Článek
Pozvánka přišla v úterý večer. Renata našla můj kontakt přes spolužáka, který vozil zboží do prodejny, kde pracuju. Napsala, že bez své dávné parťačky sraz neuspořádá. Tu zprávu jsem četla dvakrát. Pak jsem telefon odložila a šla vyndat prádlo.
Ve škole jsem poznala podle jejího výrazu, jestli mě čeká klidný den. Když se na mě ráno usmála, mohla jsem si sednout. Když si prohlédla můj svetr a zavolala na ostatní, raději jsem předstírala, že hledám něco v tašce.
Nosila jsem věci po sestřenici. Renata jim říkala rodinné dědictví. Jednou mě o přestávce postavila doprostřed třídy a předváděla na mně módní přehlídku. Smála jsem se taky. Chtěla jsem, aby už zazvonilo.
Na srazy jsem potom nechodila. Tentokrát byl pod pozvánkou seznam přihlášených a mezi nimi Alena. Sedávaly jsme spolu v autobuse, půjčovala mi knížky a po škole jsme si ještě rok psaly. Po jejím stěhování chodily dopisy řidčeji, až přestaly úplně. Renatě jsem odpověděla, že přijdu.
Před odchodem jsem vystřídala tři halenky. Manžel se zeptal, jestli jdu na pracovní pohovor. Málem jsem mu odsekla. Nakonec jsem si vzala modrou, kterou nosím do divadla, a vyrazila dřív, abych nemusela vstupovat do plné místnosti.
Renata už byla v salonku restaurace u nádraží. Objala mě a přidržela za loket, zatímco si mě prohlížela.
„Ty ses vůbec nezměnila. Pořád taková tichá.“
Rozložila po stole jmenovky, prý abychom se při večeři nehledali. Moje ležela u její židle, Alenina na druhém konci. Alena mě zahlédla ode dveří a zamávala, ale Renata mi právě odsunula židli. Posadila jsem se. Kabelku jsem nechala na klíně, jako bych se měla každou chvíli zvednout.
„My dvě jsme byly pořád spolu,“ oznámila Renata příchozímu Petrovi. „Pamatuješ, jak jsme sedávaly vzadu?“
Pamatovala jsem si, že mě tam poslala, abych jí při písemce ukázala sešit. Petr se usmál a zeptal se mě na práci. Než jsem odpověděla, Renata mu začala popisovat, jak nás dohledávala.
U polévky jsem trochu povolila. Spolužák naproti vyprávěl o ztraceném kufru a Alena přes stůl připomněla naši učitelku češtiny. Zasmála jsem se tak hlasitě, až jsem se sama překvapila. Pak Renata vytáhla obálku s fotografiemi.
Na jedné jsme seděly na dece u rybníka. Ona v bílých kraťasech, já s koleny přitaženými k bradě.
„Tenhle výlet byl nejlepší,“ řekla. „Jak nám ujel autobus a tys vytáhla ten svůj chleba. Rozdělila ses se mnou přesně napůl, pamatuješ? A pak jsme spolu vymýšlely, co řekneme doma.“
Čekala, že ji doplním. Já si vybavila svou tašku, kterou tehdy vysypala na deku před dvěma kluky. Chleba byl zabalený v sáčku od rohlíků. Zvedla ho nad hlavu a ptala se, jestli jsme doma už snědli všechny talíře.
„Kvůli tomu sáčku jste se mi smáli,“ řekla jsem.
Renata sklopila oči k fotografii. „To si nepamatuju. Já si pamatuju, jak jsme pak celou cestu zpívaly. A že ti byla zima, tak jsem ti dala mikinu.“
To byla pravda. Stejně jako to, že se mnou před závěrečnými zkouškami dvě odpoledne procvičovala účtování. Nespletla si mě s někým jiným. Jen jsem v jejím vyprávění celou dobu spokojeně seděla vedle ní.
„Já jsem se tě někdy bála,“ řekla jsem tiše.
Přestala obracet fotografie. „Mě? Vždyť jsme se spolu normálně bavily.“
„Taky ano. Ale nikdy jsem nevěděla, kdy zase přijde něco o mých věcech.“
Renata se opřela. Chvíli si rovnala příbor a pak řekla, že ji mrzí, jestli jsem si to tak nesla. Čekala jsem, zda se na něco zeptá. Z druhého konce stolu ji ale zavolali kvůli společnému účtu. Vstala, obešla stůl a začala s Petrem počítat objednané večeře.
Když se vrátila, fotografie už uklidila. Někdo navrhl přípitek, než odjedou první řidiči. Renata mi dolila vodu a sklonila se ke mně.
„Tak ať si dnešek pamatujeme hezky, ano?“
Potom zvedla sklenici a položila mi ruku na rameno.
„My dvě na staré časy.“
Zůstala jsem sedět. „Na tyhle si připíjet nechci.“
Stáhla ruku. U našeho konce stolu nastalo krátké ticho, které přerušilo cinkání sklenic ostatních. Cítila jsem, jak mi hoří tváře. Renata mi polohlasem řekla, že to myslela hezky. Přikývla jsem, ale sklenici jsem nezvedla.
Když se lidé začali přesouvat mezi stoly, vzala jsem si kabelku. Renata ukázala na můj kabát a zeptala se, jestli už jedu.
„Ještě ne. Chci si promluvit s Alenou.“
U Aleny byla volná židle. Odsunula z ní tašku a já se posadila. Neptala se na Renatu a já jí nic nevysvětlovala. Chtěla jsem vědět, kde teď bydlí a jestli ještě čte v autobuse, i když se jí z toho dělávalo špatně.
Než odešla, vyměnily jsme si čísla a domluvily sobotní procházku. Tentokrát jsem kontakt rovnou prozvonila. Aleně se rozsvítil telefon a ona si ke jménu připsala naši starou autobusovou zastávku. Já zůstala ještě na kávu. Kabelku jsem pověsila na opěradlo a přisunula si židli ke stolu.
