Článek
Pavel stál po kolena ve vodě a mačkal si prsteník, jako by z něj chtěl kroužek znovu vytlačit. U přehrady jsme byli poslední zářijovou sobotu, kdy se ještě dalo plavat. Ručníky už jsem měla sbalené.
„Asi při tom posledním záběru,“ řekl.
Vlezla jsem za ním. Pomalu jsme prohrabávali oblázky u břehu, přestože plaval daleko za bójkami. Když jsem vytáhla kovový uzávěr od lahve, na vteřinu mi poskočilo srdce. Pavel se ani nenarovnal. Hledali jsme dál, dokud jsem necítila chodidla.
Doma nechal mokré plavky v umyvadle a sedl si ke kuchyňskému stolu. Na prstu měl světlý proužek. Přesně jsem věděla, jak prsten vypadal zespodu: trochu zploštělý z doby, kdy jsme sami stěhovali litinovou vanu.
„Ve středu mám odpolední. Ráno bychom mohli do zlatnictví,“ navrhla jsem.
„Kvůli čemu?“
„Kvůli novému.“
Chvíli si mě prohlížel. „Jitko, já další nechci. Tenhle jsem měl od tebe. Nějaký z výlohy už nebude on.“
Nechala jsem to být. Byl unavený a ztráta ho mrzela. Jenže ve středu ráno šel na nákup a v pátek si holou rukou přidržoval jídelní lístek naproti mně. Přistihla jsem se, že sleduju, jestli si toho servírka všimla.
Bylo mi třiapadesát a sedmadvacet let jsem byla vdaná za stejného muže. Nikdy mě nenapadlo prohlížet mu telefon. Teď mi vadilo, že cizí lidé nemusejí poznat, že ke mně patří.
„Můžeš si dát dovnitř vyrýt naše datum,“ zkusila jsem večer.
„Datum si pamatuju.“
„O to přece nejde.“
„Tak mi řekni, o co jde.“
Nedokázala jsem vyslovit, že mi jeho ruka připadá svobodnější než moje. Znělo by to směšně. Místo toho jsem mu připomněla, že za měsíc máme výročí.
Pavel navrhl večeři. Já během několika dnů vymyslela oběd s dětmi, malý dort a nové prsteny, které bychom si před nimi navlékli. Bez úřadů a velkých řečí. Aspoň tak jsem to podávala.
Dcera chtěla vědět, zda má rezervovat restauraci. Napsala jsem jí, že ještě upřesním počet lidí. Pavlovi jsem na telefonu ukázala dva hladké kroužky.
„Ty už jsi to objednala?“
„Ne. Jen se dívám.“
„Říkal jsem ti, že prsten nechci.“
„Ani kvůli mně?“
Položil telefon displejem dolů. „A ty bys chtěla, abych si ho vzal a pokaždé věděl, že jsem musel?“
Toho večera jsme jedli každý zvlášť. On si ohřál polévku, já tvrdila, že nemám hlad. Pak jsem v kuchyni potají ukusovala chleba. Zlobila jsem se na něj i na sebe, že ze ztracené věci dokážu udělat takový večer.
Druhý den jsem na počítači hledala snímek na pozvánku. Chtěla jsem něco obyčejného, žádnou svatební fotografii se záclonou za hlavou. Otevřela jsem složku z loňských Vánoc v našem květinářství. Držela jsem věnec a vedle mě se smála kolegyně. Na levé ruce jsem neměla prsten.
Sundávala jsem ho před směnou už roky. Zachytával se mi při práci o stonky a v rukavicích tlačil. Navíc měl tenký okraj, který se na jednom místě rozevřel. Nosila jsem ho v malé krabičce v kabelce a občas tam zůstal celý víkend. Tohle všechno jsem věděla.
Jenže právě tu vánoční fotografii měla majitelka na stránkách obchodu. Další visela ve výloze, vedle otevírací doby. Denně kolem ní procházeli lidé, kteří mě znali jen od pultu. Nikdy mě nenapadlo řešit, jestli na ní vypadám vdaná.
Našla jsem ještě snímek z jarního trhu. Pavel ho pořídil, když mi přijel pomoct s nakládáním. Přiblížila jsem si vlastní ruku položenou na přepravce. Potom jsem fotografii zase zmenšila.
Pavel mě takhle vídal. Podával mi nůžky, odnášel hotové kytice k autu. Nikdy se nezeptal, co si o mé holé ruce pomyslí zákazník.
Ráno jsem vytáhla krabičku na stůl.
„Já ho v práci taky nemám,“ řekla jsem.
Přikývl. Čekal, co bude dál.
„Jenže já vím, kde je. Můžu si ho zase vzít. Ty už žádný mít nebudeš.“
Posadil se naproti mně. „Ten svůj jsem hledal. Nezahodil jsem ho.“
„Já vím. Ale když tě teď někde vidím, připadá mi, že ostatním vypadáš jako nezadaný. A já vedle tebe pořád ukazuju, že jsem něčí žena.“
Podíval se na krabičku mezi námi. Neodpověděl hned a já tentokrát nezačala mluvit o cenách ani o výročí.
„To mě nenapadlo,“ řekl nakonec. „Mrzí mě to pořád. Ale nechci si kupovat věc, která mi bude připomínat, že jsem tu první ztratil.“
Pozvánku jsem neposlala. Dceři jsem zavolala, že oslavu dělat nebudeme. Nabídla, že aspoň přijede s dortem, ale požádala jsem ji, ať nám tentokrát nechá večer pro sebe. Pavlovi jsem řekla, že bych na večeři šla ráda. Jen nechci slyšet, že jsme to konečně vyřešili.
Svůj prsten jsem odnesla do opravy. Poprvé jsem zlatníkovi ukázala rozevřený okraj místo toho, abych ho schovávala otočený do dlaně. Když se zeptal, zda budu chtít i druhý, zavrtěla jsem hlavou.
V den výročí jsem zavírala květinářství v šest. Pavel čekal venku a přes ruku měl můj teplejší kabát. Přidržel mi ho, zatímco jsem si přehodila kabelku. Na okamžik vedle sebe zůstaly naše ruce, moje s opraveným kroužkem, jeho bez něj.
Ještě mě to píchlo. Pak jsem mu řekla, že mám hlad, a zeptala se, kde zamluvil stůl.
