Článek
„Mě sem potom nedávejte,“ řekla máma.
Právě jsme u táty vyměnily květiny. Otřela jsem fotografii na náhrobku a máma se ještě vrátila zkontrolovat, jestli svíčka hoří.
„Kam?“
„Do toho hrobu.“
Zastavila jsem se s prázdnou konví v ruce.
Táta zemřel před čtyřmi lety. Byli spolu skoro padesát let. Máma za ním chodila pravidelně a pokaždé se zlobila, když přes víkend zvadly květiny.
„Ale vždyť tam máš místo.“
To byla první věta, která mě napadla. Jako by mi právě oznámila, že nevyužije zaplacený pobyt.
Máma přikývla.
„Já vím.“
Zeptala jsem se, jestli se bojí, že bychom se o hrob nestarali. Nebo jestli jí připadá drahé dopisovat jméno na kámen.
„O to nejde.“
Za brankou ukázala na rozptylovou loučku. Chtěla by tam. Bez další fotografie a bez jména vedle tátova.
„A co táta?“ zeptala jsem se.
Máma se na mě podívala.
„Ten už tam je.“
U auta jsme chvíli mlčely. Konvičku jsem dala do kufru ostřeji, než bylo potřeba.
Začala jsem jí připomínat vlastní manželství
Večer jsem zavolala bratrovi.
„Máma nechce k tátovi.“
„Tak nechce,“ odpověděl.
Naštvalo mě, jak jednoduše to vzal. Já měla pocit, že se u nás změnilo něco velkého, a on se ještě ptal, jestli si od něj v sobotu vyzvednu žebřík.
Za pár dní jsem se u mámy zastavila. Na stole měla album, které jsem jí nedávno přinesla. Fotografie ze stříbrné svatby, dovolená u rybníka, my dva s bráchou na zahradě.
„Byli jste přece šťastní,“ řekla jsem.
Máma se podívala na otevřenou stránku.
„Někdy ano.“
Ta odpověď mi nestačila.
Připomněla jsem jí, jak se o tátu starala, když už byl nemocný. Jak mu vařila oblíbenou polévku a v nemocnici seděla každý den.
„To bych přece dělala znovu.“
„Tak proč s ním nechceš být?“
Když jsem to vyslovila, znělo to skoro jako výčitka za nevěru.
Máma album zavřela.
„Já s ním byla, Jano. Skoro celý život.“
Čekala jsem, jestli řekne něco dalšího. Něco, co by její rozhodnutí vysvětlilo tak, abych ho dokázala přijmout.
Řekla jen, že chtěla kdysi bydlet ve městě. Táta chtěl dům blízko svých rodičů. Když se vybírala dovolená, jezdilo se na ryby. Když v důchodu navrhla prodat zahradu, táta o tom nechtěl ani slyšet.
„Ale ty jsi tam přece ráda jezdila.“
„Za vámi ano. Za záhony už míň.“
Vybavila jsem si, jak každý rok rozdávala tašky cuket. Chválili jsme ji, jak je pracovitá, a ona odpovídala, že se to přece musí sklidit.
„Měla jsi mu to říct.“
„Něco jsem mu říkala. Něco ne.“
To mě podráždilo nejvíc. Táta už se nemohl ozvat a já najednou měla potřebu odpovídat místo něj.
Pořád jsem chtěla najít řešení pro oba
Navrhla jsem, že její urnu můžeme uložit do samostatného místa. Nedaleko táty, ale zvlášť.
Máma si sundala brýle.
„Proč mi pořád vybíráš něco jiného?“
Začala jsem vysvětlovat, že by to pro nás bylo snazší. Chodili bychom za oběma a měli jedno místo, kde na ně vzpomínat.
„Já ti to nechci komplikovat,“ odpověděla. „Ale už jsem ti řekla, co chci. A ty se mě ptáš pořád dokola.“
Seděla jsem proti ní a cítila, jak mi hoří tváře.
Nešlo mi jen o hřbitov. Chtěla jsem dál věřit, že máma prožila přesně ten život, jaký si přála. Že naše dětství, tátovy vtipy i jejich společná rána znamenaly pro ni totéž co pro mě.
„Bylo ti s ním tak zle?“ zeptala jsem se nakonec.
Máma si povzdechla.
„Bylo mi s ním i dobře. To ti snad říkám. Nemusím ti přece vykládat jen to špatné, abys mě nechala rozhodnout.“
Pak vstala a šla dát vařit vodu. Všimla jsem si, že z krabice vyndala jen jeden sáček čaje.
„Já si dám taky,“ řekla jsem.
Připravila druhý hrnek.
Neomluvila jsem se hned. Ještě doma jsem měla chuť zavolat bratrovi a říct, že by s ní měl promluvit. Tentokrát jsem mu nevolala.
O týden později jsme jely na hřbitov znovu. Koupila jsem květiny pro tátu. Máma je upravila ve váze a připomněla mi, že měl nejraději žluté.
Potom jsme šly k loučce.
Stály jsme u kraje, kde byla lavička. Máma se posadila a rozhlédla se. Já zůstala vedle ní.
„Nevěděla jsem, že sis to takhle představovala,“ řekla jsem.
„Já taky dlouho ne.“
Sedla jsem si k ní. Měla jsem spoustu dalších otázek, ale žádná mi nepřipadala vhodná pro tu chvíli.
Když jsme odcházely, chtěla jsem se ještě vrátit k tátovu hrobu. Máma podala tašku mně.
„Já počkám tady.“
Poprvé jsem jí neřekla, ať jde se mnou.
