Článek
Jmenuji se Eva, je mi osmapadesát a pracuji na recepci menšího hotelu v Olomouci. Mám smlouvu, pravidelnou výplatu a po směně mohu odejít, aniž bych doma přemýšlela, z čeho zaplatím zaměstnancům. To poslední je velká úleva. Přesto jsem své nové zaměstnání několik měsíců popisovala dost neurčitě.
Nejdřív jsem tvrdila, že zůstávám v cestovním ruchu. To je ostatně pravda. Později jsem přidala, že spolupracuji s jedním hotelem. Také nelžu. Když se někdo vyptával podrobněji, zmínila jsem zahraniční hosty a svou angličtinu. Člověk by skoro řekl, že tam přijíždím jednou týdně poradit řediteli.
Ve skutečnosti hosty ubytovávám, odpovídám na dotazy, objednávám taxíky a někdy jdu zjistit, proč v pokoji nejde televize. Obvykle proto, že má někdo v ruce jiný ovladač. Za celý svůj předchozí profesní život jsem nevyřešila tolik problémů pouhým stisknutím správného tlačítka.
Dřív jsem měla cestovní agenturu. Malou kancelář, dvě zaměstnankyně a klienty, kteří mi volali i večer. Někteří chtěli dovolenou, jiní si potřebovali ověřit, že jejich nespokojenost s výhledem na moře beru dost vážně. Brala jsem ji vážně i doma při večeři. Na nezvednutý telefon jsem neměla povahu.
Poslední roky už se nám nedařilo. Provize nestačily na provoz, lidé si vybírali sami na internetu a já snižovala výdaje všude kromě vlastní představy, že se to ještě obrátí. Když jsem agenturu zavírala, skoro všechny peníze, které jsem měla stranou, už byly pryč. Kancelář jsem odevzdala čerstvě vymalovanou. Na to jsem si ještě půjčila od sestry.
Práci v hotelu mi doporučila známá. U pohovoru se mě vedoucí zeptala, jestli mi nebudou vadit směny a jestli mi nevadí začínat na recepci. Odpověděla jsem, že jsem ráda mezi lidmi a práci se nevyhýbám. Znělo to dobře. Jen jsem si až do prvního nástupu představovala, že moje zkušenosti nějak viditelně změní náplň pozice.
Nezměnily. Musela jsem se naučit program, postup při příjezdu i to, kde jsou náhradní ručníky. Zaučovala mě Nina, které bylo čtyřiadvacet. Třetí den mi znovu vysvětlovala něco, co mi ukázala už v pondělí. Připomněla jsem jí, že jsem dvacet let vedla vlastní firmu. Řekla, že si to pamatuje, a počkala, až zadám správné datum.
Byla trpělivá. Já bych ve čtyřiadvaceti možná nebyla. Když jsem si spletla dvě příjmení a hosté dostali špatně připravené obálky, opravila to a na přestávce se zeptala, jestli už jsem jedla. Vyložila jsem si to jako lítost. Ona pak vytáhla dvě bagety. V obchodě byla akce.
Postupně jsem si zvykla. Hostům jsem rozuměla a dokázala zůstat klidná, i když pokoj ještě nebyl uklizený a rodina už chtěla bydlet. Začala jsem také poznávat lidi, kteří potřebují nejdřív sklenici vody a teprve potom vysvětlení. V tomhle se moje praxe hodila.
Paní Hlaváčková přijela ve čtvrtek odpoledne. Poznala jsem ji už přes skleněné dveře. Za dobu, kdy ke mně chodila do kanceláře, jsem ji viděla snad desetkrát. S manželem jezdili do dobrých hotelů, většinou mimo hlavní sezonu. Pamatovala jsem si, že nesnáší průchozí pokoje a nechce při snídani sedět u dveří.
Napadlo mě odejít dozadu. Jenomže Nina právě telefonovala a paní Hlaváčková už mířila ke mně. Měla stejný kabát jako před lety. Pozdravila jsem a sáhla po seznamu příjezdů. Doufala jsem, že se změnil alespoň můj účes natolik, aby mě hned nepoznala. Nezměnil.
„Paní Evo? To jste vy?“
Usmála jsem se a odpověděla, že ano. Vzápětí jsem dodala, že tu jenom zaskakuji. Vyšlo to ze mě dřív, než jsem se stačila rozhodnout, jestli to chci říct. Paní Hlaváčková přikývla. Nezeptala se za koho ani na jak dlouho. Podala mi doklad a hledala v telefonu potvrzení rezervace.
To mě skoro zaskočilo. Já měla připravené vysvětlení, jak si po zavření kanceláře dávám čas a nechci nic uspěchat. Ona potřebovala vědět, kde zaparkuje. Popsala jsem cestu a zkontrolovala její pokoj. Byl do dvora, jak požadovala v poznámce. Měla jsem z toho větší radost, než by si tiché okno zasloužilo.
Potom požádala o druhou přikrývku. Bývá jí prý zima. Nina dotelefonovala a řekla mi, že jsou ve skladu nahoře. Přikývla jsem, ale hned jsem se nepohnula. Mohla bych přece zavolat někomu jinému. Paní Hlaváčková mezitím uklízela doklady. Vůbec nevypadala, že by řešila, jestli smím osobně nosit přikrývky.
Došla jsem pro ni. V pokoji jsem ji předala a vysvětlila, jak se nastavuje topení. Paní poděkovala a zeptala se na restauraci, kam by se dalo dojít pěšky. Doporučila jsem jí jednu, kde jsem sama nedávno byla. Pak už měla všechno, co potřebovala. Já se ještě několik vteřin zdržovala u dveří, jako by měl přijít další rozhovor.
Když jsem se vrátila dolů, Nina zakládala papíry. Zeptala se, jestli se s paní známe. Řekla jsem, že je to moje bývalá klientka. Nina přikývla a posunula mi seznam pokojů k poslední kontrole. Chtěla jsem dodat, že mi kdysi svěřovala opravdu drahé dovolené. Neřekla jsem to. Vypadalo by zvláštně vysvětlovat, čím je jedna hostka důležitější než ostatní.
Zahanbilo mě, že mě vůbec napadlo nechat tu přikrývku odnést někoho jiného. Nina měla práci. Já také, ale přesto jsem chvíli čekala. Kdyby u pultu stál někdo cizí, byla bych zpátky ze skladu dřív.
Večer se paní Hlaváčková vracela z restaurace. Pochválila jídlo a zeptala se, jestli ještě někam sama cestuji. Řekla jsem, že teď moc ne. Na chvíli jsem zmlkla, protože další věta měla být zase o tom, jak mám všeho hodně. Jenže jsem neměla. Měla jsem méně peněz. Dodala jsem, že si musím nejdřív trochu našetřit.
Odpověděla, že rozumí. Potom se ptala na vánoční trhy, kvůli kterým by se sem chtěla vrátit s kamarádkou. Představovala jsem si, jak mě při dalším příjezdu najde na stejném místě. Těžko bych tu jen vypomáhala ještě v prosinci. Řekla jsem jí, kde se dá na podzim zjistit program.
Doma se mi ta věta pořád vracela. Jen zaskakuji. Jako by Nina dělala něco, co já za normálních okolností dělat nemám. Přitom Nina směnu skončila, šla na večeři s přítelem a nejspíš už na hotel nemyslela. Já se tím zabývala ještě při čištění zubů. Staré pracovní návyky mě tedy neopustily všechny.
Druhý den jsem měla zase odpolední. Paní Hlaváčková se vrátila z procházky a její telefon se nechtěl připojit k internetu. Během pár minut jsme to vyřešily. Ptala se, jestli tu budu i ráno, kdyby si něco omylem vypnula. Nebudu, ale kolegyně jí pomůže. Paní si přesto nechala znovu ukázat, kam přesně má v nastavení sáhnout.
Nechala jsem ji odejít do pokoje. Odpoledne mi napsala kamarádka, jestli už jsem se někam pracovně posunula. Seděla jsem zrovna nad neodeslaným e-mailem kvůli zapomenuté nabíječce. Odpověděla jsem, že pracuji na hotelové recepci a za chvíli mi přijede skupina. Mohla jsem to napsat dávno. Teď jsem jen čekala, jestli se nezačne vyptávat, proč právě tam.
Přišla hlasová zpráva. Kamarádka chtěla vědět, jestli mám volnou příští sobotu. Podívala jsem se do rozpisu a napsala, že končím v sedm. Prý počká s večeří. Ještě chvíli jsem sledovala telefon, potom jsem ho uklidila. Před hotelem právě zastavil autobus. Připravila jsem si obálky a zkontrolovala, jestli jsem zase nespletla ta dvě příjmení.
