Článek
Mámě je osmasedmdesát, mně sedmapadesát. Bydlíme od sebe dvacet minut autobusem a obvykle za ní chodím ve středu po práci. Vždycky má připravené něco, co mi chce dát. Dvě jablka, časopis nebo krabičku polévky. Pokud přinesu nákup, ještě u dveří hledá peněženku.
Operaci kolena dlouho odkládala. Týden před nástupem si začala chystat věci. Nabídla jsem pomoc, chtěla jsem také zkontrolovat doklady a papíry z vyšetření. Taška už stála na kuchyňské židli a vedle ní ležel složený ručník.
V tašce jsem našla noční košili, kterou jsem si pamatovala ještě z doby, kdy žil táta. U výstřihu měla povolený šev a na jednom rameni vybledlou skvrnu. Zeptala jsem se, proč si nevezme novou. Máma sáhla na látku a řekla, že tahle je příjemná. Nemá smysl ji vyhazovat, když pořád slouží.
Souhlasila jsem, že ji vyhazovat nemusí. Jen jsem si představovala, že se v nemocnici bude cítit lépe v něčem novém. Poslední košili jsem vybírala dlouho. Byla bavlněná, rozepínací a v barvě, kterou má ráda. Máma tvrdila, že ji má schovanou. Šla jsem tedy ke skříni.
Dárky zůstaly pod papírem
V horní polici ležely tři noční košile, každá pečlivě složená. Pod nimi byl župan ještě převázaný stuhou. Dala jsem jí ho k pětasedmdesátinám. Tehdy se v něm nechala vyfotografovat u zrcadla. Myslela jsem, že ho od té doby nosí.
Vedle byly ručníky, teplé ponožky od mé dcery a krabice se dvěma hrnky. Máma říkala, ať nezachytím látku o pant. Zeptala jsem se, jestli se jí naše dárky nelíbí. Vypadala překvapeně. Právě proto, že se jí líbí, je přece nebude nosit jen tak.
„A kdy tedy?“ zeptala jsem se. Odpověděla, že až doslouží staré. Ukázala jsem jí povolený šev. Ten prý zašije. Župan může počkat, v nemocnici ho možná někam položí a poškodí. Ručníky by zase mohla splést s cizími. Na každou věc měla důvod, proč ještě nemá přijít na řadu.
Začala jsem se zlobit. Nešlo jen o peníze. Chtěla jsem jí těmi dárky udělat obyčejné dny pohodlnější, ale ony ležely ve skříni jako zásoba pro někoho jiného. Máma řekla, že kdyby si jich nevážila, nebalila by je zpátky do papíru. V tu chvíli jsme si vůbec nerozuměly.
Novou košili jsem jí do tašky nedala
Vytáhla jsem růžovou košili a položila ji na postel. Řekla jsem, že by si měla vzít alespoň tuhle. Máma namítla, že jsem ještě nesundala cedulku. Nabídla jsem, že ji odstřihnu a košili před odjezdem vyperu. Pořád jsem mluvila, zatímco ona si sedla a uhlazovala lem.
Nakonec řekla, že se do nemocnice bojí. Bude tam spát mezi cizími lidmi a neví, co ji čeká. Starou košili má vypranou a zná ji. Nechce se teď dohadovat ještě o oblečení. Teprve tehdy jsem se přestala přehrabovat ve skříni. Novou jsem nechala na posteli a zavřela dveře.
Sedly jsme si v kuchyni. Máma vzpomněla, jak jí její matka ukládala nedělní šaty do skříně hned po návratu z kostela. Nesměla si v nich sednout ani na schod před domem. Později šetřila oblečení nás dětí, aby vydrželo mladšímu sourozenci. Tohle jsem znala. Jen jsem si dosud neuvědomila, že stejným způsobem zachází pořád se sebou.
Zkontrolovaly jsme papíry a doplnily nabíječku. Starou košili jsem jí nechala. U dveří mě požádala, ať kvůli dárkům nejsem naštvaná. Řekla jsem, že mě jen mrzí, když má tolik hezkých věcí a skoro žádnou nepoužívá.
Doma jsem otevřela vlastní skříň
Ten večer jsem hledala něco na sebe na další den. Na ramínku visel kabát, který jsem si koupila před dvěma lety. Nosila jsem ho několikrát. Do práce mi ho bylo líto, v autobuse bych ho mohla umazat a na nákup stačila stará bunda. Vedle ležela kabelka, kterou jsem dostala od manžela a vytahovala ji jen na oslavy.
V kuchyni jsem pak otevřela skříňku s nádobím. Nahoře stály talíře ze soupravy, kterou jsme kdysi koupili společně. Na běžné večeře jsme používali tři jiné. Jeden měl odštípnutý okraj. Vždycky jsem ho dávala sobě a tvrdila, že to ničemu nevadí. Manžel ani netušil, proč si pokaždé beru právě ten.
Ráno jsem si oblékla kabát a jela s mámou do nemocnice. Zeptala se, jestli jdu potom ještě někam. Řekla jsem, že do práce. Sáhla mi na rukáv a pochválila barvu. Venku drobně pršelo. U vchodu jsem setřela kapky z rukávu a šla s ní dál.
Za dva dny mi zavolala, jestli jí přinesu další košili. Vzala jsem růžovou, už vypranou, a jednu její starší. Obě jsem položila na postel. Vybrala si novou, ale zeptala se, zda nezůstane vytahaná od nemocničního praní. Nabídla jsem, že ji vezmu domů. Nechala si ji v ruce a požádala mě ještě o ponožky od vnučky.
Talíře jsem vytáhla na obyčejný oběd
Po návratu z nemocnice si máma postupně zvykala na denní režim. Ne všechno šlo hned. Když jsem přišla, novou košili už měla vypranou a položenou na hromádce k žehlení. Chtěla ji zase uložit. Zeptala jsem se, jestli ji nebude potřebovat večer. Chvíli přemýšlela, potom řekla, ať ji pověsím na dveře ložnice.
O několik týdnů později přijela v neděli k nám. Uvařila jsem kuře a prostřela talíře z horní police. Zeptala se, kdo ještě přijde. Řekla jsem, že nikdo. Budeme jen my tři. Přisunula si talíř a poznamenala, že tenhle vzor vždycky měla ráda. Manžel se šel podívat, kde máme hluboké, abychom si dali také polévku.
Máma nezačala používat všechny dárky najednou. Župan pořád čeká ve skříni. Když jsme se o něm nedávno bavily, přiznala, že je jí těžký přes ramena. Tentokrát jsem jí věřila. Domluvily jsme se, že příště něco vybereme spolu. Ponožky od vnučky ale nosí a požádala ji o stejný pár v jiné barvě.
Minulou středu mě přivítala s tím, že rozbila jeden z nových hrnků. Bylo jí to líto. Ukázala mi zbývající a zeptala se, jestli chci kávu. Přikývla jsem. Nalila ji do něj a posadila se naproti s jiným. Když jsem dopila, sáhla po mém hrnku a zeptala se, jestli mi může ještě přidat.
