nešel. Alena mu napsala, že když mu její pomoc není příjemná, nebude ho nutit.
Petr byl naštvaný na mě.
Podle něj jsem z problému, který šel vyřešit jednou větou, udělala rodinný spor.
Já mu zase připomínala, že heslo poslal on.
„Ale tys souhlasila,“ řekl.
Měl pravdu.
Několik dní jsme se točili pořád kolem stejného tématu.
Nakonec jsme přístup nezrušili.
Petr chtěl dát své matce možnost, aby naši domluvu respektovala.
Asi dva týdny byl klid.
Pak Matěj zapomněl přinést pomůcky na výtvarnou výchovu. Učitelka zapsala poznámku. Alena nic neřekla.
Další týden dostal čtyřku z matematiky.
Také nic.
Začala jsem si říkat, že jsme možná opravdu reagovali zbytečně ostře.
Potom ale přišla další situace.
Bylo něco po jedenácté dopoledne a já měla telefon položený vedle počítače. Petr mi poslal screenshot zprávy od své matky.
„Už víš o tom telefonu? Měli byste to řešit.“
Matěj během hodiny používal mobil a učitel mu napsal poznámku.
Zeptala jsem se Petra, kdy byla poznámka zapsaná.
Odpověděl mi, že před několika minutami.
Tentokrát byl naštvaný i on.
Večer jsme o tom mluvili znovu.
„Asi to fakt sleduje pořád,“ připustil.
„To se ti snažím říct měsíc.“
„Já vím. Ale pořád je to moje máma.“
Nakonec heslo změnil on.
Trvalo mu ještě dva dny, než jí to řekl.
Alena se neurazila tak, že by s námi přestala mluvit. To by k ní ani nesedělo. Ale poznali jsme, že ji to zasáhlo.
Na nedělní oběd jsme dál chodili. Udělala řízky, bramborovou kaši, před Matěje postavila jeho oblíbenou malinovku a bavila se s ním skoro normálně.
Jen už se neptala na školu.
Vůbec.
Když Petr jednou řekl, že Matěj psal důležitou písemku z matematiky, Alena odpověděla jen:
„Aha.“
Bylo to skoro horší než předtím.
Matěj si toho všiml také.
Asi po třech týdnech mi řekl, že potřebuje vysvětlit něco z češtiny.
„Tak se zeptej babičky.“
„Ona se mnou už nechce dělat školu.“
„To ti řekla?“
„Ne.“
„Tak jí zavolej.“
Nechtělo se mu.
Nakonec jí napsal zprávu.
Ve čtvrtek k ní zase šel.
Když se vrátil, zeptala jsem se, jaké to bylo.
„Normální.“
„A bavili jste se o Bakalářích?“
„Ne.“
To bylo celé.
Postupně se jejich čtvrteční učení obnovilo, jen už ne každý týden. Když Matěj potřebuje pomoct, ozve se jí sám. Pošle jí fotku cvičení nebo vezme sešit a jede k ní.
Alena se občas zeptá, jak mu jde čeština. Už ale neví, že v úterý dostal dvojku a ve čtvrtek zapomněl úkol.
Jednou jsem jí u kávy sama řekla, že dostal jedničku z diktátu.
Usmála se.
„Tak vidíš.“
Pak se na chvíli odmlčela.
„A z čeho byl?“
Matěj se začal smát.
„Babi, stačí jednička.“
Alena se zasmála také.
Úplně stejné jako dřív to mezi námi není. Myslím, že pořád má pocit, že jsme její pomoc odmítli víc, než bylo nutné. A já zase dodnes nechápu, proč potřebovala vědět o poznámce pět minut poté, co ji učitel zapsal.
Nikdy jsme se na tom úplně neshodli.
Možná ani nemusíme.
Nešlo mi tehdy o trojku z češtiny ani o to, že babička znala Matějovy známky. Sama jsem souhlasila, aby přístup dostala, protože to bylo pohodlné a dávalo nám to smysl.
Problém začal až ve chvíli, kdy Matěj přestal mít pocit, že babička mu se školou pomáhá, a začal mít pocit, že ho kontroluje.
Od té doby máme Bakaláře jen my dva s Petrem.
A když chce babička vědět, jak se Matějovi ve škole daří, musí se ho prostě zeptat.
