Článek
Stála jsem u kuchyňské linky a pečlivě sledovala, jak se v mikrovlnce pomalu roztéká celá čtvrtka másla. Zlatavá tekutina krásně voněla. Jakmile mikrovlnka pípla, rychle jsem horké máslo vzala a nalila ho do obrovské mísy s Davidovým rozmixovaným květákovým pyré. Vařečkou jsem to důkladně promížala, aby na povrchu nezůstalo ani jedno mastné oko. Pyré okamžitě získalo mnohem lepší barvu a hlavně texturu.
David se totiž před půl rokem rozhodl, že ve svých čtyřiatřiceti letech nutně potřebuje radikální změnu. Měřil necelých sto osmdesát centimetrů a vážil úctyhodných sto pět kilo. Břicho mu přetékalo přes pásek u džínů, při chůzi do schodů sípavě lapal po dechu a neustále si stěžoval, že ho bolí kolena. Koupil si chytré hodinky za deset tisíc, objednal si permanentku do nejdražšího fitka ve městě a oznámil mi, že od teď jíme jen zdravě.
Samozřejmě jsem mu to odkývala. Chvíli to i vypadalo, že mu to vydrží, protože si první měsíc opravdu vařil sám. Jenže pak začal chodit z práce pozdě, byl unavený, a tak jsem tu přípravu dietních jídel s úsměvem převzala já. Byla to naprosto ideální příležitost vzít věci do vlastních rukou.
Dneska ráno se vrátil ze svého pravidelného pětikilometrového běhu. Byl úplně splavený, červený ve tváři a tričko měl propocené skrz naskrz. Otevřela jsem mu dveře do koupelny a podala mu čistý ručník.
„Dneska jsem to dal pod pětatřicet minut,“ vydechl těžce, opřel se rukama o umyvadlo a zhluboka nasával vzduch. „Cítím, že to fakt funguje. I to tvoje jídlo mi dává hrozně moc energie na trénink.“
„Jsi skutečně šikovný, miláčku. Však já ti tam dávám jen to nejlepší,“ usmála jsem se na něj do zrcadla a šla mu do kuchyně nachystat na talíř ten omaštěný květák s kuřecím masem, pod které jsem pro jistotu ještě vmíchala dvě lžíce poctivé plnotučné majonézy.
Snědl to do poslední lžičky a celou dobu si u toho pochvaloval, jak je skvělé, že se dá zdravá strava připravit tak, aby chutnala jako z normální restaurace. Skoro jsem se u stolu musela kousnout do rtu, abych se nezačala smát nahlas. Ono to totiž chutnalo jako z normální restaurace hlavně proto, že to mělo zhruba dvanáct set kalorií na jednu porci.
Tlustý manžel, klid v domě
Možná si říkáte, proč to vlastně dělám. Důvod je naprosto primitivní a jednoduchý. Když jsme se před osmi lety seznámili, byl David vysekaný sportovec. Hrál závodně fotbal, o víkendech jezdil na vodu a pořád byl někde v trapu s kamarády. Ženské se na něj lepily a já musela být neustále ve střehu. Byl sebevědomý, drzý a občas mi dával dost arogantně najevo, že on je ten atraktivnější z nás dvou.
Jakmile začal v ajťácké firmě sedět dvanáct hodin denně u počítače a postupně kynout, všechno se změnilo. Jeho sebevědomí splasklo. Přestal chodit do barů, protože se styděl, že už nezapne staré košile. Zůstal hezky doma na gauči, začal se mnou koukat na moje oblíbené seriály a dělal všechno, co mi na očích viděl. Byl mnohem poslušnější a já měla svůj absolutní klid. Nehodlám riskovat, že se z něj zase stane ten namachrovaný frajírek.
V úterý odpoledne jsem zrovna žehlila prádlo, když David přišel z ložnice s tou svojí starou modrou košilí od Ralpha Laurena. Měl ji jako svůj osobní milník. Chtěl se do ní vejít do letní dovolené.
Zadržel dech, zatáhl břicho, co to šlo, a pomalu začal zapínat jeden knoflíček za druhým. Látka se sice na hrudníku dost napínala, ale on to vskutku dokázal zapnout až ke krku. Podívala se na sebe do velkého zrcadla na chodbě a v očích mu úplně zasvítily slzy dojetí.
„Hele, Silvo, já to normálně zapnu,“ zašeptal a opatrně vydechl. „Sice je to ještě trochu těsný, ale jsem tam.“
Zastavila jsem žehličku a podívala se na něj. Z očí mu čišela taková ta čistá, nefalšovaná dětská radost. Ve vteřině mě u srdce na jediný okamžik píchla opravdová hrdost. Skutečně totiž dřel. Každé ráno vstával do zimy, běhal v dešti, večer tahal činky, dokud neměl puchýře na rukou. Přistoupila jsem k němu, pohladila ho po zpoceném rameni a naprosto upřímně řekla: „Jsi vynikající, miláčku. Hrozně moc ti to sekne.“ Bylo to hezké. Usmál se na mě tak, jak jsem to už dlouho neviděla.
Pak si košili opatrně sundal a hodil ji do koše na špinavé prádlo. Zhruba o dvě hodiny později jsem ji vzala, hodila do pračky, nastavila program na vyvářku na šedesát stupňů a následně ji vrzla do sušičky na ten nejvyšší, extra horký stupeň. Bavlna se srazila snad o dvě konfekční velikosti.
V sobotu ráno jsme se chystali na velkou rodinnou oslavu k jeho rodičům. David si čerstvě vyžehlenou košili vytáhl ze skříně a chtěl si ji vzít na sebe, aby ukázal rodině svůj progres. Navlékl do ní ruce a zasekl se hned u druhého knoflíku. Zkoušel natahovat látku, snažil se vydechnout všechen vzduch z plic, ale rukávy měl najednou do půlky předloktí a přes břicho mu chybělo dobrých deset centimetrů k zapnutí.
Sledovala jsem ho ze dveří se založenýma rukama. Vypadal úplně zdrceně. Sedl si na okraj postele a schoval obličej do dlaní.
„Já jsem zase neuvěřitelně přibral. Nechápu to,“ hlesl zoufale a zíral do země. „Asi se mi úplně zpomalil metabolismus, nebo zadržuju vodu. Vždyť já včera nejedl skoro nic než to tvoje rýžový rizoto. Vůbec nemá smysl se o něco snažit.“
Pokrčila jsem rameny a ledabyle si upravila náušnici. „Asi to tak prostě je, no. Každý nemůže bejt model. Nechceš si radši vzít ten volný černý svetr, co ti koupila máma k Vánocům? Ten ti aspoň nikde neodstává.“
Pevná vůle je mýtus pro naivky
Všechno mi to krásně procházelo až do minulého čtvrtka. Udělala jsem totiž obrovskou začátečnickou chybu. Hodila jsem kelímky od třiatřicetiprocentní smetany, obal od mascarpone a prázdnou vaničku od slaninového sádla do igelitového koše pod dřezem a nezavázala jsem ten pytel. David se večer rozhodl, že poprvé za měsíc vynese odpadky.
Seděla jsem v obýváku, koukala na televizi a lakovala si nehty, když do místnosti vtrhl. V jedné ruce držel ten zmuchlaný obal od sádla a v druhé účtenku ze supermarketu, kterou vytáhl z mých kalhot hozených v koupelně.
„Co to má kurva znamenat, Silvie?“ zařval na mě tak nahlas, až jsem si málem přetáhla štěteček s lakem přes kůži. Ruce se mu klepaly. „My přece žádný sádlo ani plnotučnou smetanu nekupujeme! Už přes měsíc jíme jen to, co vaříš do těch krabiček!“
Zavřela jsem lahvičku s lakem a otráveně se na něj podívala. „No a co má bejt? Měla jsem prostě chuť na něco normálního. Nemůžu za to, že ty se musíš pást na listí.“
„Takže ty žereš sádlo a obaly od něj hážeš na dno koše, abych to neviděl?“ přistoupil blíž a začal si tu účtenku prohlížet detailněji. Pak mu to pomalu došlo. Spojil si dvě a dvě. Množství surovin na účtence absolutně neodpovídalo tomu, co jsem jedla já. Zbledl.
„Silvie… ty mi to cpeš do těch mých porcí, viď?“ zeptal se a hlas mu přeskočil. „Ty mě normálně podvádíš s každým soustem a mastíš mi dietní jídla plnotučnou smetanou a máslem?! To snad nemyslíš vážně!“
Fouknula jsem si na čerstvě nalakované nehty, aby rychleji zaschly, a klidně se opřela o polštář. „Nedělej z toho zbytečný drama, Davide. Prostě chci, aby ti chutnalo. Sama moc dobře vím, jak je ta tvoje dušená brokolice na vodě bez chuti absolutně odporná. Jen jsem ti to trochu vylepšila, abys netrpěl.“
„Tys mi zničila půl roku života!“ řval na mě, div mu nepraskla tlustá žilka na čele. Zmačkal účtenku do malé kuličky a mrštil s ní o zem. „Víš, jak jsem se strašně trápil, když váha nešla vůbec dolů? Vždyť já byl dokonce u svýho doktora na odběrech, jestli nemám porouchanou štítnou žlázu! Připadal jsem si jako úplnej neschopnej lúzr! A ty se mi tu celou dobu směješ do ksichtu a sypeš mi do jídla kalorie!“
„Doktor ti aspoň zadarmo vzal krev, to bys v tomhle věku měl dělat preventivně stejně,“ odsekla jsem mu bez jakékoliv emoce. „A nedělej ze sebe chudáka. Sežral jsi to všechno úplně s chutí a ještě sis přidával. Kdybys měl skutečně nějakou pevnou vůli, tak si ty svoje trapný krabičky chystáš každej večer sám a nespoléháš se na mě, že ti budu dělat služku. Tvoje tloušťka je tvoje volba, ne moje.“
Zůstal na mě zírat s otevřenou pusou. Nevěděl, co na to říct. Chtěl se dál hádat, chtěl po mně nějakou omluvu nebo aspoň projev lítosti, ale já se jen v klidu zvedla a odešla do koupelny si umýt ruce. Slyšela jsem, jak v předsíni naštvaně kope do botníku a pak vztekle bouchl dveřmi od ložnice.
Od toho večera se mnou mluví jen v jednoslabičných větách a spí na rozkládacím gauči v pracovně. S krabičkováním a ranním běháním seknul úplně. Hodinky za deset tisíc leží vybité na nočním stolku, protože tvrdí, že už ho to neustálé počítání kroků jen zbytečně deprimuje. Zase vyhrál ten jeho starý, pohodlný a bezpečný stereotyp. Přesně tak, jak mi to vlastně od začátku vyhovovalo.
Je nedělní ráno. David ještě pořád dospává v pracovně včerejší večer, kdy do sebe z té frustrace u počítače nasoukal dvě celé velké mražené pizzy se slaninou a vypil k tomu tři piva. Já sedím v županu u kuchyňského stolu, popíjím horkou kávu a na mobilu v klidu roluju nabídkou online supermarketu.
Právě jsem do košíku přihodila dvě obří rodinná balení paprikových chipsů a k tomu karton té nejvíc slazené, plnotučné koly, ať máme u toho dnešního odpoledního filmu co chroupat.
