Článek
Klára přijela v neděli na oběd. Přivezla koláč a hned ve dveřích se ptala, jestli potřebuju s něčím pomoct. Poslední dobou jsme se vídaly hlavně mezi jejími směnami a mými nákupy.
Teprve když jsme uklidily talíře, řekla, že mi musí něco povědět.
„Napsala jsem tomu řidiči.“
Nezeptala jsem se kterému. Za sedmnáct let jsem jeho jméno vyslovila snad třikrát. Doma jsme mu říkaly stejně, jako mu právě řekla ona.
„Proč?“
„Chtěla bych se s ním sejít.“
„To snad nemyslíš vážně.“
Klára si přitáhla hrnek k sobě. Ještě před chvílí jsme se smály něčemu, co se jí stalo v práci. Teď jsem čekala, že tu větu vezme zpátky.
Myslela jsem, že na tomhle se shodujeme
Petrovi bylo čtyřiatřicet, když se nevrátil domů. Jel z práce a několik kilometrů před naším městem do jeho auta vjel muž z protisměru. Pil. Petr zemřel ještě před příjezdem záchranky. Klára byla v první třídě.
Z toho večera si pamatuju hlavně její přezůvky u dveří. Jedna ležela na boku a já ji zvedla. Nevím proč. V kuchyni seděla moje sestra, která přijela, jakmile jsem jí zavolala. Kláře jsem měla teprve říct, co se stalo.
Později jsem chodila k soudu. Čekala jsem na rozsudek, jako by se po něm mohlo doma něco spravit. Muž dostal trest, já se vrátila do práce a Klára začala chodit do druhé třídy. Ráno jsme potřebovaly stihnout autobus, ať už jsem v noci spala, nebo ne.
Snažila jsem se, aby o tátovi mohla mluvit. Nechala jsem jeho fotografie v obýváku, vyprávěla, jak ji nosil na ramenou a jak neuměl zaplést cop. Když ale přišla řeč na nehodu, říkala jsem vždycky totéž: byl to hrozný člověk a víc o něm nepotřebujeme vědět.
Teď jsem zjistila, že Klára potřebuje.
„Co od něj čekáš?“ zeptala jsem se. „Že ti vysvětlí, proč sedl opilý za volant?“
„Možná i to.“
„A ty mu to pak odpustíš?“
„Já nevím, mami. Nepsala jsem mu kvůli odpuštění.“
Nedokázala jsem přijmout, že by s ním mohla sedět u jednoho stolu a nic tím neslibovat.
Vytáhla jsem fotografii, kterou znala
Našla jsem v knihovně album. Otevřela ho na stránce, kde Petr držel Kláru před školou. Měla aktovku skoro větší než záda a on jí zezadu rovnal ramínko. Na té fotografii se dívala přímo na mě.
„Pamatuješ si tohle?“
Klára se na obrázek podívala. Pak zvedla oči.
„Ano.“
„Tak jak můžeš chtít vidět jeho?“
Chvíli neodpověděla. Já nechala album otevřené mezi námi.
„Mami, já vím, kdo byl můj táta.“
„Já přece neříkám, že nevíš.“
„Ale ukazuješ mi ho, jako bych zapomněla.“
Album jsem zavřela prudčeji, než jsem chtěla. Dcera vstala a začala hledat klíče v kabelce. Prosila jsem ji, ať neodjíždí uprostřed rozhovoru. Řekla, že už spolu nemluvíme, jen ji přesvědčuju.
U dveří se otočila.
„Zatím jsme si nedomluvili termín. Chtěla jsem ti to říct předem.“
Jakmile odešla, zavolala jsem sestře. Vyprávěla jsem jí všechno kromě toho alba.
Na některé otázky jsem odpověď neměla
Ve středu jsme si s Klárou zavolaly. Začala jsem omluvou za neděli, ale vzápětí jsem se jí ptala, proč si teď znovu potřebuje ubližovat. Ztichla.
„Já si nechci ublížit.“
„Tak mi řekni, na co se ho chceš zeptat.“
Na druhém konci chvíli šustilo oblečení. Pak řekla, že chce vědět, jestli táta po nehodě ještě mluvil. Jestli u něj někdo byl. Jestli nezůstal v autě sám.
Sedla jsem si na postel.
Věděla jsem, že řidič z druhého auta vystoupil. Vypovídal o tom u soudu. Zda s Petrem dokázal mluvit, jsem nikdy nezjišťovala. Tehdy jsem potřebovala slyšet, co udělal před nárazem. Zbytek jsem se snažila nevnímat.
„Já jsem si dlouho myslela, že tam byl sám,“ řekla Klára.
„Proč ses mě nezeptala?“
„Ptala jsem se.“
Chtěla jsem namítnout, že si to nepamatuju. Potom jsem si vybavila večer, kdy seděla ve vaně a zeptala se, jestli tátu něco bolelo. Začala jsem brečet. Omlouvala se mi, i když neudělala nic špatného.
„Pak už jsem se moc neptala,“ dodala.
Měla jsem pocit, že jsem jí nechala prostor pro všechny vzpomínky. Jenže vyprávět o dovolené bylo jiné než poslouchat, na co se mě právě ptala.
„Nemusel by ti říct pravdu,“ upozornila jsem ji.
„Já vím. A nemusí si všechno pamatovat. Ale chci tu otázku aspoň položit.“
Jeho odpověď jsem číst nechtěla
Za týden ke mně přijela znovu. Tentokrát ne na oběd. Sedly jsme si v obýváku a ona se zeptala, jestli mi může ukázat zprávu, kterou jí poslal.
Řekla jsem, že nechci.
Klára telefon uklidila. Byla jsem jí za to vděčná, přesto jsem se hned začala vyptávat. Jak ho našla? Co přesně mu napsala? Proč se s ní chce vidět?
Kontakt získala přes jeho sestru, kterou dohledala na internetu. Napsala jí krátkou zprávu a poprosila o předání. Odpověď přišla až po několika dnech. Muž souhlasil se setkáním, pokud si ho Klára stále přeje.
„A omlouval se?“
„Ano.“
„To už se omlouval u soudu.“
Dcera přikývla. Nepřesvědčovala mě, že se změnil. Nijak ho neobhajovala. Teprve tehdy jsem si všimla, kolik argumentů mám připravených proti něčemu, co vůbec netvrdí.
„A to album,“ řekla jsem. „Neměla jsem ho vytahovat proti tobě.“
Klára si chvíli prohlížela ruce. Pak řekla, že tu fotografii má taky doma. Připadalo mi trapné, že jsem jí potřebovala připomínat něco, co má vystavené vedle postele.
Nabídla jsem, že zkusím najít staré papíry od soudu. Poděkovala. Nemělo to ale znamenat, že schůzku zruší.
Nemusela jsem tam jít s ní
Sešli se v kavárně v sousedním městě. Klára si vybrala místo sama a její přítel měl čekat poblíž. Několikrát jsem jí chtěla napsat, že to pořád může odvolat. Nakonec jsem jí ráno poslala jen prosbu, ať mi dá vědět, až bude doma.
Celé dopoledne jsem uklízela kuchyň. Telefon ležel vedle dřezu a pokaždé, když se rozsvítil, jsem k němu šla. Dvakrát to byla jen zpráva z obchodu.
Odpoledne zavolala.
„Jsem doma.“
„Jsi v pořádku?“
„Jsem unavená.“
Čekala jsem. Potom mi sama řekla, že na některé otázky odpověď dostala, na jiné ne. Muž si pamatoval, že Petr nereagoval. Zůstal u auta do příjezdu pomoci. Klára se několikrát ujistila, jestli mluví o době, kterou si skutečně vybavuje.
Nevěděla jsem, jak na to odpovědět. Chtěla jsem říct, že člověku, který tolik ublížil, nemůže věřit. Jenže stejné pochybnosti měla i ona. Nepotřebovala je ode mě slyšet jako výčitku.
„Chceš mi povědět ještě něco?“ zeptala jsem se.
„Dneska asi ne.“
Řekla jsem dobře. Před koncem hovoru se mě zeptala, jestli může v neděli přijet.
Tentokrát si přivezla jen tašku s prádlem. Její pračka se porouchala. Dala jsem vařit vodu a chvíli jsme mluvily o opraváři, který měl volný termín až ve čtvrtek.
Když jsem nesla hrnky ke stolu, Klára se zeptala, co si táta zpíval při řízení. Vybavila se mi jedna písnička, ale nemohla jsem si vzpomenout na název. Začala jsem ji broukat a dcera vytáhla telefon, že ji zkusí najít.
Kdyby se mě zeptala, jestli s tou schůzkou souhlasím, pořád bych nedokázala říct ano.
Klára mi ukázala název písničky.
„Ta to je?“
Přikývla jsem. Prstem se zastavila nad tlačítkem přehrávání.
„Můžu?“
Přitáhla jsem si židli blíž.
„Pusť ji.“
