Článek
„Co jsi říkala?“
„Že v sobotu přijede Lenka.“
Pavel zvedl oči.
„Kam jede Lenka?“
„K nám.“
„Kdo?“
„Lenka.“
„Nemusíš křičet.“
Nekřičela jsem.
Ještě ne.
Pavlovi bylo devětapadesát a posledních několik let slyšel čím dál hůř.
Podle něj samozřejmě slyšel normálně.
Já jsem mluvila potichu.
Děti mumlaly.
Herci neuměli artikulovat.
V restauracích byl hluk.
Nový telefon měl slabý reproduktor.
Důvod se našel vždycky.
Jen nikdy nebyl problém v jeho uších.
Nejvíc to bylo poznat na televizi.
Dřív jsme ji měli na dvacítce.
Pak na třicítce.
Jednou jsem přišla večer z koupelny a na displeji svítilo čtyřicet šest.
„To ti nepřipadá hlasité?“
„Ani ne.“
„To slyší sousedi.“
Pavel se usmál.
„Aspoň nemusí platit Netflix.“
Tenkrát jsem se ještě smála.
Postupně mi to přestalo připadat vtipné.
Když jsme byli někde s přáteli, Pavel se často jen usmíval a přikyvoval.
Když někdo něco řekl přes celý stůl, podíval se na mě.
Já mu to zopakovala.
Když se ho někdo na něco zeptal a Pavel nerozuměl, zopakovala jsem otázku.
Stala jsem se jeho titulky.
Nejdřív mi to nevadilo.
Pak ano.
Přestala jsem mu říkat věci, které nebyly důležité
Jednou jsem přišla z práce a chtěla mu vyprávět o kolegyni.
Byla to úplná hloupost.
V kanceláři jsme měli nový kávovar a Jana nalila mléko do nádržky na vodu.
„Víš, co dnes udělala Jana?“
Pavel seděl u počítače.
„Co?“
„Nalila do nového kávovaru mléko místo vody.“
„Co nalila?“
„Mléko.“
„Kam?“
„Do kávovaru.“
„Kdo?“
Zastavila jsem se.
„Nic.“
Pavel se otočil.
„Tak proč něco začneš vyprávět a pak řekneš nic?“
„Protože už mě nebaví každé slovo třikrát opakovat.“
To jsem řekla ostřeji, než jsem chtěla.
„Tak nemluv do zdi.“
„Já mluvím dva metry od tebe!“
„Nemusíš ječet.“
„Já ječím, protože jinak mě neslyšíš.“
Pavel zavřel notebook.
„Tak se mnou radši nemluv vůbec.“
„Víš co? Přesně to poslední dobou dělám.“
Ticho.
Jakmile jsem to vyslovila, mrzelo mě to.
Jenže byla to pravda.
Kvůli důležitým věcem jsem za Pavlem došla.
Postavila jsem se proti němu.
Počkala, až se podívá.
„Ve středu jdu k doktorovi.“
„V pátek přijdou děti.“
„Zaplať prosím pojistku.“
Důležité věci fungovaly.
Zmizelo všechno mezi nimi.
Že sousedka zase špatně zaparkovala.
Že jsem cestou z práce potkala naši bývalou učitelku.
Že v obchodě hráli písničku z naší svatby.
Kvůli takovým větám jsem už přes celý byt nechodila.
Nechala jsem si je pro sebe.
Jednou jsme seděli u večeře.
„Objednej se na ušní,“ řekla jsem.
Pavel okamžitě zvedl hlavu.
„Proč?“
Málem jsem se zasmála.
„Protože neslyšíš.“
„Slyším.“
„Pavle, polovinu toho, co ti říkám, opakuju.“
„Protože mluvíš, když teče voda nebo když se dívám jinam.“
„Sedím teď naproti tobě.“
Mlčel.
Pak řekl:
„A co tam udělají? Dají mi naslouchátko jako nějakému dědkovi?“
A konečně jsme se dostali k tomu, co mu opravdu vadilo.
Nechtěl dopadnout jako jeho táta
Pavlův otec nosil poslední roky života naslouchátko.
Takové to starší, béžové.
Pořád ho sundával.
Pořád mu pískalo.
A pokaždé, když mu někdo řekl, aby si ho nasadil, odpověděl:
„K čemu? Stejně už nikam nechodím.“
Pavel mu tehdy vozil nákupy, sekal zahradu a doprovázel ho k lékařům.
Stárnutí svého táty viděl hodně zblízka.
„Mně není osmdesát,“ řekl.
„To nikdo netvrdí.“
„Je mi devětapadesát. Pracuju. Jezdím na kole. Jsem normální.“
„Lidi s naslouchátkem nejsou nenormální.“
„Víš, jak jsem to myslel.“
Věděla.
Jenže jsem byla naštvaná.
„Tak ho nenos. Jen počítej s tím, že ti přestanu všechno překládat.“
To bylo ošklivé.
Pavel se zvedl a odnesl talíř.
Ten večer jsme spolu skoro nemluvili.
Pár dní potom jsme byli na narozeninách naší dcery.
Deset lidí u jednoho stolu.
Děti.
Hudba.
Několik rozhovorů najednou.
Pavel většinu večera seděl potichu.
Když se ostatní smáli, někdy se usmál také.
Někdy se podíval na mě.
Tentokrát jsem mu všechno neopakovala.
Ne ze msty.
Prostě jsem sama mluvila s ostatními.
Cestou domů byl zamlklý.
„Co říkal Petr o práci?“ zeptal se.
„Že možná odejde.“
„On chce odejít?“
„Mluvil o tom docela dlouho.“
Pavel chvíli mlčel.
„Já slyšel jen půlku.“
Byla to možná první věta za několik let, ve které nebylo žádné ale.
Nejvíc mu vadilo, že by si toho někdo všiml
K lékaři šel asi za měsíc.
Zjistili mu ztrátu sluchu.
Když přišel domů, tvářil se, jako kdyby dostal mnohem horší zprávu.
„Doporučil mi sluchadla.“
Říkal jim sluchadla.
Naslouchátko pořád znělo moc staře.
„Tak je zkus.“
„Možná.“
Nakonec je skutečně dostal.
První den přišel domů otrávený.
„Všechno je strašně hlasitý.“
„Takže mě slyšíš?“
„Bohužel.“
To už jsme se oba zasmáli.
Pak mu vadilo šustění bundy.
Tekoucí voda.
Příbory.
Dokonce moje pantofle.
„Ty takhle dupeš pořád?“
„Ano.“
„To jsem nevěděl.“
„Já vím.“
Doma je začal nosit.
Venku ne.
Před návštěvou dětí je sundal.
„Proč?“
„Nemusí to každý vidět.“
„Děti vědí, že špatně slyšíš.“
„Tohle je něco jiného.“
Nehádala jsem se.
Asi za dva týdny přišla dcera.
Seděli jsme v kuchyni a Pavel se zase několikrát zeptal, co říkala.
Dcera se na něj podívala.
„Tati, kde máš ty nový uši?“
Pavel zrudl.
„Jaký nový uši?“
„Máma říkala, že máš sluchadla.“
Podíval se na mě.
„Tys jí to řekla?“
„Ano.“
Byla jsem připravená na hádku.
Dcera ale jen pokrčila rameny.
„Tak si je vem. Nebudu všechno opakovat.“
A pokračovala v jídle.
Nic víc.
Žádný šok.
Žádný soucit.
Žádné „chudák táta už stárne“.
Pavel po chvíli vstal.
Došel do ložnice.
A vrátil se se sluchadly.
Od té doby je nosí častěji.
Ne pořád.
Když jde někam, kde nikoho nezná, občas je nechá doma.
Někdy tvrdí, že mu vadí.
Možná mu opravdu vadí.
Možná mu pořád trochu vadí i to, co znamenají.
Ale před pár dny jsem přišla z práce.
Pavel vařil večeři a stál ke mně zády.
„Jana dneska zase málem zničila kávovar,“ řekla jsem.
Otočil se.
„Čím tentokrát?“
Musela jsem chvíli přemýšlet, proč mě ta obyčejná otázka tak potěšila.
Pak jsem mu tu historku vyprávěla.
Jen jednou.
