Článek
„Objednala jsem se na konzultaci kvůli víčkům.“
Roman zvedl oči od telefonu.
„Jakým víčkům?“
Ukázala jsem na oči.
„Těmhle.“
Chvíli si mě prohlížel.
„Co s nimi máš?“
„Vadí mi.“
„Mně ne.“
To byla přesně odpověď, které jsem se trochu bála.
„Já vím.“
„Tak proč tam jdeš?“
Bylo mi dvaapadesát a posledních pár let jsem měla pocit, že vypadám unaveně i tehdy, když nejsem.
Na fotkách jsem automaticky zvedala obočí.
Při líčení jsem si prstem nadzvedávala kůži nad okem a říkala si, jaké by to bylo bez ní.
Nebyl to žádný životní problém.
Jen moje oči.
A moje rozhodnutí.
Na zákrok jsem si skoro rok odkládala peníze bokem.
Roman o tom nevěděl.
To byla možná moje chyba.
Ne že bych mu něco tajila. Spíš jsem věděla, co řekne, a neměla chuť to rok poslouchat.
„Kolik to stojí?“ zeptal se.
Řekla jsem mu cenu.
„Tolik?“
„Ano.“
„Za oči?“
„Za zákrok.“
Roman zavrtěl hlavou.
„To bych teda za něco takovýho nedal.“
„Ty tam taky nejdeš.“
„Mně přijde, že vypadáš dobře.“
„Děkuju.“
„Tak ti to nestačí?“
Zarazila jsem se.
„Co mi má stačit?“
„Že se líbíš mně.“
Nevěděla jsem, jak mu vysvětlit, že to spolu vůbec nesouvisí.
Z jednoho zákroku se najednou stal podezřelý plán
Z konzultace jsem se vrátila s termínem.
Roman seděl v kuchyni.
„Tak co?“
„Půjdu na to.“
„Fakt?“
„Jo.“
Vypadal, jako kdyby stále čekal, že mě doktor pošle domů s tím, že mám oči v pořádku a nemám vymýšlet.
„Ty ses poslední dobou nějak rozjela.“
„Co to znamená?“
„Nic.“
„Romane.“
Položil hrnek.
„Nechala sis ostříhat vlasy. Začala jsi cvičit. Teď tohle.“
Podívala jsem se na něj.
„Vlasy jsem si nechala ostříhat před půl rokem.“
„Já vím.“
„A cvičím kvůli zádům.“
„Taky vím.“
„Tak co řešíš?“
Pokrčil rameny.
„Pro koho se tak snažíš?“
Chvíli mi trvalo, než jsem pochopila, že to myslí vážně.
„Pro koho?“
„Tak nic.“
„Ne. Řekni to.“
„Jen mi přijde zvláštní, že najednou tolik řešíš, jak vypadáš.“
„Já jsem vždycky řešila, jak vypadám.“
„Ne takhle.“
„A co přesně si myslíš?“
Roman se zadíval do hrnku.
„Nevím.“
To mě naštvalo snad víc, než kdyby něco konkrétního řekl.
„Myslíš si, že někoho mám?“
„To jsem neřekl.“
„Tak komu se podle tebe snažím líbit?“
„Já nevím.“
Zase.
„Sobě, Romane.“
Odfrkl si.
Jen nepatrně.
Ale slyšela jsem to.
„Co?“
„Nic.“
„Tak to řekni.“
„Mně prostě přijde zvláštní, že ženská po padesátce najednou začne řešit operace.“
Tohle už zabolelo.
„A co přesně smí ženská po padesátce řešit? Novou pánev a tlak?“
„To jsem přece neřekl.“
„Skoro jo.“
Ten večer jsme šli spát naštvaní.
A já si poprvé přiznala, že jsem mu o svém spoření možná neřekla právě proto, že jsem podobnou reakci čekala.
Po zákroku se o mě staral a stejně jsem cítila, že mu to vadí
Roman mě nakonec odvezl.
Celou cestu tam skoro nemluvil.
Když mě po zákroku uviděl, trochu zbledl.
„Ty jo.“
„To ráda slyším.“
„Já jen čekal, že to bude vypadat míň…“
„Hrozně?“
„Chtěl jsem říct natekle.“
„Jasně.“
Doma mi udělal čaj.
Přinesl studené obklady.
Večer mi donesl nabíječku, kterou jsem nechala v ložnici.
Staral se o mě.
A přesto jsem z něj pořád cítila nesouhlas.
Třetí den jsem seděla na gauči s modřinami kolem očí.
Roman se zastavil ve dveřích.
„Tak hlavně aby to stálo za to.“
„Zase začínáš?“
„Vždyť nic neříkám.“
„Právě že říkáš.“
Sedl si do křesla.
„Já to prostě nechápu.“
„Nemusíš.“
„To je přesně ono.“
„Co?“
„Ty se mě ani neptáš, co si myslím.“
Tentokrát měl trochu pravdu.
„Protože jsou to moje oči.“
„Já vím.“
„Tak co bych se tě měla ptát? Jestli smím?“
„To jsem neřekl.“
„Tak na co?“
Dlouho mlčel.
„Nevím.“
Tentokrát to nebylo protivné „nevím“.
Spíš opravdu nevěděl.
Pak si přejel rukou přes vlasy.
„Asi mi jen přijde, že ty najednou něco měníš.“
„A?“
„A já ne.“
To bylo všechno.
Žádná velká řeč.
Ale stačilo mi to.
Roman za poslední roky přibral.
Vlasy mu ustupovaly.
Častěji si stěžoval, že ho bolí koleno.
Nikdy jsem si nemyslela, že mu to vadí tolik, aby kvůli tomu žárlil na moje víčka.
„Já tě nevyměňuju,“ řekla jsem.
„To zní hrozně, když to řekneš nahlas.“
„Protože ses mě ptal, pro koho chci vypadat líp.“
„Já vím.“
Poprvé se trochu zastyděl.
Pořád mi bylo dvaapadesát
Otok postupně zmizel.
Modřiny také.
Když jsem se po několika týdnech normálně nalíčila, stála jsem chvíli před zrcadlem.
Líbilo se mi to.
Ne vypadala jsem na třicet.
Ani na čtyřicet.
Pořád jsem měla vrásky kolem očí.
Pořád mi bylo dvaapadesát.
Jen jsem byla ráda, že jsem do toho šla.
Roman výsledek dlouho nekomentoval.
Pak jsme jednou ráno pili kávu.
Díval se na mě trochu déle než obvykle.
„Tak co?“ zeptala jsem se.
„Co?“
„Moje strašná proměna.“
Usmál se.
„Není strašná.“
„To je pochvala?“
„Asi.“
Pak dodal:
„Pořád si myslím, že jsi to nepotřebovala.“
Dřív by mě to naštvalo.
Tentokrát ne.
„Já vím.“
„Ale sluší ti to.“
„Děkuju.“
Tím rozhovor skončil.
Roman nezačal najednou chodit do posilovny.
Ani si nekoupil nové oblečení a neprožil vlastní velkou proměnu.
Pořád si stěžuje na koleno a pořád tvrdí, že má dost vlasů.
Jen už se mě neptá, pro koho se upravuju.
Před pár dny jsem si objednávala nový kabát.
Seděl vedle mě a podíval se na cenu.
„To je nějak drahý, ne?“
„Je.“
Čekala jsem pokračování.
Roman jen pokrčil rameny.
„Tak když se ti líbí.“
Byla to úplně obyčejná věta.
Ale vzpomněla jsem si na otázku, kterou mi položil před zákrokem.
Pro koho?
Možná mu nakonec došlo to samé co mně.
Že člověk nemusí chtít jiný život jen proto, že chce někdy něco změnit na tom svém.
