Článek
„Tohle máme stejně,“ řekl a ukázal na můj profil v telefonu.
Seděli jsme v kavárně v Pardubicích. Byla to naše druhá schůzka a já zrovna měla radost, že jsem nemusela ani jednou vysvětlovat, proč bydlím sama. Ondřej odložil telefon, přisunul mi cukřenku a pokračoval ve vyprávění o své sestře.
Já přestala poslouchat.
Jasná věta
Bylo mi dvaatřicet. Děti jsem nechtěla. Měla jsem práci, která mě bavila, pár blízkých lidí a ráda jsem se vracela do bytu, kde jsem nemusela být neustále k dispozici. Když mi kamarádka podala své miminko, pochovala jsem ho ráda. Touha mít vlastní se nedostavila.
Na seznamce to bývalo obtížnější vysvětlit než u rodinného oběda. Jeden muž mi při první kávě řekl, že to je škoda. Druhý se zeptal, jestli bych si to nerozmyslela, kdybych potkala toho pravého. Třetí mě ujistil, že jeho bývalá to říkala taky a dnes má dvě děti.
Připadala jsem si jako někdo, kdo si špatně přečetl vlastní životopis a potřebuje opravit.
Tu větu jsem do profilu napsala po schůzce s mužem, který mi vyprávěl, jak by jeho máma byla skvělá babička. Zjišťoval, jak daleko to od ní mám domů. Už si představoval, že by nám jezdila hlídat.
Ondřej si přečetl celý profil. Zeptal se na film, který jsem v něm zmínila, a při první schůzce se mnou nesouhlasil v názoru na jeho konec. Bylo příjemné mít spor o něco, co mě opravdu zajímá.
Po druhé schůzce jsem kamarádce napsala, že jsem konečně potkala normálního chlapa. O jeho souhlasu s tou větou jsem se nezmínila.
A se mnou taky ne?
Další týdny jsme se vídali. Ondřej si pamatoval, kdy mám náročnou poradu, a poslal mi před ní zprávu. Když u mě poprvé přespal, ráno se zeptal, jestli mám radši být chvíli sama. Nemusela jsem ho vystrčit ze dveří ani předstírat, že chci snídat ve dvou.
Právě tehdy jsem začala přemýšlet, co přesně znamená, že děti nechce.
Jestli vůbec. Jestli jen teď. Jestli by je nechtěl s někým jiným.
V telefonu stála pod mou fotografií pořád stejná věta. Děti neplánuji. Přesto jsem měla chuť dopsat něco, co by mu nechalo možnost mě přesvědčovat. Několikrát jsem se dotkla tlačítka pro úpravu profilu. Nic jsem nezměnila.
Jednou jsme cestou z obchodu potkali jeho sestru s malou dcerou. Ondřej si k holčičce dřepl, nechal si ukázat novou čepici a slíbil, že jí příště přinese knížku. Dívala jsem se na něj a cítila zvláštní sevření žaludku.
„S dětmi ti to jde,“ řekla jsem později.
Pokrčil rameny. „S Aničkou jo. Znám ji od narození.“
Čekala jsem, že dodá něco dalšího. On mi vzal z ruky těžší tašku.
Otázka, kterou jsem nechtěla položit
Nakonec jsem se zeptala při večeři. Měli jsme za sebou skoro dva měsíce a mně připadalo, že už to musím vědět.
„Ty nechceš děti vůbec, nebo jen se mnou?“
Ondřej odložil vidličku.
„Vůbec. Vždyť jsme o tom mluvili.“
„Já vím.“
„A ty je chceš?“
Řekla jsem, že ne. Pak jsem začala vysvětlovat, že se lidem názory mění a že dva měsíce nejsou tak dlouhá doba. Poslouchal mě a chvíli nato položil otázku, kterou jsem předtím dostávala já.
„A kdybych potkal tu pravou, tak si to rozmyslím?“
Zarazila jsem se. Neusmíval se.
Najednou mi bylo trapné přiznat, že jsem chtěla být tou pravou já. Aby mě chtěl i pro život, který bych s ním sama odmítla.
„Já nechci, abys změnil názor,“ řekla jsem.
„Tak proč se mě ptáš, jestli bych ho změnil kvůli jiné?“
Večeři jsme dojedli bez odpovědi. Když odcházel, zeptal se, jestli platí sobotní kino. Řekla jsem, že ano. Byla jsem ráda, že ho nezrušil, a zároveň mi bylo trapně, jak rychle jsem hledala ujištění.
V sobotu jsem přišla první. Ondřej mi napsal, že mu ujel autobus a přijde o pár minut později. Už jsem otevírala zprávu kamarádce. Chtěla jsem se zeptat, jestli jsem to tou večeří pokazila.
Pak jsem si přečetla, co mi napsal dál. Prosil mě, ať mu vezmu lístek. A připomněl, že minule jsem vybírala film já, takže tentokrát mám vydržet i ten jeho.
Koupila jsem dva lístky. Telefon jsem nechala v kabelce.
