Článek
„Než si sedneme, pojď to zkusit. Ráno jsi zase zapomněla, viď?“
Máma ukázala do koupelny. Na dlaždičkách stála nová váha, ještě s průhlednou fólií na displeji. Moje devítiletá dcera Anička už si v kuchyni chystala pastelky a z trouby vonělo kuře.
„Já se dneska vážit nechci.“
„Vždyť o nic nejde. Aspoň budeme vědět, jestli nám to chození k něčemu je.“
Nakonec jsem si sundala svetr. Máma počkala za dveřmi a já jí číslo řekla dřív, než se stačila zeptat. Připadalo mi snazší mít to za sebou než se hádat ještě před polévkou.
Začalo to přitom docela hezky. V lednu jsem si postěžovala, že mě tlačí kalhoty a po práci už se mi nikam nechce. Máma nabídla, že na mě dvakrát týdně počká u tramvaje. Prošly jsme park a cestou probraly všechno, na co u nedělního stolu nebýval klid.
Těšila jsem se na to. Někdy jsem vyrazila hlavně proto, abych ji nenechala čekat, ale venku jsem pak byla ráda.
O váhu jsem ji neprosila. Koupila ji sama, protože ta moje doma ukazovala pokaždé trochu jinak. Nechala si ji u sebe s tím, že se aspoň budu vážit pořád na stejné.
První dvě neděle jsem jí za připomenutí poděkovala.
To mi později několikrát připomněla.
U oběda už jsem přemýšlela, co si smím přidat
Máma nikdy neřekla, že jsem tlustá. Když jsem si brala další bramboru, zeptala se, jestli mám ještě hlad. Koláč postavila na stůl, ale můj talířek nechala prázdný, dokud jsem si o něj neřekla.
„Já ti ho neodpírám. Jen jsem myslela, že oceníš, když tě nebudu pokoušet.“
Vedle Aničky ležel velký kus s drobenkou a já najednou nevěděla, jak požádat o stejný, aniž bych musela vysvětlovat, proč ho chci.
Jednou jsem mámě řekla, že mi to není příjemné.
„Tak já se snažím a ty se na mě ještě zlobíš?“
„Za procházky jsem ráda. Ale u jídla mě prosím nech.“
Přikývla. Příští neděli se mě na váhu zeptala až při mytí nádobí, když Anička nebyla v kuchyni. Pochopila to tak, že nechci mluvit před dcerou.
Já už o tom nechtěla mluvit vůbec.
Nedokázala jsem to ale říct dost jasně. Místo toho jsem jednu návštěvu zrušila kvůli prádlu a další zkrátila na kávu. Máma se ptala, jestli jsem na naše předsevzetí nezanevřela. Po telefonu mi připomínala, jak dobře jsem se cítila po prvních procházkách.
Měla pravdu. Cítila jsem se dobře. Jenže tehdy jsme ještě neprobíraly, co jsem před nimi snědla.
Anička si toho začala všímat taky. Doma mi jednou odsunula sušenky, které si rozbalila ke čtení.
„Ty nechceš, že jo?“
Vzala jsem si jednu a nabídla jí mléko. Nezeptala jsem se, proč ji to napadlo. Chtěla jsem věřit, že jen opakuje něco, co náhodou slyšela.
Před další návštěvou jsem mámě napsala, že přijedeme na oběd, ale vážení vynecháme. Odpověděla palcem nahoru. Ulevilo se mi natolik, že jsem cestou koupila její oblíbené mandarinky.
V předsíni se na nic neptala. Vzala tašku, pochválila Aničce čepici a poslala ji umýt ruce. Myslela jsem, že jsme se konečně pochopily.
Než se dopeklo maso, Anička dostala hlad. Máma jí podala rohlík a mně řekla, ať už si radši počkám na oběd.
„Já jsem si o něj ani neříkala,“ odpověděla jsem.
„Však já jen dopředu.“
Odešla zkontrolovat troubu. Anička se ke mně naklonila a ulomila kus rohlíku. Když jsme uslyšely máminy kroky, rychle ho na stole přikryla ubrouskem.
„Dám ti ho potom venku,“ zašeptala.
„Proč potom?“
„Aby ti babička zase něco neříkala.“
Chvíli jsem na ni jen koukala. Dlaň nechala položenou vedle ubrousku a čekala, jestli jsem s jejím řešením spokojená.
Na procházku už chodíme bez hlášení výsledků
Když se máma vrátila, odkryla jsem kousek rohlíku.
„Mami, my dneska na oběd nezůstaneme.“
Podívala se na prostřené talíře.
„Kvůli tomu rohlíku? Vždyť už to bude.“
Řekla jsem jí, co mi Anička právě nabídla. Dcera sklopila oči a já ji hned ujistila, že nic neprovedla. Máma zůstala stát s utěrkou v ruce.
„To si špatně vysvětlila. Já přece nechci, abyste měly hlad.“
„Já vím. Ale už nechci další otázky na váhu ani poznámky k tomu, co jím. Říkala jsem ti to.“
Máma připomněla, že s hubnutím jsem přišla já. Nezapírala jsem to. Ani to, že jsem jí zpočátku na všechno odpovídala. Teď jsem ale potřebovala, aby přestala, a ne aby mi znovu vysvětlovala, že to se mnou myslí dobře.
Zabalila jsem oba zbylé kousky rohlíku do ubrousku a vzala je s sebou. Při oblékání mě mrzelo to kuře i mámina práce. Anička se ptala, jestli se babička zlobí na ni. Řekla jsem jí, že rozhodnutí odejít je moje. Doma jsme si ohřály polévku a dcera si k ní rohlík dojedla.
Máma mi večer napsala, že jsem ji před Aničkou ponížila. Odpověděla jsem, že mě odchod mrzí, ale další kontrolování už nechci. Pak jsme si několik dní nevolaly.
Na první společnou procházku jsem ji pozvala já. U tramvaje byla včas a zpočátku jsme mluvily hlavně o počasí. Když se zeptala, jestli doma pokračuju, řekla jsem, že o váze se bavit nebudu. Sáhla si na zip bundy a chvíli mlčela. Potom začala vyprávět o sousedce.
Od té doby jsme venku byly čtyřikrát. Na oběd k ní zatím nechodíme. Pořád mi chybí ta obyčejná neděle, kdy člověk přijde, odloží kabát a těší se, co bude k jídlu. Máma tvrdí, že už by nic neřekla. Možná opravdu ne. Když ale přijde další pozvání, ještě než odpovím, začnu si v duchu připravovat vysvětlení, proč si chci přidat.
