Článek
Pak mi kamarád Lukáš řekl, že si mám pořídit aplikaci. Prý to tak dnes funguje. Že normální lidi se už nepotkávají v hospodě, ale na displeji telefonu.
Nainstaloval jsem si ji spíš ze zvědavosti. Vyplnil profil, dal tam jednu fotku, kde vypadám aspoň trochu přijatelně, a začal rolovat.
Většina profilů vypadala stejně. Fotky z dovolených, citáty o tom, jak milují cestování a spontánnost, a přání najít někoho „normálního.“ Vždycky mě pobavilo, jak všichni hledají normálního člověka, jako by normálnost byla něco vzácného. Nebo možná je.
Po pár dnech jsem si napsal s Terezou. Měla normální fotku, bez filtrů, bez póz. Na profilu stálo: „Nesnáším small talk, tak radši rovnou na kafe.“ To mi sedlo.
Psali jsme si asi týden. Žádný drama, žádné testování, jen obyčejný rozhovor o práci, filmech a o tom, proč je ranní kafe lepší než odpolední. Pak navrhla, že bychom se mohli potkat.
Domluvili jsme se na čtvrtek večer. Restaurace v centru, nic přehnaně drahého, ale taky žádná hospoda s lepivými stoly. Takové neutrální území.
Přišla přesně. To mě překvapilo, protože Klára chodila vždycky pozdě a já si na to za ty roky zvykl natolik, že jsem radši přišel o deset minut později. Tereza už seděla u stolu, pila vodu a četla si něco v telefonu.
„Ahoj,“ řekla a usmála se. „Sedni si. Objednala jsem si zatím jen vodu, počkala jsem na tebe.“
Od začátku mi bylo příjemně. Nebyla přehnaně nadšená, nebyla nervózní, nezkracovala ticho zbytečným mluvením. Mluvila normálně. O práci — dělá grafiku ve studiu. O tom, jak jí nechutná víno, ale pije ho, protože jí přijde trapné si na rande objednat kolu. Tak jsem jí řekl, ať si klidně dá kolu.
Dala si kolu. A ke kole kuřecí salát.
Já jsem si dal steak a pivo. Mluvili jsme o všem možném. O rodičích, o městě, kde bydlí, o tom, jaký byl poslední film, co viděla. Normální večer, žádná snaha zapůsobit, žádné testovací otázky.
Ke konci večera řekla:
„Ještě jedna věc. Platíme každý sám za sebe, jo? Já takhle dělám vždycky na prvním rande.“
Řekl jsem „jasně,“ protože mě to nijak nepřekvapilo. Vlastně mi to přišlo fér. První rande, neznáme se, proč by měl jeden platit za druhého.
Přišel číšník. Tereza si vzala účet a zaplatila kartou. Pak účet dostal já.
Podíval jsem se na něj.
Voda. Kola. Kuřecí salát. Celkem 187 korun.
Podíval jsem se na svůj. Steak, pivo, espresso. 520 korun.
Uvědomil jsem si, že si celý večer objednávala záměrně levné položky. Ne proto, že by neměla peníze — jela autem, měla značkovou kabelku, o penězích nikdy nemluvila jako o problému. Prostě si na prvním rande objednala to nejlevnější, co mohla, aniž by to vypadalo podivně.
A najednou mi to celé dávalo úplně jiný smysl.
Kdyby řekla „pozvi mě,“ zaplatil bych sedm set za oba bez mrknutí oka. Jenže tím, že řekla „každý za sebe,“ a pak si dala za dvě stovky, vlastně mi ukázala, že nepřišla kvůli večeři. Nechtěla nic zadarmo. Nechtěla testovat, kolik jsem ochotný utratit. Chtěla se jen potkat.
Zaplatil jsem, schoval peněženku a řekl: „Příště zvu já. A objednáš si, co budeš chtít.“
Usmála se.
„Příště?“
„Jo.“
„Tak jo.“
Na druhém rande si dala steak. A červené víno, i když ho nemá ráda. Prý si ho chtěla dát, protože ke steaku se to hodí a protože tentokrát nepočítá.
Zaplatil jsem. Ne proto, že bych musel, ale proto, že jsem chtěl. A ona to vzala přirozeně, bez komentáře, bez přehnané vděčnosti, bez „to jsi nemusel.“
Jsme spolu čtvrtý měsíc. Doma vaříme střídavě. Někdy platí ona, někdy já. Nikdy jsme to neřešili, nikdy jsme si nenasadili pravidlo. Prostě to funguje.
Jednou mi řekla, proč na prvním rande vždycky platí každý sám.
„Měla jsem kluka, co mě vždycky pozval na večeři. Pak mi vyčítal, kolik do mě investoval, když jsem po třech měsících odešla. Jako bych mu dlužila vztah za čtyři steaky a dvě lahve vína.“
Od té doby si na první rande dává salát za dvě stovky. Ne proto, že je lakomá. Proto, že nechce nikomu nic dlužit, dokud neví, jestli mu chce něco dát.
A já jsem rád, že jsem si ten účet přečetl pořádně. Jinak bych možná nepochopil, s jak chytrou ženou sedím u stolu.
