Článek
Když jsme v půlce února seděli v zasedačce a prezentovali výsledky klientské podpory za minulý rok, Karel stál u plátna a tvářil se jako vizionář. V naší firmě dělá vedoucího už čtyři roky a já mu ty čtyři roky dělám zástupkyni. Celou integraci nového softwaru na vyřizování stížností jsem odedřela po večerech já, včetně školení lidí.
„Tady vidíte, jak se nám podařilo optimalizovat procesy,“ ukazoval Karel laserovým ukazovátkem na graf, který jsem mu do prezentace vložila o půlnoci. Ředitel spokojeně přikyvoval. Já seděla v rohu u okna, na tváři profesionální úsměv, a mlčela jsem. Karel se na mě ani jednou nepodíval, jen na konci pronesl nějakou prázdnou frázi o tom, že „tým šlape jako hodinky“. Zásluhy shrábl, odměny si rozdělí on. Klasika.
Změnilo se to až o tři týdny později, v pátek večer.
Měli jsme celofiremní teambuilding v bowlingovém centru na Žižkově. Smrad ze starého oleje a přesmažených hranolek se mísil s levným pivem. Karel do sebe už od šesti obracel panáky s obchoďáky a kolem desáté už měl problém udržet rovnováhu. Já pila jen gin s tonikem a sledovala cvrkot.
Když jsem šla na záchod, zaslechla jsem z tmavší chodbičky u zadního východu tlumené hlasy. Zastavila jsem se u rohu.
Karel tam stál, opíral se jednou rukou o zeď a druhou sahal na rameno Adéle. To je naše nová jednadvacetiletá výpomoc na poloviční úvazek. Byla natlačená zády k hasicímu přístroji, v očích čirou paniku, a snažila se mu vysmýknout.
„Ale no tak, Adélko, nedělej Zagorku,“ huhlal Karel a zkusil ji chytit kolem pasu. „Vždyť vidím, jak na mě na poradách koukáš.“
Místo abych hned zakročila, sáhla jsem do kapsy saka. Vytáhla jsem telefon, zapnula kameru a opřela se o futra tak, abych měla dokonalý výhled na jeho obličej i na její ruce, které se ho snažily odstrčit. Natočila jsem dvacet vteřin čistého, neokecatelného materiálu. Úplně to stačilo. Teprve když jsem video uložila a telefon zamkla, udělala jsem dva hlučné kroky do chodbičky.
„Adélo? Máš venku ten Bolt, jak jsi chtěla,“ řekla jsem naprosto klidným, věcným tónem.
Karel okamžitě ucukl, jako by ho něco pálilo. Zrudl a začal si nesmyslně rovnat límeček u košile. Adéla se protáhla kolem něj, celá se klepala a když procházela kolem mě, vrhla na mě neuvěřitelně vděčný pohled. Venku jsem jí opravdu tu jízdu přes aplikaci zaplatila ze svého. Dvě stovky za to, aby bezpečně dojela domů na kolej. Zlatá investice.
V pondělí ráno v kanceláři vládl klid. Karel měl kocovinu, seděl za svým proskleným stolem a civěl do monitoru. Vzala jsem složku s novými smlouvami a šla za ním. Dokonce jsem mu cestou z kuchyňky vzala velkou černou kávu. Falešná ochota mi nikdy nedělala problém.
„Díky, Silvie,“ zachrčel, když jsem mu hrnek položila na stůl.
„Nemáš zač. Mimochodem, ředitel chce do konce března návrh na novou strukturu oddělení pro druhý kvartál. Bavili jsme se o té pozici senior manažera. Už jsi to s ním probral?“ zeptala jsem se a opřela se o židli pro hosty.
Karel si promnul spánky. „Hele, to ještě není na stole. Na rovinu, Silvie, jsi skvělá v operativě, ale na seniorní pozici to chce víc strategického myšlení. Ještě tě tam úplně nevidím. Necháme to na podzim.“
To bylo přesně to odmítnutí, které jsem potřebovala slyšet. Dalo mi čisté svědomí pro další krok. Zvedla jsem se, vzala podepsané smlouvy a vyšla z jeho kanceláře.
Na zteč jsem šla až ve středu odpoledne. Schválně jsem si počkala, až v open spacu nebude skoro nikdo kromě pár lidí se sluchátky. Vešla jsem k němu a tentokrát jsem za sebou zavřela dveře a stáhla žaluzie. To ho trochu probralo.
„Děje se něco?“ zeptal se a odložil propisku.
Sedla jsem si naproti němu. Vytáhla jsem telefon, položila ho doprostřed stolu, odemkla displej a pustila to video. Měla jsem to nahlas zhruba na poloviční hlasitost. Karlovo opilé huhlaní o Zagorce znělo v tiché kanceláři překvapivě čistě.
Sledovala jsem jeho obličej. Trvalo mu asi čtyři vteřiny, než mu došlo, na co se dívá. Zbledl. Otevřel pusu, pak ji zase zavřel. Natáhl ruku, že mi telefon sebere, ale já ho v klidu stáhla zpátky a schovala do kapsy.
„Co to má znamenat, Silvie?“ vydechl. Zkoušel nasadit tón uraženého šéfa, ale hlas mu přeskočil. „To je nějaký blbý vtip? Natáčet mě na soukromé akci?“
„Firemní akci, Karle. Firemní,“ opravila jsem ho tiše. „A žádný vtip. Adéla z toho byla docela špatná. Kdyby s tím šla na personální, máš hodinovou výpověď a zákaz vstupu do budovy. Ale já si říkala, že my dva se přece dokážeme domluvit jako rozumní lidé.“
„Ty mě chceš vydírat kvůli jedný opilý kravině?“ zkusil to ostřeji, ale těkal očima k zataženým žaluziím. „Vždyť se nic nestalo. Můžeš s tím jít na HR, akorát ze sebe uděláš hysterku.“
„Na HR se mi s tím vůbec nechce. Tam jsou hrozně zdlouhavé procesy,“ usmála jsem se. „Mnohem rychlejší by bylo poslat to tvojí manželce. Radka učí na tom gymnáziu tady za rohem, že? Co by tomu asi řekla?“
Trefila jsem přesně. Karlova manželka pochází ze staré pražské rodiny, která mu ten byt na Břevnově v podstatě koupila. Kdyby se tohle dozvěděla, zničila by ho finančně i společensky. Viděla jsem, jak se mu krůpěje potu objevily těsně pod linií vlasů. Svalil se do křesla a prsty se chytil za okraj stolu.
„Co chceš?“ hlesl.
„Chtěla jsem tu seniorní pozici, ale teď už je to jedno, protože ředitelství stejně uvažovalo, že nás sloučí. Chci tvoje místo. Napíšeš žádost o ukončení pracovního poměru dohodou z rodinných důvodů k poslednímu dubnu. Pro ředitele to bude znít tak, že jsi vyhořel a potřebuješ pauzu. A rovnou mu mě oficiálně doporučíš jako nejlepší možnou náhradu, abychom zajistili plynulý chod oddělení. Zítra ráno chci vidět podepsaný papír.“
Pokusil se ještě něco říct, ale věděl, že nemá v ruce vůbec nic. Nemohl riskovat, že to pošlu ven. Nemohl ani jít za vedením první, protože by musel přiznat, proč utíká. Byl v dokonalých kleštích.
Minulý pátek, posledního dubna, si Karel balil věci do papírové krabice od kopírky. Kolem poledne jsme měli menší rozlučku v kuchyňce. Lidé mu přáli hodně štěstí v nových projektech. Karel měl našedlou pleť a jen křečovitě přikyvoval. Já stála kousek od kávovaru, v ruce skleničku s nealko šampaňským.
Když se odpoledne open space vyprázdnil, stála jsem ve dveřích jeho kanceláře – vlastně už mojí kanceláře. Nesl tu těžkou krabici s knihami a osobními věcmi. Měl to k výtahu docela daleko.
„Karle, ještě drobnost,“ zastavila jsem ho, když mě míjel. Ukázala jsem na černou koženou židli za stolem, kterou si před rokem nechal koupit za třicet tisíc jako kompenzaci na bolavá záda. „Tu ergonomickou židli tady necháš. A čip od garáží polož na stůl. Novou smlouvu jdu podepsat v pondělí.“
Podíval se na mě, svaly na čelisti mu cukaly, ale pak jen sklopil oči a bez jediného slova odkráčel k výtahu. Od té doby jsem o něm neslyšela. A Adéla? Ta mi dneska ráno přinesla na stůl čerstvý koláč z pekárny, protože je tak strašně ráda, že jí dělám šéfku zrovna já.
