Článek
S Martinou se známe od učiliště. Je nám oběma devětačtyřicet a scházíme se hlavně u ní v kuchyni. Ona připraví něco na zub, já přinesu láhev. Dřív jsme si povídaly mezi koupáním a uspáváním dětí. Teď už nás většinou nikdo nepřerušuje.
Víno k těm večerům patřilo tak samozřejmě, že jsem si ho nosila i domů na všední dny. Po večeři jsem uklidila kuchyň, nalila si skleničku a sedla k televizi. Někdy jsem přidala druhou. Ráno jsem byla unavená, ale přičítala jsem to práci a špatnému spaní. Pak mě napadlo zkusit pár týdnů bez něj.
Chtěla jsem zjistit, jak mi bude. První dny jsem měla chuť hlavně v obvyklou dobu. Uvařila jsem si čaj a několikrát šla po večeři ven. Když se blížily Martininy narozeniny, napsala jsem jí předem, že nepiju.
Odpověděla otázkou, jestli alespoň nemusí schovávat dort. Připsala jsem, že se na něj těším. Přinesu jí květinu a knížku, kterou chtěla. Oslava měla být v sobotu, jen několik přátel u velkého stolu.
Sklenice mi zůstala prázdná
Martina otevřela dveře s utěrkou přes rameno. Objala mě a hned sáhla po sklenici. Připomněla jsem jí svou zprávu. Řekla, že narozeninový přípitek snad zvládnu. Když jsem odmítla, zeptala se, zda beru nějaké léky. Odpověděla jsem, že ne, jen si chci dát pauzu.
„A kvůli tomu nebudeš pít ani dneska?“ zeptala se. Za námi čekal další host, proto jsem ji požádala jen o vodu. Podala mi džbán a šla otevřít. U stolu už se mluvilo o dovolených. Připila jsem si s ostatními vodou a nikdo další se na nic neptal.
Martina však během večeře nabídla víno znovu. Koupila právě to, které mám ráda. Podruhé se zeptala, jestli už ji nepovažuji za dost dobrou společnost. Připomněla jsem, že jsem přijela kvůli ní. Nechtěla jsem její narozeniny proměnit v rozhovor o mém pití.
Když odnášela talíře, vstala jsem a pomohla jí. V kuchyni jsem řekla, že mi opakované nabízení vadí. Vypadala dotčeně. Prý se jen stará, abych si večer užila. Poděkovala jsem za večeři a požádala ji, aby už nechala moji sklenici být. Odpověděla, že jsem nějaká přísná.
Víno přibylo, když jsem se dívala jinam
Po jídle jsme si prohlíželi fotografie z jednoho starého výletu. Martina přišla s lahví a dolévala ostatním. Já měla ve sklenici trochu vody s citronem. Otočila jsem se k sousedce, která mi ukazovala fotografii, a pak si všimla, že Martina nalévá i mně.
Zarazila jsem ji, ale víno už bylo ve sklenici. Řekla, že ho dala jen trochu, skoro nebude cítit. Nepila jsem z ní. Postavila jsem ji na druhý konec stolu a šla si do kuchyně pro hrnek. Martina šla za mnou. Zeptala se, jestli se kvůli tomu budu celý večer mračit.
Řekla jsem jí, že už jsem několikrát odmítla. Odpověděla, že na mě přece nic nezkouší a jedna sklenička nikomu neublíží. Nechtěla jsem dokazovat, zda by mi ublížila. Vadilo mi, že moje odpověď pro ni pořád nebyla konečná. Vzala jsem si vodu a vrátila se ke stolu.
Zůstala jsem ještě na dort. Martina rozbalila dárky a poděkovala mi za knihu. Snažily jsme se spolu mluvit normálně, ale mezi dalšími hosty jsem se cítila uvolněněji než vedle ní. Kolem desáté jsem zavolala taxi. Nabídla mi, že mohu přespat jako jindy. Řekla jsem, že dnes pojedu domů.
U dveří mě objala jen krátce. Ještě než jsem vyšla na chodbu, řekla, že kvůli pár kapkám kazím něco, co máme společné tolik let. Chtěla jsem odpovědět, ale dole už čekalo auto. Popřála jsem jí dobrou noc. Cestou domů jsem několikrát vytáhla telefon a zase ho schovala.
Druhý den jsme se neshodly ani na omluvě
V neděli mi napsala, že ji můj odchod mrzel. Čekala, že zůstaneme poslední dvě a konečně si popovídáme. Odpověděla jsem, že mě zase mrzelo dolévání. Poslala hlasovou zprávu. Prý kdyby věděla, že z toho udělám takovou věc, nechala by mě pít vodu od začátku.
Zavolala jsem jí. Znovu vysvětlovala, že chtěla jen příjemný večer. Připomněla jsem, že jsem jí své rozhodnutí napsala několik dní předem. Chvíli bylo ticho. Pak se zeptala, jestli už k ní nebudu chodit. Řekla jsem, že to záleží také na tom, zda příště přijme moje ne.
Přiznala, že jí bez mé obvyklé láhve připadala návštěva jiná už od dveří. Bála se, že začnu odcházet brzy, budu hodnotit, kolik toho vypila, a naše večery skončí. V sobotu prý navíc čekala, že si o něco řeknu sama. Když se to nestalo, chtěla mě přimět, abych povolila. Tohle vysvětlení jsem poslouchala těžko.
Řekla jsem jí, že jsem se na oslavu těšila. Chtěla jsem slyšet, jak dopadla její žádost o nové místo. K tomu jsme se ani nedostaly. Nešlo mi o to, aby přestala pít ona. Jen jsem nechtěla pořád odpovídat na stejnou otázku.
Tentokrát se omluvila za to, že mi víno nalila. Bez dodatku o množství. Nevymýšlely jsme hned další setkání. Obě jsme potřebovaly pár dní. Když mi potom napsala zprávu o práci, odpověděla jsem. Dostala pozvání na pohovor a chtěla vědět, co si má obléknout.
Příště jsme měly o čem mluvit
Za tři týdny jsem ji pozvala k sobě. Přinesla obložené pečivo a zeptala se, co budeme pít. Řekla jsem, že si uvařím čaj. Chtěla také jeden. Neptala jsem se, jestli teď nepije i ona. Vybrala si hrnek a začala vyprávět o pohovoru, na který nakonec šla v jiném saku, než jsme vybraly.
Občas jsme se zarazily u vtipu, který by před měsícem ani jedna neřešila. Přesto zůstala dlouho. Prohlížely jsme si nabídku místa a fotografii synovy nové kuchyně. Ještě jsem nevěděla, jak dopadne moje pauza. Ten večer jsem ji však nemusela obhajovat.
Před odchodem se zeptala, jestli se u ní příští týden zastavím. Souhlasila jsem. Potom hledala v kabelce klíče a já odnášela hrnky. Jeden jsem chtěla vylít, ale zarazila mě, že svůj čaj ještě dopije. Vrátila jsem jí ho na stůl a sedla si naproti. S odchodem jsme obvykle začaly třikrát, než k němu opravdu došlo.
