Článek
Dělám recepční na soukromé zubařské klinice v Brně. Je to práce, kde se musíte celý den usmívat na lidi, kterým páchne z úst, a tvářit se, že vás zajímají jejich problémy s dásněmi. Výhodou ale je, že tam potkáte docela zajímavou klientelu. Třeba Tomáše. Je mu třiačtyřicet, dělá regionálního ředitele v pojišťovně a potrpí si na to, aby jeho život vypadal jako z katalogu. Od drahých hodinek až po mladou přítelkyni, kterou si může vodit na firemní večírky.
Jsme spolu rok. Tomáš je hodný, štědrý a naprosto předvídatelný. Rád mi kupuje drahé věci, protože mu to dává pocit kontroly a moci. Já mu ten pocit neberu.
Zároveň mám ale už tři roky Filipa. Je to osobní trenér, je mu šestadvacet a vypadá přesně tak, jak byste od trenéra čekali. Problém je, že Filip absolutně neumí s penězi. Má na krku leasing na trojkového bavoráka, drahou hypotéku na garsonku a životní styl, který jeho příjmy z posilovny prostě neutáhnou. Každý měsíc mu chybí patnáct až dvacet tisíc, aby vůbec zaplatil složenky. A tady přicházím na scénu já.
Už v únoru, když mi Tomáš k Valentýnu koupil masivní zlatý náramek, jsem zavedla jedno zásadní pravidlo. Pronajala jsem si v bance na náměstí malou bezpečnostní schránku. „Miláčku, já mám prostě strach mít takové cennosti u sebe v pronajatém bytě,“ vysvětlila jsem mu tehdy večer u vína a položila mu ruku na rameno. „Nechci o ty tvoje dárky přijít. Budu je mít v bance a vezmu si je vždycky jen na nějakou speciální příležitost s tebou.“ Byl naprosto dojatý mou zodpovědností. Jenže skutečný důvod byl mnohem prostší. Schránka mi dala dokonalé alibi, proč na sobě ty šperky v běžném životě nemám.
Původní krabička letí do koše
V dubnu jsme slavili roční výročí. Tomáš mě vzal do vyhlášené restaurace pod Špilberkem a u dezertu přede mě posunul tmavě modrou sametovou krabičku. Uvnitř byla sada z bílého zlata s tanzanity – náhrdelník a náušnice. K tomu certifikát pravosti z jednoho z těch předražených butiků, kde vám k nákupu nalévají šampaňské.
Zahrála jsem dokonalé překvapení. Dokonce jsem mu tu krabičku chvíli tiskla k hrudníku, než jsem mu dala pusu. Počítala jsem u toho, kolik za to mohl dát. Odhadem něco přes sto tisíc.
Hned v úterý ráno, když odjel na poradu do Prahy, jsem s tou sametovou krabičkou zamířila do jedné nenápadné uličky za Zelňákem. Sídlí tam starší pán, který se specializuje na diskrétní výkup drahých kamenů a kovů. Známe se už od toho únorového náramku. Prohlédl si tanzanity pod lupou, zkontroloval certifikát a nabídl mi pětapadesát tisíc na ruku. Jasně, je to sotva polovina pořizovací ceny, ale zkuste prodat na internetu takhle specifický kousek bez toho, aby si toho někdo z Tomášových známých všiml. Vzala jsem hotovost.
Odpoledne jsem jela za Filipem do fitka. Čekala jsem na něj v šatně pro zaměstnance, kde to vždycky voní po deodorantech a gumové podlaze. Když přišel z tréninku, vtiskla jsem mu do ruky obálku se čtyřiceti tisíci. „Tady máš na ten leasing a na doplatek za energie,“ řekla jsem a opřela se o plechovou skříňku. Otevřel obálku, podíval se na bankovky a ulehčeně vydechl. „Sabi, ty jsi blázen. Kde jsi to vzala? Zase ti v práci dali nějaký ten mimořádný bonus za přesčasy?“ „Přesně tak,“ usmála jsem se a upravila mu límeček u trička. „Takže už žádný stres, jasný?“
Patnáct tisíc z výkupu mi zbylo. Koupila jsem si za ně nové kožené boty a zaplatila nám oběma víkendový pobyt na horách, o kterém jsem Tomášovi řekla, že na něj jedu s kamarádkami.
Alibi s čárovým kódem
Byl konec května a blížily se sedmdesáté narozeniny Tomášovy matky. Měla to být velká rodinná oslava v pronajatém salonku jednoho hotelu. Zásadní problém byl v tom, že u stolu bude sedět i Tomášova starší sestra Ivana. Ivana mě nesnáší. Dělá v advokacii a je naprosto přesvědčená, že z jejího bratra vysaju všechno, co by jednou mohlo spadnout do dědictví pro její vlastní děti. Už několikrát do mě u nedělních obědů rýpla, že jsem spíš drahý koníček než partnerka.
Minulý čtvrtek u snídaně Tomáš dopil kávu a začal si zapínat manžetové knoflíčky. „Vezmi si na tu oslavu tu tanzanitovou sadu, co jsem ti dal k výročí,“ řekl tónem, který nepřipouštěl diskusi. „Ivana tam minule zase měla nějaké blbé řeči o tom, že tě jen rozmazluju a ty si toho nevážíš. Ať vidí, jak ti to sluší.“
Zastavila jsem se s nožem namazaným máslem v ruce. Bylo mi jasné, že argument s bezpečnostní schránkou tentokrát neprojde. Prostě by mě do té banky v pátek poslal, ať to vyzvednu. Jenže tanzanity už dávno dělaly parádu v cizí výloze.
Naštěstí nenechávám věci náhodě. Hned na začátku května jsem vzala obyčejný, trochu zašlý stříbrný prstýnek po tetě a zanesla ho do jednoho luxusního klenotnictví v nákupním centru Olympia. Nechala jsem ho tam profesionálně vyčistit za pět stovek. Cíleně jsem si vybrala podnik, který do systému nezadává přesný popis levných věcí, ale tiskne jen strohý účet.
Teď u té snídaně jsem položila nůž, vstala a šla do předsíně ke své kabelce. Vrátila jsem se do kuchyně s malým tvrdým papírkem a položila ho před něj na stůl vedle hrnku. „Chtěla jsem ti udělat překvapení a vzít si to, jak si přeješ,“ řekla jsem trochu zklamaně. „V pondělí jsem to vyzvedla z banky a odnesla klenotníkovi na to ultrazvukové leštění. Jenže měli plno. Tady je potvrzení. Paní říkala, že to bude hotové až příští středu. Omlouvám se.“
Tomáš vzal lístek do ruky. Bylo na něm luxusní logo, datum přijetí, čárový kód a text: Přijato do opravy/čištění – klenotnické zboží klienta. Nikde ani slovo o tom, že jde o bezcenné stříbro. Podíval se na ten papír, pak na mě. Na vteřinu jsem ucítila drobné píchnutí svědomí, protože vypadal, že ho ta moje snaha vážně potěšila. Dokonce se trochu usmál. „To je od tebe hezké, že se o ty věci takhle staráš,“ řekl smířlivě a podal mi účtenku zpátky. „Tak si vezmi ty perly, co máš z loňska. To bude stačit.“ Perly jsem naštěstí ještě neprodala, ty nesly sotva desítku.
V sobotu na oslavě to probíhalo přesně podle očekávání. Hotelový salonek, falešné úsměvy a předražené chlebíčky. Ivana seděla naproti mně, skenovala mě pohledem od shora dolů a zjevně hledala munici. „Koukám, že ty tvoje slavné tanzanity zase zůstaly v trezoru,“ prohodila nahlas, když si nabírala salát. „Tomáš říkal, jakou ti s nimi udělal radost. Ale asi nejsou dost dobré pro naši rodinnou sešlost, co?“
Tomáš se nadechl, že mě začne obhajovat s tím čištěním, ale já mu zlehka sáhla na ruku pod stolem, ať to nechá být. „Jsou nádherné, Ivano,“ usmála jsem se na ni s naprostým klidem a prstem si přejela po perlovém náhrdelníku na krku. „Ale mám k nim takový respekt, že se o ně chci starat co nejlépe. Právě procházejí profesionální údržbou. Byla by přece škoda, kdyby taková investice ztratila na hodnotě kvůli špatnému zacházení.“
Ivana křečovitě stiskla vidličku, protože pochopila, že ze mě žádnou omluvu nevyrazí. Tomáš na mě vrhl pyšný pohled a dolil mi víno. Omluvila jsem se, že si musím odskočit na toaletu. V tiché kabince s mramorovým obkladem jsem vytáhla mobil, otevřela bankovní aplikaci a poslala Filipovi na účet dalších pět tisíc s poznámkou, ať si večer s klukama užije ten slíbený poker. Přejela jsem palcem po displeji, zkontrolovala si make-up v zrcadle a s úsměvem se vrátila do salonku pro další skleničku.
