Článek
Dceři slíbil, že jí ukáže, kde teď bydlí.
Místo fotografie napsal, že se v neděli potkají před kinem.
„A potom půjdeme k tobě?“ odpověděla.
Telefon položil displejem dolů.
Na ubytovně žil pátý týden. Po rozchodu nechal dětem jejich pokoj a odstěhoval se z bytu, který si s Lenkou společně pronajímali. Vzal si oblečení, nářadí a hrnek, ze kterého doma pil kávu.
Po práci chodil na prohlídky malých bytů. Některé zmizely z nabídky ještě před jeho příchodem. U jiných spočítal kauci, první nájem a provizi a věděl, že musí počkat na další výplatu.
Ubytovna měla volný jednolůžkový pokoj. Roman si ho zaplatil na měsíc. Potom na další.
Děti vídal dál. Vyzvedával je ze školy, chodili na hřiště a jednou za týden s nimi zašel někam na jídlo. Matěj si obvykle objednal hranolky. Jedenáctiletá Eliška kontrolovala, jestli stihnou autobus domů.
Roman se vždycky rozloučil před jejich domem.
Ze začátku to mělo být jen na několik dní.
Potom začalo být jednodušší říkat, že ještě nemá uklizeno, že mu nepřivezli věci nebo že stejně půjdou raději ven. Eliška se ptala čím dál méně. Osmiletý Matěj se jednou zeptal, jestli už táta má adresu.
Roman mu ji nadiktoval. Matěj si ji zapsal na zadní stranu sešitu.
„A bydlíš tam sám?“
„Jo. Pokoj mám pro sebe.“
Dál už se syn neptal.
V neděli bývalo na ubytovně klidněji. Někteří muži odjížděli domů, jiní spali po noční směně. V kuchyňce u Romanova patra zůstával přes víkend jen jeden hrnec na sporáku. Roman věděl, komu patří, ale s jeho majitelem zatím prohodil sotva pár slov.
Vždycky si uvařil rychle a jídlo odnesl na pokoj.
Recepční se jmenovala Věra. Když přišel z práce, zvedla hlavu od sešitu a pozdravila.
Na návštěvní řád se jí ptal už dvakrát.
Poprvé chtěl vědět, zda smějí přijít děti. Podruhé, jak dlouho mohou zůstat. Věra mu ukázala vyvěšená pravidla. Přes den návštěvy povolené byly, jen se měly ohlásit na recepci.
Ve čtvrtek se zastavil potřetí.
„Na neděli bych zapsal dvě děti.“
Věra otevřela sešit a zeptala se na čas.
Roman chvíli počítal. Měl v plánu koupit lístky do kina a pak je vzít do pokoje na půl hodiny. Aby ho viděly. Potom by někam zašli.
„Ještě vám to řeknu,“ odpověděl.
Věra zvedla oči.
„Vy nevíte, kdy přijdou?“
Roman zavrtěl hlavou.
„Já spíš nevím, co tu s nimi budu dělat.“
Vysvětloval, že nemá dost židlí. Že by si mohly sednout na postel, jenže pak si vzpomněl na matraci a na přehoz, který si tu koupil. Chtěl přestat mluvit. Místo toho dodal, že doma měli kuchyňský stůl pro čtyři.
Věra ho nechala domluvit.
Potom sáhla pod pult pro další sešit.
„Dole máme společenskou místnost. V neděli tam bývá prázdno. Zeptám se správce, jestli si můžete zamluvit stůl.“
Roman věděl, kde ta místnost je. Jednou šel kolem otevřených dveří. Viděl televizi, několik stolů a pohovku s opotřebovanými područkami. Nepřipadalo mu to jako místo pro nedělní oběd.
Pořád to ale bylo víc než jedna židle.
V pátek na něj Věra zavolala, když procházel recepcí. Správce souhlasil. Návštěvu měl zapsanou od jedenácti do čtyř. Místnost zůstávala přístupná i ostatním ubytovaným. Roman přikývl.
„Jen po sobě všechno ukliďte,“ řekla.
To mu vyhovovalo. Měl alespoň jasno, co se od něj čeká.
V sobotu koupil brambory, maso na řízky a okurku. Přidal jablka. Eliška si je vždycky brala na cestu.
Na pokoji uklidil věci do skříně. Pracovní bundu pověsil za dveře a přes postel přetáhl přehoz.
Lenka mu večer zavolala kvůli času předání.
„Nemám jim radši dát oběd předem?“
„Udělám ho.“
„Dobře. Matěj teď nechce hrášek.“
„Já vím,“ řekl.
Nevěděl to.
V neděli vstal dřív, než potřeboval. V kuchyňce se s mužem od vedlejšího pokoje vystřídali u sporáku. Roman oloupal brambory a připravil řízky. Na tác si položil talíře, příbory a sůl.
Ve společenské místnosti otřel jeden ze stolů. Na pohovce seděl muž s telefonem a u okna někdo četl. Roman přesunul třetí židli tak, aby si k sobě mohli všichni sednout.
Židle měly každá jinou barvu.
Eliška by si toho doma určitě všimla.
Když děti přišly, Věra na recepci jim ukázala, kam mají jít. Matěj běžel před sestrou. Měl s sebou malý batoh, přestože se měli večer vracet.
„Co v tom máš?“ zeptal se Roman.
„Karty. A nabíječku.“
Eliška držela v ruce sáček.
„Máma ti posílá utěrky.“
Roman je převzal. Poznal ty modré, které doma používali. Dal je zatím stranou a ukázal dětem stůl.
Matěj si vybral červenou židli.
„Takže televizi tady máte společnou?“
Roman přikývl.
„A můžeš si pustit, co chceš?“
„Musím se domluvit s ostatními.“
„Tak jako doma,“ řekla Eliška.
Při obědě Matěj vyprávěl o spolužákovi, který si donesl do školy hodinky a tvrdil, že s nimi může telefonovat. Eliška ho opravovala. Roman rozkrojil řízek a uvědomil si, že už několik minut nepřemýšlí, jestli je někdo poslouchá.
Po jídle jim ukázal pokoj.
Matěj si hned sedl na postel. Eliška stála u skříně a dívala se na fotografii, kterou Roman připevnil ke dveřím zevnitř. Byli na ní všichni tři u rybníka.
„Tu mám taky,“ řekla.
„Já vím.“
Tentokrát to věděl.
Děti se chtěly podívat, kde si vaří. Potom se vrátili dolů a hráli karty. Muž na pohovce odešel. Věra přišla zkontrolovat okno, které se špatně zavíralo, a Matěj ji požádal, aby mu podržela karty, než si zaváže tkaničku.
Roman jí chtěl poděkovat. Byla ale právě řada na něm.
Ve čtyři děti odvedl k Lence. Eliška si cestou vzpomněla na jablko. Roman jí ho vytáhl z tašky a podal.
„Příště můžeme přinést tu velkou hru,“ řekl Matěj.
Roman začal vysvětlovat, že ještě neví, kdy bude místnost volná. Pak se zastavil.
„Vezmi ji. Někam si sedneme.“
Po návratu umyl talíře, srovnal židle a utřel stůl. Věra se zeptala, jestli všechno našel.
Řekl, že ano.
Na pokoji mu přišla zpráva od Elišky. Chtěla fotografii, kterou jí slíbil.
Roman ustoupil ke dveřím. Vyfotil postel, skříň a roh stolu. Na přehozu zůstala Matějova nabíječka.
Tentokrát snímek poslal.
