Článek
Dívám se na Martina, jak balancuje na třetím stupínku oprýskaných štaflí a natahuje ruku s válečkem až do samého rohu pod stropem. Po čele mu stéká pot a míchá se s bílými cákanci hustého Primalexu. Sedím v křesle, které jsem předtím pečlivě zabalila do zakrývací fólie, piju ledovou kávu brčkem a užívám si to naprosté ticho.
Martin je můj bratranec a původně se u mě v Kladně dneska vůbec neplánoval zastavit. Chtěl jet se svou manželkou Petrou a dětmi na cyklovýlet na Kokořín. Včera večer jsem mu ale poslala velmi stručnou zprávu, že nutně potřebuju vymalovat obývák a že barva už čeká v předsíni. Ráno stál s kbelíky a štětci před mými dveřmi přesně v osm.
„Tamhle nad oknem to máš nějaké šmouhaté, Martine,“ ukážu prstem na stěnu a pohodlně se opřu do polštářů. „Vezmi to ještě jednou, ať to pak neprosvítá proti sluníčku.“
Nic neřekne, jen ztěžka polkne, namočí váleček do mřížky a poslušně se natáhne k oknu. Dře tu už od rána, neplatím mu ani korunu a ani mu nenabízím oběd. Dělá to všechno v rámci naší nevyřčené, ale velmi pevné rodinné dohody.
Tajemství má svou cenu
Začalo to zhruba před třemi měsíci, kdy jsme se potkali na oslavě strýcových šedesátin. Martin tehdy do sebe kopl pět dvanáctek, pár panáků slivovice a najednou se úplně sesypal. Odtáhl mě na lavičku za hospodu, začal natahovat a s brekem mi vyklopil, že už půl roku spí s Lenkou.
Lenka je mladší sestra jeho manželky Petry. Byla to naprosto exkluzivní informace. Zatímco on si utíral nudle do rukávu a čekal, že ho budu chlácholit nebo mu nadávat, já jsem si v hlavě bleskově skládala, jak se s takovým materiálem dá pracovat. Zrovna jsem koupila tenhle starší dům a rozpočet na řemeslníky mi vycházel naprosto tragicky.
Nechala jsem ho vymluvit, občas jsem soucitně pokývala hlavou a vytáhla z něj všechny detaily, včetně toho, do jakého penzionu v Harrachově s ní jezdí. Pak jsem ho poslala domů vyspat a hned další víkend mu zadala první práci – pokládku plovoucí podlahy v chodbě. Pochopil to okamžitě.
Ze zamyšlení mě vytrhne zvonek u branky. Přijel kurýr s thajským jídlem, které jsem si objednala k obědu. Dojdu k plotu a vidím takového vyjukaného kluka, sotva osmnáct let, kterému se klepou ruce, když loví terminál z brašny.
Vypadá, že je na brigádě první den, je celý zpocený z toho šíleného vedra a omlouvá se mi, že se zdržel v zácpě na kruháči. Dám mu dvousetkorunové dýško v hotovosti a usměju se na něj, protože mi ho přijde docela líto, jak se tam pachtí za pár stovek na hodinu. Hned nato ale zaklapnu branku, úsměv mi z tváře zmizí a jdu zpátky do domu zkontrolovat svého bezplatného malíře.
Martin zrovna slézá ze štaflí a utírá si ruce do špinavého hadru. Dívá se na mě s takovým zvláštním, odhodlaným výrazem. Vypadá to, že v sobě konečně našel nějakou odvahu k odporu.
„Tohle je naposledy, Simono,“ říká pevným hlasem a hodí hadr na zem. „Udělal jsem ti podlahy, spravil jsem ti okapy na garáži a teď ti tu dělám malíře. Už toho mám dost, nejsem tvůj otrok a končím.“
Zavřu krabičku s nudlemi a položím ji na stůl. „Ale nekončíš, Martine,“ odpovím mu naprosto klidně. „Příští měsíc chci dělat vzadu na zahradě dřevěnou pergolu a budeš k tomu muset vykopat základy.“
Rodinná výpomoc k nezaplacení
Zatne pěsti a přistoupí ke mně blíž, až cítím ten pach zasychající barvy. „A co když prostě nepřijdu? Co když s tím tvým vydíráním půjdu normálně na policii? Mluvil jsem o tom s jedním známým právníkem. Je to trestný čin a můžu tě jít rovnou nahlásit.“
Musím se nahlas zasmát, až se zakašlu. Ta představa, jak to jde vysvětlovat na služebnu, je prostě komická.
„Jasně, Martine, to určitě udělej,“ přikývnu a opřu se o zeď. „Zajdi na kriminálku a nadiktuj jim do protokolu, že po tobě chci vymalovat obývák, protože jinak tvojí ženě prásknu, že ji půl roku podvádíš s její vlastní sestrou. Petra si to pak aspoň nebude muset číst ode mě, ale rovnou z úředního spisu.“
Martin zrudne a okamžitě mění taktiku. Zkouší na mě vytáhnout plán B, který si zjevně doma před zrcadlem dlouho trénoval.
„Když něco cekneš Petře, řeknu jí, že lžeš. Řeknu jí, že jsi mě sváděla a já tě odmítl, tak se mi teď mstíš vymyšlenýma historkama. Petra mi uvěří, ví, že na mě vždycky žárlila. Nemáš vůbec žádný důkaz.“
Sáhnu do kapsy u tepláků a vytáhnu svůj telefon. Tohle mě na něm baví nejvíc – on si fakt myslí, že jsem celou tuhle akci rozjela bez toho, abych se pořádně jistila.
„To zní jako docela slušnej plán,“ pochválím ho ironicky a najdu ve fotogalerii snímek, který jsem si udělala před měsícem. „Akorát nevím, jak tvojí manželce vysvětlíš tenhle ofocený účet z penzionu v Harrachově. Nechal sis tehdy u mě v předsíni bundu. Jsou tam naúčtované dvě snídaně a datum přesně z toho víkendu, kdy jsi jí tvrdil, že jsi na firemním teambuildingu na Moravě.“
Martinovi spadne čelist a z tváře mu zmizí veškerá barva. Nohy se mu podlomí tak, že si musí sednout na okraj kbelíku s barvou. Típe v sobě poslední zbytky odporu a dochází mu, že je v naprosté pasti, ze které nevede žádná cesta ven.
Otevřu si svoje thajské nudle a naberu si první sousto. V místnosti je slyšet jen to, jak Martin zrychleně dýchá a jak z ulice občas projede auto. Nijak ho nepopoháním, nechávám ho, ať si tu porážku hezky vychutná až do konce.
„Takže tu pergolu začneme dělat první víkend v květnu,“ prolomím nakonec ticho. „Zajistím dřevo a střešní krytinu. Ty si přivezeš vlastní rýč na ty základy, protože ten můj je moc tupej.“
Zvedne se, mlčky vezme do ruky štětec a otočí se zpátky ke zdi. Už neřekne ani slovo, jen mechanicky namáčí štětiny do barvy a dodělává detaily kolem zásuvek. Odpoledne po sobě umyje všechny kbelíky ve vaně, sroluje zakrývací fólie a odnese je do popelnice.
Vyprovodím ho k brance a zkontroluju, jestli za sebou dobře zavřel. Obývák voní novotou a zdi jsou perfektně bílé. Vracím se zpátky do domu, sedám si k notebooku a otevírám stránky hobby marketu. Potřebuju si přesně změřit rozměry té plánované terasy, abych Martinovi stihla do pátku poslat seznam materiálu, který mi pojede nakoupit.
