Článek
Bývalého Pavlova kolegu jsem potkala v supermarketu. Znal mě z podnikových oslav a zastavil se u mého vozíku. Nejdřív se ptal na děti, potom na Pavla.
„Jak se drží? Už něco našel?“
Řekla jsem, že manžel přece pořád pracuje. Muž se zarazil. Podíval se na balík vody v mém vozíku a vysvětlil, že jejich oddělení zrušili před třemi měsíci. Pavel odešel s ostatními.
Potom se omluvil, jako by mi ublížil on.
Peníze chodily jako dřív
Pavlovi bylo sedmapadesát a v podniku strávil skoro třicet let. Nadával na vedení, na nové postupy i na mladého mistra. Nikdy jsem ale neslyšela, že by chtěl odejít. V práci znal každého a většinu poruch dokázal poznat podle zvuku.
Měli jsme vlastní účty a jeden společný na domácnost. Pavel na něj každý měsíc posílal stejnou částku. Nepřestala chodit ani po jeho propuštění. Nenapadlo mě proto nic kontrolovat.
Když jsem se ptala na práci, odpovídal stručně. Prý jim změnili směny, nestíhají zakázky a ostatní jsou protivní. Věřila jsem mu. Večer vypadal unaveně a často usnul u televize.
Ten den jsem přišla domů dřív. Jeho pracovní taška stála v předsíni. Pavel seděl v kuchyni a opravoval pant na dvířkách.
„Potkala jsem Jardu,“ řekla jsem.
Šroubovák položil na stůl. Ani se nezeptal, co mi pověděl.
Nejdřív chtěl najít jiné místo
První večer jsme se hlavně hádali. Chtěla jsem vědět, kam chodil, z čeho posílal peníze a kolikrát mi za tu dobu vědomě lhal.
Přinesl obálku s papíry z podniku. Příspěvky na domácnost platil z odstupného a vlastních úspor. V telefonu mi ukázal odpovědi na žádosti o práci. Několik pozvánek na pohovor, víc odmítnutí a zprávy, na které nikdo neodpověděl.
„Chtěl jsem ti říct, že končím, a rovnou dodat, kam nastupuju.“
První týden odcházel ráno, protože měl domluvené schůzky. Později už pokračoval ze zvyku. Chodil do knihovny, prohlížel nabídky nebo seděl u nádraží. Domů se před odpolednem nevracel.
Začala jsem si vybavovat všechny svačiny, které jsem mu nachystala. Připadala jsem si směšně. On seděl pár ulic od domu a já mu večer říkala, ať jde dřív spát, když musí ráno vstávat.
„To ses mě tak bál?“
Řekl, že první den ne. Po měsíci už ano.
Vzpomněla jsem si na vlastní poznámku
Před časem dostal výpověď manžel mé kolegyně. Několikrát jsem doma vyprávěla, že pořád nemá nové místo. Jednou jsem dodala, že kdo opravdu chce, práci si najde.
Pavel mi tu větu nepřipomněl. Napadla mě samotnou, když jsem četla poslední odmítnutí v jeho telefonu.
„S tou kolegyní jsem tehdy mluvila dost hloupě,“ řekla jsem. „Ale ty jsi mě tři měsíce nechal chystat ti svačiny do práce. To mě pořád bolí.“
Pavel přikývl. Tentokrát se nepokoušel vysvětlovat, že mě chtěl ušetřit starostí.
Další večer jsme prošli peníze. Rezerva byla menší, než jsem čekala, a zrušili jsme plánovaný pobyt v lázních. Na tom jsem trvala. Nechtěla jsem se za několik týdnů dozvědět o dalším problému, který přede mnou řešil sám.
Pavel mi ukázal i nabídku práce ve skladu. Dojížděl by dál a bral méně. Ještě před týdnem bych se zeptala, jestli nemůže najít něco lepšího. Tentokrát jsem se zeptala, zda tam chce zavolat.
První ráno zůstal doma
Budík zazvonil jako obvykle. Pavel ho vypnul a chvíli seděl na kraji postele. Potom si šel uvařit čaj. Pracovní tašku nechal v předsíni.
Nebylo mi lehce. Když mu během dne přišla zpráva, měla jsem chuť zeptat se, od koho je. Při každém jeho odchodu jsem si v hlavě přepočítávala, kdy se asi vrátí. Tři měsíce lhaní nezmizely jedním rozhovorem.
Za týden šel na další pohovor. Ráno mi řekl kam a nechal na stole adresu. Vrátil se krátce po desáté.
„Nevzali mě,“ řekl ještě v předsíni.
Zůstala jsem stát s utěrkou v ruce. Čekala jsem nějaké vysvětlení o tom, že se ještě ozvou nebo že ta práce stejně nestála za nic. Pavel si jen sundal boty.
„Udělám kávu?“ zeptala jsem se.
Přikývl, pověsil bundu a přišel za mnou do kuchyně.
