Článek
Srazy po letech mají zvláštní atmosféru. Člověk se těší a zároveň se mu nechce. V hlavě totiž pořád nosíte spolužáky takové, jací byli v osmnácti. Tohle byl premiant, tahle krásná, tenhle věčně průšvihář, tahle seděla vzadu a skoro nemluvila.
Pak vejdete do restaurace a chvíli stojíte ve dveřích. Ne proto, že by se lidé změnili k nepoznání. Spíš proto, že mozek odmítá připustit, že ten šedovlasý pán s brýlemi je kluk, který měl při maturitě vlasy skoro do pasu.
„Ježiš, to jsi ty?“
Tuhle větu jsem ten večer slyšela snad desetkrát. A několikrát ji řekla také.
Sraz organizovala Jana. Jana organizovala všechno už ve škole. Výlety, maturitní ples, dárky učitelům, kdo přinese chlebíčky a kdo má vybrat peníze. Dnes měla místo sešitu mobil a místo papírku excelovou tabulku.
„Sedni si, kam chceš,“ řekla mi. „Jenom ne vedle Karla.“
„Proč?“
„Už dvacet minut vysvětluje operaci prostaty.“
Bylo nám kolem šedesáti. Témata večírků se poněkud změnila.
Po deseti letech jsme na srazu řešili svatby a děti. Po dvaceti práci a hypotéky. Po třiceti děti na vysoké. Po čtyřiceti někdo během první půlhodiny probral umělé koleno, vysoký tlak a šedý zákal.
Kupodivu to nebylo depresivní. Spíš legrační.
Karel skutečně o prostatě mluvil dlouho. Pavel zase tvrdil, že od té doby, co přestal jíst pečivo, zhubl osm kilo. Jedl přitom druhý řízek.
Seděla jsem vedle Evy a probíraly jsme lidi, kteří ještě nedorazili. To se nemá dělat. Proto se to samozřejmě dělá.
Pak přišla Lenka.
Neviděla jsem ji čtyřicet let.
Poznala jsem ji téměř hned. Na škole byla tichá, drobná a sedávala někde vzadu. Měla dlouhé rovné vlasy a pokud si dobře pamatuji, nikdy na sebe nijak neupozorňovala.
Dnes měla krátký sestřih, brýle a červenou halenku.
Když přišla ke stolu, vstala jsem.
„Ahoj, Lenko.“
„Ahoj.“
Objaly jsme se. Takovým tím objetím lidí, kteří se vlastně skoro neznají, ale podle kalendáře by se znát měli.
Povídaly jsme si pár minut. Žila celý život asi padesát kilometrů od našeho rodného města, pracovala v knihovně, měla dvě dcery a tři vnoučata.
Já jí vyprávěla o sobě.
Nic zvláštního.
Pak si sedla o několik míst dál a večer pokračoval.
Po druhé sklence vína se začalo vzpomínat. To bývá na srazech nejnebezpečnější část. Každý má totiž jinou verzi minulosti.
Pavel tvrdil, že jsem ve škole byla drzá.
„Já nebyla drzá. Já byla vtipná.“
Eva se rozesmála.
„To sis myslela ty.“
Člověk se o sobě po čtyřiceti letech dozví zajímavé věci.
Pak někdo vytáhl maturitní tablo. Kolovalo kolem stolu. Na fotografiích jsme měli obrovské vlasy, tenké obočí a sebevědomí lidí, kteří netuší, co všechno je ještě čeká.
„Pamatujete na Lenčinu zelenou aktovku?“ řekl Karel.
Lenka protočila oči.
„Prosím tě, to nevytahuj.“
Já nevěděla, o čem mluví.
„Jakou aktovku?“
Karel se zarazil.
„No tu, co jsme schovávali.“
Pořád nic.
„Komu?“
„Lence.“
Podívala jsem se na ni.
Ona na mě.
A v tu chvíli mi začalo docházet, že asi nejsem jediná, komu něco uniká.
„Já u toho byla?“
Karel se zatvářil způsobem, který mi odpověděl ještě dřív než Lenka.
„Ty jsi s tím podle mě začala,“ řekla.
Neřekla to zle. Spíš trochu pobaveně.
To mě nezachránilo.
Začala jsem pátrat v hlavě. Šatna. Zelená taška. Smích. Něco nahoře na skříni.
Pak se mi vybavil obraz Lenky, jak stojí u lavice a něco hledá.
„To jsme udělali jednou, ne?“
Lenka se napila.
„Ne.“
„Ne?“
„Dělali jste mi to docela často.“
Karel ztichl. Pavel také.
To už bylo opravdu vážné.
Když zmlkne i člověk, který pět minut předtím vysvětluje, jak mu pečivo ničilo metabolismus, víte, že se něco změnilo.
„Fakt?“
Byla to asi hloupá otázka.
Lenka přikývla a pak se tomu trochu zasmála.
„Aktovka byla ještě dobrá.“
To už se mi nelíbilo vůbec.
„Co ještě?“
„Ale nic.“
„No evidentně něco.“
Lenka se chvíli tvářila, že se jí do toho nechce.
Pak začala vypočítávat věci, které jsem si nepamatovala.
Schovávali jsme jí penál. Přesouvali židli. Dělali si legraci z oblečení. Měla přezdívku, kterou nesnášela.
„Jakou?“
„Šedivka.“
Nevěděla jsem proč.
„Protože jsem pořád nosila ten šedý svetr.“
Najednou se mi vybavil.
Byl vytahaný a opravdu ho měla často.
„Já jsem ti tak říkala?“
Lenka se na mě podívala.
„Ty nejvíc.“
To už jsem si začala připadat opravdu špatně.
Ne dramaticky. Spíš velmi trapně.
Člověk totiž nechce zjistit v šedesáti, že jedna z jeho nejoblíbenějších verzí sebe sama není úplně přesná.
Já si školu pamatovala tak, že jsem byla hlučná, ukecaná a trochu drzá.
Ale rozhodně ne zlá.
Vždycky jsme byli „ta veselá třída“. Tak jsme o sobě mluvili.
Veselá.
To je mimochodem pohodlné slovo.
Veselí bývají většinou ti, kteří se smějí.
„A to ti vadilo hodně?“ zeptala jsem se.
Lenka pokrčila rameny.
„Tehdy jo.“
„A neřekla jsi to?“
Jakmile jsem tu otázku položila, bylo mi jasné, jak je pitomá.
Lenka naštěstí nebyla typ člověka, který by dělal velké scény.
„Komu bych to říkala?“
Její rodiče měli tehdy problémy. Otec byl dlouho nemocný, matka uklízela a peněz doma moc nebylo.
Ten svetr nosila proto, že jiný skoro neměla.
Tohle jsem nevěděla.
Možná.
Čím déle večer pokračoval, tím méně jsem si byla jistá tím, co jsem věděla a co jsem pouze dávno zapomněla.
„My jsme tě šikanovali?“ zeptala jsem se.
Lenka chvíli přemýšlela.
„Dneska by se tomu asi říkalo šikana.“
To mě zarazilo víc než nějaká velká výčitka.
Protože ona nemluvila o zničeném životě. Neříkala, že kvůli nám chodila dvacet let na terapii.
Jen popisovala něco, co se stalo.
Pro mě pár zapomenutých vtípků.
Pro ni několik let školy.
A najednou se mi vybavila moje vlastní příhoda.
V sedmé třídě mi kluci během tělocviku schovali podprsenku.
Byla jsem jedna z prvních holek ve třídě, která ji nosila, a strašně jsem se za to styděla.
Pověsili ji na kliku dveří.
Smáli se.
Pamatuji si ji dodnes.
Bílá. Vepředu malá modrá mašlička.
Pamatuji si i to, jak jsem dělala, že je mi to jedno.
Nebyla mi to jedno.
Celý život jsem tu příhodu občas vyprávěla jako důkaz toho, jak umějí být děti kruté.
Nikdy mě nenapadlo, že v něčím cizím příběhu můžu být přesně na té druhé straně.
„Já si na to fakt skoro nevzpomínám,“ řekla jsem.
Lenka se usmála.
„Já jo.“
Pak si vzala kousek chleba z košíku, namazala si ho pomazánkou a začala řešit s Evou, jestli je v ní česnek.
Jako bychom se bavily o počasí.
Mně ta věta zůstala v hlavě.
„Promiň,“ řekla jsem.
Lenka mávla rukou.
„Prosím tě.“
„Ne. Fakt.“
„Je to čtyřicet let.“
„No právě.“
Nevěděla jsem, jestli se člověk může smysluplně omluvit za něco, co udělal v patnácti.
Asi může.
Jen to není tak uspokojivé, jak by si představoval.
Žádné velké odpuštění se nekonalo.
Lenka mi neřekla, že na tu chvíli čekala celý život.
Ani se nerozplakala.
Jen řekla:
„Byla jsi někdy pěkná potvora.“
„To zní, jako bych byla pěkná.“
„Tak to už si fakt nepamatuju.“
A obě jsme se začaly smát.
To mi trochu pomohlo.
Později se kolem nás zase rozběhl normální večer. Jana objednala další láhev. Pavel přestal řešit pečivo a přešel k tomu, že všichni bereme příliš mnoho léků. Karel ukazoval fotografii vnoučete.
Lenka se bavila s ostatními.
Já chvíli poslouchala a chvíli přemýšlela.
Kolem desáté někdo začal řešit, kolik lidí ze třídy už zemřelo.
To je další povinná disciplína třídních srazů po šedesátce.
Jana měla seznam.
Samozřejmě.
Bylo na něm šest jmen.
Na chvíli jsme všichni ztichli.
Pak Karel řekl, že bychom příště měli sraz udělat dřív než za pět let, protože při našem tempu už nebude koho zvát.
„Tak za dva,“ řekla Jana.
„Já si to zapíšu.“
Samozřejmě.
Před odchodem jsem si ještě sedla k Lence.
„Ty jsi na srazy dřív nechodila kvůli nám?“
Pokrčila rameny.
„Částečně.“
„A proč jsi přišla teď?“
„Jana mi volala třikrát.“
Rozesmála jsem se.
„To je jí podobné.“
„A taky už jsem si říkala, že mě snad v našem věku nikdo nebude zavírat na záchod.“
Zůstala jsem na ni chvíli koukat.
„My jsme tě zavírali na záchod?“
Lenka se rozesmála.
„Ne. To byl vtip.“
„Ježišmarja. Už jsem se lekla.“
„Vidíš. Teď se bojíš ty.“
Tentokrát jsme se smály obě.
Když jsme se loučily, objala jsem ji znovu. Tentokrát už ne tím krátkým společenským objetím, které člověk absolvuje jen proto, že se to očekává.
„Tak za dva roky,“ řekla.
„Přijdeš?“
„Když bude dobré jídlo.“
„A já slibuju, že ti nic neschovám.“
„Ve tvém věku bude úspěch, když neschováš sama sobě kabelku.“
Tohle se jí povedlo.
Cestou domů jsem si uvědomila, že kabelku skutečně nemám.
Nechala jsem ji viset na opěradle židle.
Musela jsem se vrátit.
Když jsem znovu vešla do restaurace, Karel na mě zavolal:
„Co jsi zapomněla?“
„Kabelku.“
Lenka ji držela v ruce.
„Já myslela, že jste mi ji schovali.“
Podala mi ji.
„Tentokrát ne.“
Když jsem přišla domů, dlouho jsem nemohla usnout.
Ne proto, že bych se najednou považovala za strašného člověka.
Bylo mi patnáct.
Dělala jsem hlouposti.
Stejně jako ostatní.
Jen jsem si poprvé naplno uvědomila, že člověk si svoje dětství neukládá jako objektivní záznam.
Spíš jako album, ze kterého některé fotografie časem vyndá.
Na křivdy, které někdo udělal mně, si pamatuji velmi dobře.
Na vlastní už méně.
Od té doby se mi párkrát vybavil Lenčin šedý svetr.
A také moje bílá podprsenka s modrou mašličkou.
Obojí jsou vlastně úplně obyčejné kusy oblečení.
Jen každý z nich zůstal čtyřicet let v jiné hlavě.
