Článek
„Mami, tohle je paní Novotná,“ řekl Matěj.
Podala jsem jí ruku a připravovala si úsměv. Pak se na mě podívala.
„Dobrý den, Lenko.“
Hlas bych nepoznala. Oči ano. Nedokázala jsem vyslovit její jméno.
„My se známe?“ zeptal se syn.
„Chodily jsme spolu do školy,“ odpověděla.
Jana. Za svobodna měla jiné příjmení. Matěj o ní předtím mluvil jen jako o Adélině mámě.
Sedla jsem si proti ní. Můj muž začal mluvit o parkování a já přikyvovala, jako by právě vysvětloval něco důležitého.
Vzpomněla jsem si nejdřív na vlastní smích
Je mi sedmačtyřicet, Matějovi čtyřiadvacet. S Adélou se seznámil v Brně a před pár měsíci se zasnoubili. Oba pocházeli z našeho kraje. Její rodiče bydleli kousek od města, kde jsme s Janou chodily na základní školu.
Obě jsme se po škole odstěhovaly. Jana nechodila na srazy a já o ní nic nevěděla.
Na tom obědě vyprávěla, že pracuje v účtárně. Měla krátké vlasy a nosila brýle, které jsem si na ní nepamatovala. Několikrát se usmála na dceru. Já si přitom vybavila její školní tašku otevřenou u radiátoru.
V šesté třídě jsme jí schovávali věci. Nejprve penál, potom boty ze šatny. Když něco hledala, tvářili jsme se, že jí pomáháme. Jednou musela odjet domů v přezůvkách. Smáli jsme se tomu ještě druhý den.
Nejhorší byla přezdívka, kterou jí vymyslela spolužačka. Jana měla levné oblečení po starší sestře a my jsme jí to připomínali tak často, až někteří přestali používat její jméno. Já taky.
Když jsem si na školu vzpomínala později, říkala jsem, že jsme byli hloupí. Nikdy jsem se u těch vzpomínek dlouho nezdržela.
Teď mi Jana podávala mísu se salátem.
Vzala jsem si víc, než jsem chtěla, abych nemusela mluvit.
Začala jsem hledat problém v Adéle
Po obědě jsem čekala, jestli Jana navrhne, že si promluvíme. Nenavrhla nic. Rozloučila se stejně zdvořile jako její muž. Když jsem jí znovu podávala ruku, dívala jsem se hlavně na zem.
Doma jsem manželovi řekla, že se mi zdají na svatbu dost mladí. Podíval se na mě překvapeně. Minulý týden jsem s Adélou prohlížela šaty.
„Teď to vidíš jinak?“
Řekla jsem, že při poznávání rodiny člověk zjistí nové věci. Jaké, to jsem mu nepověděla.
Matějovi jsem začala připomínat, že svatba může počkat. Že by měli nejdřív vyřešit bydlení. Dokonce jsem namítla, že Adéla často mění názor. Ve skutečnosti si rozmyslela jen jednu restauraci na hostinu.
„Mami, co se stalo?“ zeptal se.
„Nic. Jen mám o tebe strach.“
Bála jsem se, co se syn dozví o mně. Jemu jsem přitom říkala, že ho chráním.
Zprávu jsem třikrát přepsala
Janu jsem našla na sociální síti. Napsala jsem, že jsme se dlouho neviděly a bylo by hezké zavzpomínat.
Smazala jsem ji.
Pak jsem napsala, že bych si chtěla promluvit o škole. Odpověděla druhý den. Zeptala se na co konkrétně.
Napsala jsem, že o tom, jak jsme se k ní chovali. A že se chci omluvit.
Souhlasila s půlhodinou v kavárně po práci.
Přišla jsem dřív a objednala si vodu. Chtěla jsem vysvětlit, že jsem nebyla ta, která všechno začínala. Že jsem byla dítě.
Jana si sundala kabát, položila kabelku vedle sebe a počkala, až začnu.
„Mrzí mě, co jsme ti dělali,“ řekla jsem. „Byli jsme tehdy hloupí.“
„Kdo jsme?“
Zarazila jsem se.
„Já. A ostatní.“
„Ostatní mi nenapsali.“
Věděla jsem, že má pravdu. Přesto jsem začala vysvětlovat, že jsem se většinou jen smála a nebyla tak zlá jako některé holky. Jana mě nechala domluvit.
Pamatovala si den, který jsem zapomněla
„Pamatuješ si tu modrou sukni?“ zeptala se.
Nepamatovala jsem si ji.
Měla ji na třídním fotografování v sedmé třídě. Máma jí ji koupila novou, poprvé po dlouhé době nenosila něco po sestře.
Ve třídě jsem se jí prý zeptala, jestli ji zase našla v kontejneru. Ostatní se začali smát. Jana si pak celou přestávku přetahovala přes sukni svetr.
„To jsem řekla já?“
Přikývla.
Nejdřív jsem chtěla namítnout, že už je to dávno a možná si nás plete. Potom jsem si uvědomila, že nemám žádný důvod tomu nevěřit. Podobné věty jsem ve třídě říkala. Jen jsem si vybírala jiné vzpomínky.
„Mně tehdy připadalo, že si ze všeho jen děláme legraci,“ řekla jsem.
„Já to poznala. Vy jste se bavili.“
Když její máma později přišla za třídní učitelkou, přestali jsme Janě schovávat věci. Přestali jsme s ní taky mluvit. Já si to pamatovala jako dobu, kdy už se nic nedělo. Jana jako další rok, kdy chodila po škole sama.
Chtěla jsem, aby ten rozhovor už skončil.
„Odpustíš mi?“ zeptala jsem se.
Jana se podívala na hodiny.
„To ti teď nemůžu slíbit.“
„Mrzí mě, že jsem tě ponižovala,“ řekla jsem. „Neměla jsem právo mluvit o tobě takhle.“
Jana dopila kávu a zeptala se, jestli je to všechno, kvůli čemu jsem ji pozvala.
Nadechla jsem se. Chtěla jsem vědět, jestli o škole řekla Matějovi. Nezeptala jsem se.
Syn se mě zeptal přímo
Manželovi jsem to pověděla ten večer. Nejdřív jsem použila slovo škádlení. Potom jsem se opravila. Řekla jsem mu o přezdívce, o botách i o té sukni.
„A tys mu kvůli tomu rozmlouvala svatbu?“
Přikývla jsem. Čekala jsem, že mě obejme. Místo toho chvíli seděl potichu a řekl, že musím zavolat synovi.
Matěj se stavil o víkendu. Začala jsem omluvou za to, co jsem říkala o Adéle. Pak jsem mu pověděla, proč mě setkání s její maminkou tolik zasáhlo.
Poslouchal a já se přistihla, že v jeho obličeji hledám uklidnění. Že řekne, že mě zná a taková přece nejsem. Jenže on se zeptal, co přesně jsem Janě dělala.
Vyprávěla jsem mu to. Na konci jsem dodala, že jsem byla ve věku, kdy člověk ještě neumí myslet na následky.
„To jo,“ odpověděl. „Ale když jsem já ve škole řekl něco ošklivýho, vždycky jsi chtěla, abych se omluvil.“
Vzpomněla jsem si na jednu poznámku o spolužákovi. Matěj tehdy říkal, že s tím nezačal on. Odpověděla jsem mu, že na tom nezáleží, když pokračoval.
„Já vím,“ řekla jsem.
Syn se potom zeptal, jestli tedy mám nějaký skutečný problém s Adélou. Zavrtěla jsem hlavou.
„Tak nás nech připravit svatbu.“
Omluvu jsem nemohla dokončit za ni
Jana se mnou dál komunikovala, když bylo potřeba něco domluvit. Odpovídala na zprávy ohledně hostiny a počtu příbuzných. Nepřidávala žádné osobní otázky. Já jsem se několikrát chystala napsat něco delšího, ale nakonec jsem poslala jen informace, o které požádala.
Do svatby zbývaly ještě čtyři měsíce. Když konečně přišla, zpočátku jsem sledovala, jestli se Jany nedotýká, když mě Matěj obejme. Jako by snad celé odpoledne měla přemýšlet hlavně o mně. Pak jsem ji zahlédla, jak s dcerou opravuje uvolněný knoflíček na rukávu.
Dcera jí něco pošeptala a obě se rozesmály. Jana se na mě ani nepodívala.
Po obřadu jsme se chystali na společnou fotografii. Fotograf zavolal obě maminky blíž k novomanželům. Jana stála vedle mě. Na okamžik jsem chtěla udělat vtip, aby se uvolnila nálada.
Místo toho jsem se zeptala, jestli jí nepřekážím loktem.
Řekla, že ne. Podívala se na dceru a usmála se.
Já zůstala vedle ní.
