Článek
Táta zemřel před šesti lety. S mámou byli manželé přes čtyřicet let a první rok po jeho smrti jsem o ni měla opravdu strach.
Skoro nikam nechodila a všechno doma jí ho připomínalo. Časem se ale dala dohromady. Začala jezdit s kamarádkami na výlety, přihlásila se na univerzitu třetího věku a znovu začala být tou mámou, kterou jsem znala.
Proto mě letos na jaře pobavila její zpráva: „Tak jsem se dala na seznamku. Drž mi palce.“
O pár týdnů později už mi vyprávěla o Karlovi.
Byla jsem ráda, že někoho našla
Karlovi je čtyřiasedmdesát, je rozvedený a žije sám v bytě na okraji Prahy. Poprvé jsme se potkali při nedělním obědě.
Čekala jsem všechno možné. Nakonec jsem si říkala, že máma měla štěstí.
Karel působil normálně. Žádný přehnaný šarm ani velká vyznání. Vyprávěl o zahradě, cestování po Česku a bývalé práci. Když máma odešla na toaletu, nezačal mě přesvědčovat, jak moc ji miluje. Jen řekl: „Vaše maminka je bezvadná ženská.“
Od té doby spolu trávili skoro každý víkend.
Máma mi posílala fotky z výletů a několikrát zmínila, že jí Karel opravil něco kolem domu. Jednou jsem tam přijela a našla je na zahradě. Máma plela záhon a Karel natíral starou lavičku.
Vypadali, jako by se znali roky.
Pak mi máma při kávě oznámila: „Od října bude Karel bydlet tady.“
Znali se necelé tři měsíce.
Začala jsem se vyptávat
Máma bydlí v rodinném domě, který s tátou celý život budovali a opravovali. Má v něm prakticky všechny úspory.
Okamžitě se ve mně probudila opatrnost.
„A co jeho byt?“
„Nechá si ho a bude ho pronajímat.“
„A bude ti tady něco platit?“
„Samozřejmě.“
Pak jsem se zeptala, jestli vůbec ví, zda Karel nemá dluhy.
Máma položila hrnek na stůl.
„Aleno, ty si myslíš, že jsem úplně blbá?“
Nemyslím.
Máma si celý život hlídala peníze lépe než já. Po tátově smrti sama zařídila dědictví, pojištění, opravu střechy i novou smlouvu na energie. Dodnes řídí a internetové bankovnictví ovládá lépe než některé moje kamarádky.
Jenže tři měsíce jsou pořád tři měsíce.
Karel navíc údajně sám navrhl, že budou mít finance oddělené a že bude přispívat na provoz domu. Svůj byt prodávat nechce.
Vlastně neudělal nic, kvůli čemu bych měla mít konkrétní podezření.
A možná právě to mě rozčiluje nejvíc. Nemám se čeho chytit, jen mám špatný pocit.
Máma mi připomněla něco nepříjemného
Největší hádka přišla minulý týden.
Řekla jsem mámě, že by podle mě mohli ještě půl roku jen chodit a teprve potom řešit společné bydlení.
„Proč?“ zeptala se.
„Protože se skoro neznáte.“
Chvíli mlčela.
„Ty ses k Honzovi nastěhovala po jaké době?“
Věděla jsem přesně, kam míří.
Se svým dnešním manželem jsem začala bydlet po čtyřech měsících vztahu. Bylo mi tehdy šestadvacet.
„To je něco jiného.“
„Proč? Protože mně je dvaasedmdesát?“
Začala jsem vysvětlovat, že já tehdy neměla dům ani větší majetek.
Máma se zasmála.
„Takže kdybych byla chudá, můžu se zamilovat rychleji?“
Na to jsem odpověď neměla.
Pak zvážněla.
„Šest let spím v tomhle domě sama. Když se mi udělá večer špatně, nikdo tady není. Když se ráno vzbudím, nikdo vedle mě neleží. Teď mám někoho, s kým je mi dobře. Kolik let podle tebe ještě mám čekat, abych splnila tvoji představu o rozumné délce známosti?“
To mě zasáhlo.
Nevím, kde končí starost a začíná kontrola
Karel se má nastěhovat za několik týdnů.
Pořád z toho nejsem nadšená. Kdyby přišla kamarádka a řekla mi, že si po třech měsících stěhuje nového partnera do domu, asi bych jí také doporučila opatrnost.
Zároveň musím uznat, že máma nevypadá jako někdo, koho Karel zmanipuloval.
Právě naopak.
Minulou neděli jsme byli všichni na obědě a Karel navrhl, že by mohli dát mámě nové skříňky do kuchyně.
„Žádné skříňky,“ zarazila ho okamžitě. „Tyhle jsem si vybrala já a zůstanou.“
Karel se jen zasmál.
V tu chvíli jsem si říkala, že možná mámu chráním před něčím, před čím chránit nepotřebuje.
Pořád se bojím, že vztah nemusí vyjít. Že se mohou pohádat, že zjistí, že spolu neumějí žít, nebo že člověk, kterého známe tři měsíce, může být jiný, než se zdá.
Jenže máma má pravdu ještě v jedné věci.
Když jí bylo padesát, nikdy by mě nenapadlo chtít schvalovat, s kým smí bydlet.
A nejsem si jistá, proč mám pocit, že ve dvaasedmdesáti to právo najednou mám.
