Článek
Z bytu ve třetím patře paneláku se linul ten specifický pach, který vznikne, když se smíchá starý prach, vyčichlé mýdlo a čerstvé Savo. Klečela jsem na umakartové podlaze v kuchyni a snažila se narvat staré záclony do silného černého pytle. Byla sobota dopoledne. Moje třetí sobota v řadě, kterou jsem trávila vyklízením 3+1 po naší mámě.
Radka, moje o čtyři roky starší sestra, stála ve dveřích do obýváku. Měla na sobě béžový jarní kabát, v ruce držela kelímek s kávou z nedaleké benzínky a přes rameno jí visela kožená kabelka. Pracuje jako manažerka v personální agentuře a vždycky uměla vypadat, že má o dvacet procent víc povinností než zbytek světa. Já dělám referentku na stavebním úřadě. Můj čas je v naší rodině historicky vnímán jako pružnější.
„Tohle prostě vyhodit nemůžeme, Alčo,“ řekla a ukázala dlouhým nehtem na dvojici starých dřevěných křesel s ohýbanými područkami. „To je dětství. To je normálně kus historie naší rodiny.“
Sáhla do kabelky, vytáhla bloček žlutých lepicích papírků a na každé křeslo jeden přilepila.
Během poslední půlhodiny to udělala už pošesté. Žlutý čtvereček svítil na těžkém šicím stroji Minerva, na starožitném zrcadle v předsíni, na ořechovém psacím stole a na servírovacím stolku.
„Radko, my to tu ale musíme vyklidit,“ řekla jsem a utřela si zpocené čelo hřbetem ruky v gumové rukavici. Pytel se záclonami se mi nedařilo zavázat. „Fond oprav a zálohy měsíčně dělají skoro pět tisíc. Platím to ze svého účtu, dokud se to neprodá. Nemůžeme tu z toho nechat skladiště vzpomínek.“
„Neboj, já si to odvezu. Jenom teď řeším ty audity v práci a nemám vůbec kapacitu to logisticky vymyslet,“ povzdechla si, upila kávy a podívala se na hodinky. „Musím běžet, slíbila jsem holkám oběd. Nech to tu prostě takhle označené. O zbytek se nestarej, ten vyhoď.“
Zabouchla za sebou dveře a já se vrátila k záclonám. Uklidňovala jsem se tím, že je to aspoň spravedlivé. Ona má ty emoce a já praktičnost. Někdo to po rodičích do těch černých pytlů narvat musí.
Zlomilo se to ve středu. Vzala jsem si odpoledne půl dne dovolenou, abych umyla kuchyňskou linku, protože uvnitř byla letitá mastnota, kterou by případný kupec při prohlídce okamžitě ucítil.
Zrovna jsem drátěnkou drhla plech z trouby, když zazvonil zvonek.
Otevřela jsem v zástěře. Za dveřmi stál mladý kluk v kulichu, na rameni velkou látkovou tašku.
„Dobrý den. Já jdu od paní Radky. Pro ty Halabaly,“ řekl a podíval se do mobilu.
„Pro jaké Halabaly?“ nechápala jsem.
„No, ty křesla. Z Marketplace.“ Otočil ke mně displej. Na fotce byla ta dvě křesla z našeho obýváku. Pod nimi svítila cenovka: 8 000 Kč. A jméno prodejce: Radka.
Stála jsem tam, ruce mi smrděly po saponátu a voda z rukavic mi kapala na staré lino v předsíni.
„Jo. Jasně. Křesla,“ řekla jsem pomalu.
Dovedla jsem ho do obýváku. Kluk je obhlédl, pokýval hlavou, sundal z jednoho ten žlutý papírek a zmačkal ho. Pak vytáhl z peněženky osm tisícikorun a podal mi je.
„Paní psala, že peníze mám nechat u vás. Pomůžete mi s tím k výtahu?“
Pomohla jsem mu. Když odjel, sedla jsem si na holou zem do prázdného obýváku. Peníze ležely vedle mě na zemi.
Moje sestra neuchovávala dětství. Udělala si z bytu po mámě, který já jsem ze svého účtu dotovala a po večerech drhla, bezplatný sklad pro svůj nový koníček. Překupovala starý nábytek. Žluté papírky nebyly značky dojetí. Byly to inventární štítky věcí, které ještě nestihla nafotit a prodat.
Vytáhla jsem z kapsy mobil a vytočila její číslo.
„Ahoj Alčo, copak?“ zvedla to po třetím zazvonění. V pozadí hrál nějaký kavárenský šum.
„Byl tu ten kluk pro křesla,“ řekla jsem klidně. „Nechal mi tu osm tisíc.“
Chvíli bylo ticho. Úplně jsem viděla, jak jí v hlavě šrotuje, jak z toho vybruslit.
„Ježíš, no vidíš! Já ti to úplně zapomněla říct,“ zasmála se tím svým jasným, naučeným smíchem. „Mně totiž o víkendu došlo, že se mi do toho mého nového interiéru vlastně vůbec nehodí. A bylo mi líto je vyhodit. Tak jsem je radši poslala dál někomu, kdo je ocení. Ty peníze mi prostě hoď do šuplíku v kuchyni, já si je v neděli vyzvednu.“
„Dobře. Hodím je do šuplíku,“ řekla jsem.
Zavěsila jsem. Nezačala jsem na ni křičet, že zneužívá mou práci. Nevyčetla jsem jí, že na odvoz starého sporáku jsem si musela objednat auto za patnáct stovek, zatímco ona má z bytu čistý zisk. Moje sestra vždycky spoléhala na to, že jako správná referentka mám ráda klid a nebudu dělat hysterické scény. A měla pravdu. Mám ráda klid.
Vstala jsem a šla do obýváku. Prošla jsem celý byt a spočítala zbývající žluté papírky. Pět kusů. Velké zrcadlo, těžký psací stůl, šicí stroj, komoda a starý skleník. Dohromady odhadem dobrých dvě stě kilo masivního dřeva a skla. Na inzertních portálech by za to vytřískala možná patnáct tisíc. Pokud by jí to tu ovšem stálo jako ve výloze další měsíc.
Podívala jsem se na těch osm tisíc na zemi.
Otevřela jsem v mobilu prohlížeč a našla číslo na stěhovací službu ze sousedního města, kterou používáme u nás na úřadě pro přesuny archivů. Vím, že kluci mají čas často i narychlo o víkendu.
V sobotu v deset ráno jsem zaparkovala svou Fabii před Radčiným domem. Bydlí v satelitu za městem. Dokonalá novostavba, anglický trávník, dvě auta pod přístřeškem. Zámková dlažba před vchodem byla ještě mokrá, jak ji ráno ostříkal automatický systém.
O minutu později za mnou zastavila stará bílá dodávka.
Vystoupili dva chlapi v montérkách. Otevřeli zadní dveře a začali na tu čistou světlou dlažbu snášet věci. Nejdřív obří zrcadlo. Pak zaprášený ořechový stůl, ze kterého padaly staré vyschlé piliny. Následoval těžký šicí stroj, od kterého byla na dlažbě okamžitě černá olejová šmouha, a nakonec ten skleník a obří komoda. Celé to trvalo patnáct minut. Radčin vchod byl naprosto zabarikádovaný starým, neomytým nábytkem.
Zaplatila jsem jim tři tisíce, podepsala příjmový doklad a chlapi odjeli.
Radka vyšla z domu teprve ve chvíli, kdy dodávka odbočovala na hlavní. Měla na sobě chlupatý župan a v ruce telefon. Zírala na tu hromadu zaprášeného dřeva na své dokonalé příjezdové cestě, jako by tam spadlo UFO. Pak si všimla mě, jak stojím u auta.
„Aleno? Co to má jako znamenat?“ Vyjekla a opatrně překročila komodu.
Došla jsem k ní. Z peněženky jsem vytáhla pět tisícikorun a ten orazítkovaný příjmový doklad od stěhováků.
„Tady je zbytek peněz za ta tvoje křesla,“ řekla jsem naprosto věcně. „Bohužel jsem už musela pozvat realiťáka, aby byt nafotil. Prázdný. Tak jsem ti ty tvoje dětství a památky nechala dovézt rovnou sem, abys je měla u sebe, když k nim máš tu citovou vazbu.“
Otevřela pusu, ale nevyšla z ní ani hláska. Dívala se na ty peníze v mé ruce, pak na špinavou skvrnu od oleje na své dlažbě a věděla přesně, že s tím nemůže udělat vůbec nic. Nemohla říct nahlas, že to byly věci na kšeft. A nemohla mi vyčíst, že jsem jí je přivezla, protože si je přece sama označila, že si je vezme.
Položila jsem ty bankovky i s papírem na starý psací stůl, na kterém se pořád ještě krabatil ten její malý žlutý lepík.
Otočila jsem se, nasedla do auta a zařadila jedničku.
