Článek
Vánoce, narozeniny, svátky, dokonce i blbý Mezinárodní den dětí. Pro mě jsou to dny, kdy se mi doma začnou hromadit krabice se značkovými hračkami, o kterých si moje děti ani nesnily. Ne proto, že by po nich toužily, ale proto, že se moji rozvedení rodiče, Eva a Petr, předhánějí, kdo z nich je lepší prarodič. A já z toho mám upřímnou radost.
Moje dcera Sofie (7 let) a syn Matyáš (5 let) mají pokojíček plný věcí, na které se jen stojí bez povšimnutí. Představte si to: nejnovější modely Lego Technic, interaktivní roboti za bůra, obrovské domečky pro panenky, které zaberou půlku místnosti. A co dělají moje děti? Hrají si s krabicemi od těch hraček nebo si kreslí pastelkami na papír.
Je to klasika. Moje matka Eva, která žije v Brně a tváří se, že peníze pro ni nejsou problém, pošle poštou balík, ve kterém je obrovská krabice s nápisem „Pro nejmilejší vnoučata“. Uvnitř je nějaký nesmyslný drahý dron, se kterým si Matyáš stejně neumí hrát. Druhý den volá můj otec Petr, který bydlí o pár ulic dál, a ptá se, co děti dostaly od Evy. Když mu to řeknu, jen si odfrkne do telefonu.
„Dron? To je blbost. Já jim koupil něco lepšího,“ prohlásí triumfálně. A za týden donese Sofii obrovský dům pro panenky s elektrickým výtahem a bazénem na střeše.
Kdo dřív přijde, ten dřív bere
Já ty hračky nechám v dětském pokoji přesně jeden měsíc. To je doba, kdy mají moji rodiče pocit, že se jejich dárky používají. Pak ale přichází můj čas. Moje speciální večery, kdy děti spí a já si otevřu Vinted a Bazoš.
Šlo to až podezřele hladce. Lidi otevřeli dveře, sotva přelétli tučný nadpis o zdražování popelnic a hned naštvaně škrábali svá jména do kolonky. Fotím ty neotevřené krabice, píšu lákavé popisky: „Nové, nerozbalené, nevhodný dárek.“ Nastavím cenu o pár stovek nižší, než je v obchodech, aby se o to zájemci prali. A ono to jde. Lidi jsou blázni a na drahé hračky slyší.
Moje specialita je interaktivní robot, kterého Sofie dostala od dědy k sedmým narozeninám. Stál skoro čtyři tisíce. Poslala jsem ho dál za tři a půl. Za ty peníze jsem koupila Sofii na AliExpressu takového levného plasťáka, který uměl jen blikat a vydávat hrozné zvuky. Sofie z něj byla nadšená. „Mami, on je tak super!“ volala a objímala toho levného robota.
Matyáš dostal od babičky k pátým narozeninám obrovskou autodráhu Hot Wheels za tři a půl tisíce. Zbavila jsem se jí přes inzerát za tři tisíce. Matyášovi jsem koupila v Pepcu sadu autíček za dvě stovky. Celý den si s nimi hrál na koberci a ani si nevšiml, že autodráha zmizela.
„Evi, Matyášek byl tak nadšený z té autodráhy,“ řekla jsem matce do telefonu, když se mě ptala, jak se mu dárek líbil. „Hraje si s ní každý den.“ Lhaní mi nedělá problém, je to součást hry.
A co s těmi penězi dělám? Mám na to speciální spořicí účet. Peníze se tam hromadí rychleji, než by se mohlo zdát. Za poslední rok jsem tam našetřila přes dvacet tisíc korun. Je to můj „účet na dovolenou“. Za ty peníze si letos poletíme na týden k moři do Řecka.
Minulý měsíc ale přišla komplikace. Můj otec Petr se rozhodl, že se staví u nás doma, aby viděl, jak se Sofii líbí ten obrovský domeček pro panenky. Stály jsme s matkou u kávovaru a otec se rozhlížel po obýváku.
„Kde je ten domeček, co jsem Sofii koupil?“ zeptal se podezíravě.
Položila jsem hrnek s kávou na stůl a usmála se na něj. „Je v dětském pokoji, tati. Sofie si s ním hraje každý den.“
Rodina je přeceňovaná
Můj otec ale nebyl hloupý. Vyšel po schodech nahoru do dětského pokoje. Otevřel dveře a uviděl Sofii, jak si hraje na koberci s těmi levnými plastovými panenkami z AliExpressu. Domeček nikde.
„Kde je ten domeček?“ zeptal se otec znova, tentokrát hlasitěji.
Došla jsem k němu a opřela se o futra dveří. „Tati, ty víš, jak se Sofie rychle nabaží věcí. Domeček se jí přestal líbit, tak jsme ho dali na půdu, aby nezabíral místo.“
Můj otec se na mě podíval a já viděla, jak mu to v hlavě šrotuje. Nevěřil mi ani slovo, ale neměl důkaz. „To mě mrzí. Stál tolik peněz,“ řekl jen a otočil se na patě.
Druhý den mi volala matka. „Klárko, otec mi vyprávěl, že Sofie už si nehraje s tím domečkem. Prý je na půdě. To je hrozné, jak jsou děti nevděčné.“
Začala jsem se smát do telefonu. „Evi, je to normální. Děti jsou děti.“
To, že jsem ten domeček zpeněžila na Vinted za čtyři tisíce a za utržené peníze si zaplatila masáže na půl roku dopředu, jí pochopitelně neříkám. Kdo se neptá, ten se nedoví.
Cestou z masáže jsem se zastavila v drogerii a koupila si ten nejdražší parfém, co tam měli. Vůně je úžasná, připomíná mi pláž v Řecku. Na účtu na dovolenou mi zbývá už jen pár stovek, takže budu muset počkat na další narozeniny dětí.
