Článek
David stál uprostřed našeho obýváku a v ruce křečovitě svíral stoh vytištěných papírů formátu A4. Tváře měl flekaté vztekem a na čele mu nabíhala žíla, kterou jsem u něj za pět let manželství viděla naposledy, když mu odtáhli auto.
Já jsem seděla v našem hořčicově žlutém křesle, nohy přehozené přes opěrku. Na sobě jsem měla Simonin růžový hedvábný župánek. Byl mi přes prsa trochu těsný, ale o to líp v něm člověk vypadal.
„Tohle je normální psychopatie, Kláro,“ zařval David a praštil papíry do skleněného konferenčního stolku, až skleničky na víno poskočily. „Já vím, že jsi četla můj WhatsApp. Ale to, co jsi udělala pak… to je prostě nemocný.“
Simona, ta dvaadvacetiletá kadeřnice, se kterou mi přes půl roku zahýbal, stála u kuchyňské linky. Míchala nám oběma matcha latté. Byla jen v kraťáscích a sportovní podprsence a na Davida se ani nepodívala.
„Zlato, nechceš do toho ještě trochu sirupu?“ zavolala na mě přes rameno a úplně ho ignorovala. Znělo to tak přirozeně, až mě to samotnou pobavilo.
Když jsem se na Davida podívala, najednou mi ho přišlo strašně líto. Stál tam ve svém oblíbeném šedém svetru, ramena svěšená, oči plné absolutní bolesti a nepochopení. Byli jsme spolu od vejšky. Na vteřinu jsem si vzpomněla, jak mi tenkrát v zimě zahříval ruce ve svých kapsách, když jsme čekali na noční tramvaj. Píchlo mě u srdce. Fakt jsem ho zničila, vzala jsem mu manželku i milenku v jednom týdnu.
Pak jsem si ale všimla, že má na tom svetru už zase flek od tatarky, a došlo mi, jak mě to jeho věčné prasáctví štvalo. Lítost byla okamžitě pryč. Pokrčila jsem rameny a upravila si lem županu.
David se nenechal odbýt. Popadl ty vytištěné papíry ze stolu a rozešel se rovnou k Simoně do kuchyně. Zablokoval jí cestu k lednici.
„Simi, poslouchej mě a podívej se na tohle!“ křičel a mával jí papíry před obličejem. „Ty si myslíš, že tě miluje? Že jste nějaký spřízněný duše? Tohle psala svý kolegyni z účtárny na firemních Teamsech!“
Začal z těch papírů hystericky číst. „Svedu tu jeho malou hloupou bloncku. Je tvárná jak plastelína. Až ho vykopneme, nechám si ji tu na úklid a vaření, ať z ní mám aspoň nějaký užitek, než mě přestane bavit.“
David na mě vítězoslavně pohlédl. Myslel si, že má v ruce ultimátní trumf. Že jsem udělala obrovskou chybu, když jsem se v práci na firemním chatu chlubila naší mzdovce. Zaplatil nějakému ajťákovi z naší firmy, aby mu ty logy vytáhl, nebo mi prostě prolomil heslo do notebooku, když jsem spala.
Kdo dřív přijde, ten dřív bere
Simona přestala míchat pití. Pomalu se otočila, vzala si od něj ten papír a podívala se na mě. Její velké modré oči těkaly po slovech na stránce. David se usmíval, přesvědčený, že mě konečně dostal. Že jí dojde, jak moc jsem s ní manipulovala, když jsem si na ni před čtrnácti dny počkala před salonem, tvářila se jako chápající zrazená žena a pak ji opila u nás v bytě.
Zvedla jsem se z křesla. Došla jsem k Simoně, jemně jí vzala ten papír z ruky a s úsměvem ho zmuchlala do kuličky.
„Davide, ty jsi opravdu zoufalý,“ povzdechla jsem si mateřským tónem. „Vytvořit falešné zprávy ve Photoshopu jen proto, abys nás rozeštval? To je strašně ubohé.“
„Cože? Jaký Photoshop? To jsou tvoje zprávy, ty lhářko!“ zařval a udělal prudký krok ke mně.
Simona se okamžitě postavila mezi nás a odstrčila ho oběma rukama. „Nech ji být, Davide! Jsi toxickej a agresivní. Nejdřív jsi lhal Kláře o mně, pak mně o tom, že s Klárou už nespíš. A teď tohle? Prosím tě, sbal si už ten zbytek věcí a vypadni z našeho bytu.“
David zíral s otevřenou pusou. Vůbec nechápal, co se právě stalo. Uniklo mu totiž jedno základní pravidlo. Simona nehledala pravdu. Hledala silnějšího partnera, který se o ni postará a dá jí pocit jistoty. A já, hlavní účetní s luxusním bytem v Pardubicích a absolutním sebevědomím, jsem byla mnohem lepší volba než on – ubrečený obchoďák, který jí kupoval gumové medvídky na benzínce.
Došel k poličce v předsíni, shrábl si svoje klíčky od Superbu a vzal si z věšáku jarní bundu. Ruce se mu třásly.
„Vy dvě jste pro sebe stvořený,“ procedil skrz zuby a díval se střídavě na mě a na ni. „Ale jestli si myslíš, Kláro, že tohle je konec, tak se pleteš. Z bytu mě možná vyhodíš, protože ti ho koupili rodiče, ale to bílé Volvo jsme kupovali loni ze společnýho. Na to zítra posílám právníka. Polovina je moje.“
Zasmála jsem se a opřela se o futra dveří do koupelny.
„Smlouva je smlouva, city jsou city, Davide,“ řekla jsem sladce. „To Volvo už jsem včera přepsala na svýho bráchu. Jako splátku dluhu, který jsem u něj měla. Jakého dluhu? No toho, co jsem si musela udělat, když jsi mi loni tajně luxoval moji kreditku na ty svoje cyklovýlety s klukama do Alp.“
David zbledl jako stěna. Bylo to přesně tak. Zfalšovala jsem antedatovanou smlouvu o půjčce s mým bratrem a auto na něj převedla v rámci vyrovnání dluhu. Právně to bylo samozřejmě na hraně, možná i za ní, ale on neměl peníze na to, aby si platil advokáta a soudil se se mnou tři roky o ojeté auto.
„Ty jsi normální zrůda,“ hlesl a vyšel na chodbu.
Zavřela jsem za ním dveře a s chutí otočila klíčem na dva západy.
Komfort je vždycky přednější
Simona přinesla ty dva hrníčky s matchou k televizi. Sedla si na náš obrovský gauč a zachumlala se do plyšové deky. Byla opravdu krásná, to se muselo nechat. Její kůže voněla po kokosovém oleji a vlasy se jí leskly i v přítmí obýváku.
„Opravdu jsi to o mně nenapsala?“ zeptala se tiše, když mi podávala hrníček. V hlase měla malinkou stopu pochybnosti. Přece jen nebyla úplně pitomá a ten Davidův výstup ji trochu nahlodal.
Pohladila jsem ji po holém stehně a podívala se jí přímo do očí. „Samozřejmě že ne, miláčku. Jsi to nejlepší, co mě za poslední roky potkalo. Jen mě strašně mrzí, že jsi musela vidět tu jeho ubohou scénu.“
Spokojeně se usmála, opřela si hlavu o moje rameno a celá se uvolnila. Zapnula Netflix a pustila nějaký přiblblý romantický španělský seriál, na který se u mě v bytě dřív potají koukala s Davidem, když jsem byla na služebkách.
Zatímco mi hladila ruku a byla úplně ztracená v ději na obrazovce, já jsem vytáhla z kapsy županu telefon. Davidův útok mě vlastně docela pobavil. Byla to dobrá hra, i když ji prohrál na plné čáře.
Otevřela jsem si bankovní aplikaci a zkontrolovala, jestli už mi od Simony přišla trvalá platba. Přišla. Čtrnáct tisíc korun, přesně jak jsme se dohodly, aby „férově přispívala na chod naší společné domácnosti“.
Srkla jsem teplé matchy. Byla na můj vkus trochu přeslazená, ale to se dalo vydržet. Ztlumila jsem si jas na displeji telefonu, abych ji nerušila, otevřela si Tinder a s úsměvem swajpla prvního hezkého kluka doprava.
