Článek
„Zkuste mi ten krok nebrat,“ řekl muž, kterému jsem už potřetí šlápla na botu.
Zasmála jsem se a omluvila. Pak jsem ho znovu předběhla.
Lektorka nám ukazovala jednoduchou figuru. Věděla jsem, kam máme jít, a chtěla jsem tam být včas. On se ale chystal jinam. Zastavili jsme se, moje ruka mu zůstala na rameni a já měla pocit, že se na nás všichni dívají.
„Já taky nevím, jestli to udělám dobře,“ řekl. „Ale potřebuju, abyste chvíli počkala.“
Někdo musí vědět, co bude dál
Na kurz pro začátečníky jsem chodila ve středu večer. Při přihlášení mi vysvětlili, že můžu přijít bez partnera, dvojice se během lekce střídají. Vyhovovalo mi to. S Tomášem jsme byli spolu osm let a společenský tanec patřil mezi několik málo věcí, které odmítal i vyzkoušet.
„Klidně běž,“ řekl. „Já si zatím zajdu na squash.“
Líbilo se mi, že z toho neděláme problém. Každý má něco svého. Tak přece vypadá rozumný vztah.
Na první lekci jsem hlavně počítala. Na druhé jsem poznala, že počítání nestačí. Při třetí jsem tančila s mužem v modré košili, který se jmenoval Martin. Při každém zastavení si posunul brýle zpátky na nos. Když jsme se spletli, zastavil a začali jsme znovu.
Začala jsem vysvětlovat, že jsem to chtěla zachránit. Přikývl a sám se omluvil za pozdní otočku. Pak počkal, až se zase postavím k němu.
Doma jsem podobné čekání neznala. Věděla jsem, kdy nám končí pojištění auta, co je potřeba koupit a v kolik musíme v sobotu vyjet k jeho rodičům. Tomáš mi pomáhal. Když jsem řekla, co potřebuju, udělal to. Jen jsem většinou musela začít tou větou já.
Považovala jsem to za svou přednost. Byla jsem ta, která má přehled. Když Tomáš navrhl jinou cestu, otevřela jsem mapu. Když začal chystat večeři, přišla jsem se podívat, co dává na pánev.
V tanci jsem se stejným postupem moc neuspěla. Čím víc jsem se snažila opravovat jeho kroky, tím častěji jsme do sebe naráželi.
Tři minuty bez plánu
Při další písničce jsem se rozhodla, že prostě počkám. Jeho ruka na mých zádech se trochu posunula, udělali jsme krok a tentokrát do sebe nenarazili. Pak další. Nevěděla jsem, kterou figuru zvolí. Kupodivu jsme pokračovali i bez toho.
Když hudba skončila, nechtělo se mi pustit jeho rameno. Podíval se na mě a usmál se. Zůstala jsem stát blíž, než bylo potřeba.
Lektorka nás vyzvala, ať si vyměníme partnery. Ustoupila jsem rychleji, než bylo potřeba. Připadala jsem si přistižená, přestože Martin už se zdvořile ukláněl další ženě.
Doma se Tomáš zeptal, jaké to bylo. Vyprávěla jsem mu o botách, o lektorce a o tom, že si musím zopakovat základní kroky. Zeptal se, jestli mě to baví. Odpověděla jsem, že ano.
O Martinovi jsem neřekla nic.
Další středu jsem si před zrcadlem vyměnila tričko. Pak ještě jednou. Když jsem v sále uviděla modrou košili, ulevilo se mi. Právě tahle úleva mě vyděsila mnohem víc než jeho ruka na zádech.
Nevěděla jsem, jestli se těším na tanec, nebo na něj. A nechtěla jsem to zjistit tak, že si vyberu odpověď, se kterou se mi bude lépe spát.
Co jsem doma neřekla
V pátek jsme měli jet na víkend pryč. Tomáš navrhl, že vybere ubytování. Už jsem se nadechovala, že mu pošlu odkazy, když jsem si vzpomněla na Martina a jeho prosbu, abych počkala.
„Dobře,“ řekla jsem.
Odpoledne mi Tomáš ukázal rezervaci. Pokoj neměl balkon. Zeptala jsem se, proč nevzal ten druhý. Ještě než odpověděl, začala jsem vysvětlovat, že bychom si tam přece ráno mohli dát kávu.
„Tak to změním,“ řekl a sáhl po telefonu.
Tohle jsem znala. On něco navrhl, já našla lepší možnost a nakonec zařídila, že jsme spokojení. A pak jsem si stěžovala, že musím všechno vymýšlet.
Zadržela jsem mu ruku.
„Nech to. Ten pokoj je hezký.“
Podíval se na mě, jestli to myslím vážně. Přikývla jsem.
Na kurz chodím dál. Když se střídají dvojice, pořád si všimnu, kde Martin stojí. Tomášovi jsem zatím neřekla, proč jsem ho ten pátek nechala vybrat pokoj bez balkonu. Nevím, jak začít, aby neslyšel jen to, že mě držel jiný muž.
