Článek
Matěj nastoupil v září do první třídy. Je to můj nejstarší vnuk a možná právě proto jsem všechno kolem jeho školy prožívala víc, než bylo nutné.
Dvakrát týdně ho vyzvedávám z družiny, protože dcera Klára pracuje do půl páté. Uděláme úkoly, dá si u mě svačinu a kolem šesté si pro něj přijede jeden z rodičů.
Na konci listopadu přiběhl s papírem, na kterém měl čtyři řádky básničky na vánoční besídku.
První dva uměl okamžitě. U třetího pokaždé zapomněl jedno slovo a čtvrtý říkal tak rychle, že mu nebylo rozumět.
„Babi, ty tam budeš?“ zeptal se mě jednou při zkoušení.
Řekla jsem, že pokud budu moct, samozřejmě přijdu.
Od té chvíle mě kontroloval skoro každý týden.
Na vystoupení měli představovat sněhuláky. Klára koupila bílé tričko a já přišila tři velké černé knoflíky z krabice, kterou mám doma snad třicet let. Z oranžového filcu jsem mu ještě vyrobila mrkev na gumičku.
Když jsme kostým dokončili, Matěj si ho oblékl a básničku mi přednesl od začátku do konce bez jediné chyby.
Těšila jsem se, že to za několik dní uvidím znovu.
Dva lístky znamenaly dva rodiče
Asi týden před besídkou mi zavolala Klára.
Škola prý řeší nedostatek místa v jídelně, kde se vystoupení koná. Každá rodina proto dostala jen dvě vstupenky.
„Takže půjdeme já a Petr,“ řekla.
Ani mě nenapadlo se hádat.
Jsou to Matějovi rodiče. Pokud jsou dvě místa, patří jim.
Klára se omlouvala a slíbila, že Petr všechno natočí na telefon. Řekla jsem jí, že není co řešit. Besídek bude ještě spousta.
Trochu mě to mrzelo hlavně kvůli Matějovi. Při nejbližším vyzvedávání se mě totiž znovu zeptal, kde budu sedět.
Vysvětlila jsem mu, že tentokrát budou uvnitř jen maminka s tatínkem.
„A ty budeš doma?“
Přikývla jsem.
Chvíli nad tím přemýšlel a potom mi slíbil, že se na kameru podívá přímo na mě.
Byla to dětská věta, ale udělala mi radost.
V den besídky jsem Matěje vyzvedla o něco dřív. Doma jsem mu přežehlila tričko, zkontrolovala gumičku na mrkvi a připomněla mu třetí řádek básničky, i když ho už dávno nepotřeboval připomínat.
V půl čtvrté přijela Klára.
Matěje převlékla, vzala kostým a cestou ze dveří mi poděkovala.
Myslela jsem, že tím moje účast na besídce skončila.
Ve čtyři zavolala dcera znovu
Ani ne za půl hodiny mi zazvonil telefon.
Klára stála před školou a měla problém.
Její čtyřletá dcera Ema začala být protivná. Ve školce ten den nespala a podle Kláry nemělo smysl brát ji na hodinové vystoupení, kde bude muset sedět potichu.
„Nemohla bys ji prosím na chvíli pohlídat?“
Zeptala jsem se, kde Ema je.
Seděla v autě s Petrem. Stačilo pro ni přijet ke škole, která je ode mě necelých deset minut autem.
Souhlasila jsem.
Teprve když jsem si oblékala kabát, přišla zvláštní myšlenka.
Na Matějovo vystoupení pro mě nebylo místo. Ale v okamžiku, kdy bylo potřeba vyřešit problém s druhým dítětem, jsem byla najednou nejbližší člověk, kterému se volá.
Sama sobě jsem vynadala, že jsem přecitlivělá.
Dva lístky jsou dva lístky.
Navíc jsem Emu hlídala ráda.
Před školou jsem ji převzala, Klára mi podala její malý batůžek a řekla, že se ozve hned po skončení.
„Pak bychom možná ještě zašli s ostatními rodiči na svařák,“ dodala. „Když už bude Ema u tebe.“
Tentokrát jsem se zarazila.
„Jak dlouho tedy počítáš, že ji budu mít?“
Klára pokrčila rameny.
Možná do osmi. Možná do devíti.
Kdyby Ema usnula, mohli by si ji případně vyzvednout až ráno. V pátek jsem stejně nikam brzy nevstávala.
Říkala to úplně samozřejmě.
A právě ta samozřejmost mi vadila víc než samotné hlídání.
Na videu chyběla poslední minuta
S Emou jsme si doma udělaly kakao a pustily pohádku. Byla unavená a po sedmé skutečně usnula na gauči.
Klára napsala, že se besídka povedla a že jdou ještě posedět.
Petr mi poslal tři krátká videa.
Na prvním děti zpívaly, na druhém Matěj říkal básničku a na třetím se všichni ukláněli. Pustila jsem si jeho část několikrát. Mrkev, kterou jsem vyrobila, mu během básničky sklouzla skoro až k puse, ale zvládl ji jednou rukou posunout zpátky.
Ve třetím videu jsem si všimla, že Matěj po uklonění něco říká směrem k rodičům.
Zvuk nebyl skoro slyšet.
Druhý den jsem se ho zeptala, co to bylo.
„Ptal jsem se, jestli jsi viděla, jak jsem to řekl bez chyby.“
Pak chtěl vědět, proč jsem nepřišla ani potom, když vystoupení skončilo.
Nevěděla jsem, co odpovědět.
Řekla jsem jen, že jsem mezitím hlídala Emu.
„Takže jsi zase hlídala,“ konstatoval a začal si stavět lego.
Nebyla v tom výčitka. Právě proto mě ta věta zasáhla.
Odpoledne přijela Klára.
Řekla jsem jí, že si potřebujeme něco domluvit.
Nechtěla jsem řešit dva lístky. Ty jsem stále považovala za naprosto pochopitelné.
Vadilo mi něco jiného.
„Když je rodinná věc, na kterou se nevejdeme všichni, chápu, že mají přednost rodiče,“ řekla jsem. „Ale nechci, aby se zároveň automaticky počítalo s tím, že já budu za dveřmi řešit všechno ostatní.“
Klára nejdřív nechápala, co tím myslím.
Připomněla mi, že přece často říkám, že děti pohlídám ráda.
To byla pravda.
„Ráda je něco jiného než automaticky.“
Tentokrát už nic nenamítla.
Nešlo vlastně o jeden lístek
Klára si sedla ke stolu a po chvíli řekla, že ji vůbec nenapadlo, jak to může vypadat z mé strany.
V její hlavě byly dvě oddělené věci.
Škola dala dva lístky, takže šli rodiče.
Ema byla unavená, takže zavolala člověku, kterému věří nejvíc.
Ani jedno rozhodnutí jí nepřipadalo zvláštní.
Teprve když je spojila dohromady, pochopila, proč mi to vadilo.
Pak přiznala ještě něco.
S mým hlídáním počítá někdy dřív, než se mě zeptá. Když jí kolegyně nabídne směnu nebo když s Petrem něco plánují, často už při domlouvání říká, že „babička určitě může“.
Nikdy jsem jí neřekla, že mi to vadí.
Možná proto, že většinou opravdu můžu.
Domluvily jsme se na jednoduché věci. Nemusí se mě přestat ptát. Jen se mě má skutečně zeptat dřív, než se mnou začne počítat.
O několik týdnů později měl Matěj ve škole odpoledne pro rodiče a prarodiče. Tentokrát nebyly vstupenky.
Klára mi poslala zprávu s časem a připsala, jestli bych chtěla přijít.
O dvě minuty později přišla druhá.
Jestli nechci, vůbec nic se neděje.
Přišla jsem.
Matěj mě u dveří chytil za ruku a odvedl ke své lavici. Ukazoval mi sešit, obrázek sněhuláka i místo, kde měl vystavenou první jedničku z diktátu.
Ema šla s námi.
Tentokrát ji nikdo nepotřeboval hlídat někde jinde.
A já jsem si uvědomila, že mi na té první besídce možná nechyběla jedna židle. Chyběla mi spíš jistota, že jsem pro svou rodinu člověk i ve chvíli, kdy ode mě zrovna nic nepotřebuje.
