Článek
Pokaždé, když se Lenka večer převlékala, nechávala dveře ložnice pootevřené. Občas na ni Roman od stolu něco zavolal, občas se zastavil ve dveřích. Jeho pohled znala. Po devatenácti letech ji pořád dokázal příjemně znejistit.
Toho odpoledne jí sám podal telefon.
Její se nabíjel v kuchyni. Chtěla sestře ukázat lampu, kterou konečně postavili vedle křesla. Roman ještě přidržoval stínidlo nakřivo, aby ji rozesmál. Vyfotila ho také. Potom klepla na malý náhled v rohu a přejela prstem.
Na displeji byla ona. Nahá, otočená zády, s hlavou obrácenou k oknu. Poznala zelený závěs penzionu i vlastní ruku položenou na parapetu. Vybavila se jí studená podlaha, po které tehdy přeběhla k posteli.
Prsty jí zůstaly přitisknuté ke sklu.
Tenkrát mu fotografii dovolila. Byli na jižní Moravě, venku pršelo a nikam nemuseli. Líbilo se jí, jak se na ni díval. Když se potom přisunul s telefonem, zakryla mu objektiv dlaní a smála se. Nakonec ruku sundala.
Doma jí ten snímek začal vadit. Roman někdy ukazoval fotografie kolegům, telefon půjčoval synovi kvůli navigaci. Nechtěla pokaždé myslet na to, kam kdo přejede prstem. Požádala ho o smazání. Slíbil, že to udělá, ale ještě několik dní se nic nedělo.
Připomněla mu to následující neděli.
Podal jí telefon. Seděli u kuchyňského stolu. Snímek odstranila a vymazala ho i ze složky s odstraněnými fotografiemi. Roman ji sledoval přes okraj hrnku. Když mu přístroj vrátila, políbil ji do vlasů. Cítila tehdy úlevu a trochu studu, že z takové maličkosti dělá starost.
Teď telefon položila před něj. Obrázkem nahoru.
Roman přestal rovnat kabel za křeslem. Nejdřív se podíval na displej, potom na ni. Začal vysvětlovat, že minulou neděli přenášel fotky ze starého telefonu. Proto je snímek mezi těmi novými. Mluvil rychle, jako když jí objasňoval, proč se po aktualizaci změnily ikony.
Lenka se zeptala, odkud se ve starém telefonu vzal.
Řekl jí, že si kopii udělal už před dvěma lety, mezi její první žádostí a společným mazáním. Prý se nechtěl hádat. Nikomu ji neukazoval, jen se na ni někdy podíval, když byl několik dní pryč.
„Vždyť jsi na ní krásná,“ řekl.
Stáhla si lem svetru přes boky. Roman si toho všiml a sklopil oči. To drobné gesto ji bodlo víc než jeho vysvětlování. Ještě před chvílí vedle něj stála bez přemýšlení o tom, co vidí a co si ponechá pro sebe.
Přisunul jí telefon. Mohla se podívat, komu co posílal. Lenka ho nechala ležet. Nechtěla pročítat jeho rozhovory ani hledat důkaz, že se nestalo něco dalšího. Stačilo jí to, co právě přiznal. Díval se, jak maže fotografii, a věděl, že ji má schovanou.
Večeři připravovali skoro potichu. Roman krájel chleba, ona ohřívala polévku. Když se pro talíře museli minout v úzkém prostoru u linky, ustoupila až ke dveřím. Jindy by mu přejela rukou po zádech. Teď si vzala utěrku, přestože měla ruce suché.
U jídla navrhl, že by mohli někdy udělat jinou fotografii. Takovou, kterou by si vybrala sama. Lenka na něj chvíli hleděla. On pořád hledal obrázek, se kterým by byla spokojená. Ona si znovu vybavovala jeho tehdejší polibek do vlasů.
„Já nechci hezčí. Chci, abys tuhle neměl.“
Tentokrát neodpověděl hned. Potom přinesl oba telefony. V novém snímek vymazal, ve starém udělal totéž. Ukázal jí i prázdné složky s odstraněnými soubory. Další kopii podle něj neměl. Lenka přikývla, ale ruku, kterou k ní přes stůl natáhl, nevzala.
Později stála v ložnici a rozepínala si halenku. Roman si na druhé straně postele nastavoval budík. Zastavila se u třetího knoflíku. Mohla odejít do koupelny a vrátit se už oblečená na spaní. Ta představa ji náhle rozčílila.
Požádala ho, aby nechal telefon v kuchyni. Zvedl k ní oči, ale nic nenamítl. Slyšela jeho kroky a tiché položení přístroje na stůl. Když se vrátil, halenku už měla složenou na židli.
Nezakrývala se.
Roman nadzvedl přikrývku i na její straně. Lenka si lehla, ale když se k ní posunul, položila mu dlaň na rameno a zadržela ho. Potom zhasla svou lampičku. Chtěla vedle něj zůstat. Dnes se však nebude tisknout k jeho tělu jen proto, aby ho ujistila, že už je všechno v pořádku.
