Článek
Petr mi to oznámil při nedělním obědě.
„Táta jde za měsíc na tu kyčel.“
„Já vím.“
„Po nemocnici nemůže být sám.“
To byla pravda.
Josefovi bylo sedmdesát čtyři a bydlel sám ve třetím patře domu bez výtahu.
„Budeme mu vozit nákupy,“ řekla jsem. „A můžeme se střídat, kdo za ním zajde.“
Petr zavrtěl hlavou.
„Já mu řekl, že bude u nás.“
Přestala jsem jíst.
„Na jak dlouho?“
„Dokud nebude normálně chodit.“
„To znamená?“
Petr pokrčil rameny.
„Dva měsíce. Možná tři.“
Syn naproti nám se najednou mimořádně soustředil na brambory.
„A proč se to dozvídám až teď?“
„Vždyť ti to říkám.“
„Poté, co jsi mu to slíbil.“
Petr si povzdechl.
„Jani, vždyť jsi stejně přes den doma.“
Podívala jsem se na něj.
„Já pracuju z domova.“
„No právě.“
No právě.
Podle Petra zřejmě znamenal home office jakousi zvláštní pracovní dobu, během které můžu současně telefonovat s klienty, vařit obědy a doprovázet jeho otce na toaletu.
„Nebude nic potřebovat,“ pokračoval. „Jenom aby tu někdo byl.“
Jenom.
To slovo se ukázalo jako poměrně důležité.
Nikdo nepotřebuje „jenom“ někoho doma
Tchána mám ráda.
Když jsme ho přivezli z nemocnice, bylo mi ho líto. Byl bledý, pomalý a každých pár metrů kontroloval, kam přesně postaví chodítko.
První ráno Petr odešel do práce v půl osmé.
„Kdyby něco, zavolej,“ řekl otci.
Pak se otočil ke mně.
„Díky.“
Nevěděla jsem přesně, za co mi děkuje.
Brzy jsem to zjistila.
V devět léky.
V deset pomoc se sprchou.
V půl jedenácté telefonát z rehabilitace.
Ve dvanáct oběd.
Ve dvanáct patnáct jsem měla první schůzku s klientem.
„Jani?“ ozvalo se z obýváku.
Vypnula jsem mikrofon.
„Ano?“
„Promiň, jen bych potřeboval tu druhou deku.“
První den jsem skončila práci po sedmé.
Druhý podobně.
Třetí den se mě Josef u snídaně zeptal:
„V kolik pojedeme zítra na kontrolu?“
„My?“
„Petr říkal, že mě vezmeš.“
Večer jsem počkala, až bude Petr doma.
„Ty jsi tátovi slíbil, že ho odvezu k doktorovi?“
„Jo. Proč?“
„Protože mám práci.“
„Tak tam pojedeš před prací.“
„Kontrolu má ve dvě.“
Petr chvíli přemýšlel.
„Tak si to nějak posuň.“
„A ty?“
„Já mám poradu.“
„Já taky.“
„Jenže já tam musím být.“
Zůstala jsem na něj koukat.
„A já ne?“
Kontrolu jsem nakonec absolvovala s Josefem.
Poradu potom z auta na parkovišti před nemocnicí.
Když Petr večer přišel domů, zeptal se:
„Dopadlo to dobře?“
„Ano.“
„Super.“
Otevřel si lednici.
Pro něj tím byl problém vyřešený.
Pomoc, kterou slíbí někdo jiný
Po deseti dnech už jsem byla unavená.
Ne z Josefa.
Z toho, že jsem nikdy nevěděla, kdy mě někdo zavolá od počítače.
Josef se snažil být samostatný, ale některé věci prostě nezvládal.
Jednou jsem mu chystala léky a zeptal se:
„Petr ti ukázal, které beru ráno?“
„Ne.“
„Aha. Já myslel, že ty to víš.“
Ta věta mě zarazila.
Ty to víš.
Neřekl to zle.
Prostě předpokládal, že když je něco kolem rodiny, budu to vědět já.
Stejně jako jeho syn.
O dva dny později jsem měla uzávěrku.
Od rána jsem Petrovi opakovala, že mezi jednou a třetí nemůžu nic řešit.
„Jasně.“
Ve dvě mi Josef zaklepal na pracovnu.
Byl bledý a zpocený.
„Nějak mi není dobře.“
Tentokrát nešlo o deku ani oběd.
Zavolala jsem doktorovi. Chtěl, aby Josef přijel na kontrolu.
Volala jsem Petrovi.
„Musíš přijet.“
„Teď nemůžu.“
„Já taky ne.“
„Ale ty jsi doma.“
To bylo všechno.
„Petře, já nejsem doma. Já jsem v práci.“
„Jani, prosím tě, teď není čas to řešit.“
„Právě teď je ten čas.“
Nakonec jsem Josefa odvezla sama.
Když jsme večer přišli, Petr už byl doma.
„Tak co?“ zeptal se.
„Nízký tlak. Asi léky.“
Petr přikývl.
„Tak hlavně že dobrý.“
Sundala jsem bundu.
„Od zítřka si to rozdělíme.“
„Co?“
„Péči.“
„Jak?“
„Doktoři, rehabilitace, nákupy. Něco ty, něco já, něco tvoje sestra.“
„Alena je daleko.“
„Čtyřicet kilometrů.“
„Má děti.“
„Já mám taky dítě.“
„Ty víš, jak to myslím.“
„Vím.“
A právě proto mě to štvalo.
Petr se začal bránit.
Že má práci.
Že nemůže každou chvíli odcházet.
Že otci chtěl jen pomoct.
„Já mu taky chci pomoct,“ řekla jsem. „Ale ty jsi slíbil moji pomoc, ne svoji.“
Tentokrát už nic neřekl.
Pak se ozval Josef.
Seděl v obýváku a očividně slyšel skoro všechno.
„Zavolejte Aleně.“
Petr se otočil.
„Tati, to neřeš.“
„Já to právě řeším.“
Josef se podíval na mě.
„Jana má taky práci.“
Bylo zvláštní slyšet to od něj.
Možná mu to došlo dřív než jeho synovi.
Nakonec jsme udělali rozpis.
Ne žádnou tabulku na lednici.
Jen jednoduchou dohodu.
Petr vozil otce na kontroly.
Já byla s Josefem většinu dopoledne.
Jeho sestra přijela dvakrát týdně a občas si ho vzala na víkend.
Petr si také začal brát jeden den home office.
První týden se mu moc nelíbil.
Odpoledne vyšel z pracovny a řekl:
„Dneska jsem skoro nic neudělal.“
„Proč?“
„Táta pořád něco potřeboval.“
Podívala jsem se na něj.
Tentokrát se zarazil sám.
„Jo.“
To bylo celé.
Žádná velká omluva.
Žádné prozření.
Jen jedno krátké „jo“.
Josef se po necelých dvou měsících vrátil domů.
Ještě nějakou dobu jsme mu pomáhali s nákupy a rehabilitacemi.
Petr víc než já.
Ne proto, že bych se odmítala starat.
Ale protože to byl jeho táta a Petr konečně pochopil, že pomoc není jen věta, kterou řeknete v nemocnici.
Od té doby se vlastně nic dramatického nezměnilo.
Jen před pár týdny potřebovala jeho máma odvézt na vyšetření.
Petr přišel do kuchyně.
„Máš ve čtvrtek dopoledne něco?“
„Mám.“
„Dobře. Tak si vezmu volno.“
A odešel.
Nevypadalo to jako nic důležitého.
Možná právě proto mi to připadalo tak důležité.
