Článek
Babička měla v sobotu narozeniny. Před měsícem mu ukázala rozhovor se spisovatelkou a řekla, že její novou knihu by si ráda přečetla. Matěj si název zapsal. Tentokrát chtěl dárek vybrat bez mámy.
Bylo mu devatenáct. Koktal od dětství a za tu dobu se naučil předem poznat situace, kterým se raději vyhne.
V restauraci si objednával to, co dokázal vyslovit nejsnáze. Někdy jiné jídlo, než na které měl chuť. Když potřeboval zavolat, hledal nejdřív e-mail. Při představování občas viděl, jak se druhý člověk nadechuje, připravený pomoct mu i s jeho vlastním jménem.
Věděl, že to většinou myslí dobře.
Jen potom přestal mluvit a nechal je dokončit větu za sebe.
S mámou bylo nakupování snadné. Poznala, co potřebuje, a zeptala se místo něj. Někdy ji o to požádal. Jindy odpověděla dřív, než se stačil rozhodnout.
Matěj zasunul telefon do kapsy a vešel.
Prodavačka právě skládala knihy na stolek. Zvedla hlavu a pozdravila. Matěj prošel mezi regály, přestože vůbec nevěděl, ve kterém má hledat. Přečetl několik hřbetů a jeden svazek vytáhl. Nebyl to ten pravý.
Mohl si knihu objednat přes internet.
Jenže narozeniny byly pozítří.
Vrátil se k pultu.
„Hledám…“
Prodavačka odložila tužku.
Matěj začal znovu. První slovo názvu nešlo ven. Díval se na hranu pultu a cítil, jak se mu napíná krk. Za zády zaslechl cinknutí dveří. Někdo přišel a zamířil rovnou k pokladně.
Matěj sáhl po telefonu.
„Mám to tady napsané,“ dostal ze sebe.
„Můžete mi to ukázat,“ řekla prodavačka. „Nebo říct. Jak chcete.“
Telefon držel v dlani. Stačilo odemknout displej.
„Já vám to řeknu.“
Prodavačka přikývla.
Za ním někdo položil na pult dvě knihy. Matěj uhnul, ale žena zůstala obrácená k němu. Nehádala název. Nedoporučovala mu, aby se nadechl. Čekala.
Matěj ho vyslovil po částech.
„Tu máme,“ odpověděla. „Hned vám ji přinesu.“
Když se vrátila, zeptala se, zda ji chce zabalit. Matěj řekl, že pro babičku. Prodavačka vytáhla papír a ukázala mu dvě barvy. Vybral zelenou.
Nikdo ho nepochválil, že to zvládl.
Zaplatil a odešel s balíčkem pod paží. Až venku si všiml, že má telefon pořád v ruce. Schoval ho.
V sobotu babička rozbalila knihu a hned ji otevřela.
„Ty sis to pamatoval?“
Matěj přikývl. Máma se zeptala, zda ji koupil v obchodě na náměstí.
Přikývl.
„Proč jsi neřekl? Mohla jsem tam dojít.“
„Já vím.“
Máma se na něj podívala a potom mu podala nůž, aby si ukrojil koláč.
Babička si nasadila brýle a začala číst. Matěj jí na talíř přidal menší kousek, přesně jak chtěla.
O tři týdny později šel do stejného knihkupectví znovu. Tentokrát hledal něco pro sebe. Název neměl. Chtěl se zeptat na knihu o železnici, kterou viděl za výlohou.
Prodavačka stála za pultem.
Matěj pozdravil. První slovo otázky se mu zase zadrhlo.
Neomluvil se. Počkal, až bude moct pokračovat.
