Článek
Do inzerátu jsem napsala, že mám ráda přírodu, menší města a příjemné posezení u kávy. Znělo to vstřícně. Nenapsala jsem, že příjemné posezení je pro mě to, ke kterému dojdeme poté, co splníme naplánovanou trasu. Ani že menší město dokážu předem rozdělit na místa, která stojí za návštěvu, a ta ostatní.
Je mi šedesát a jmenuji se Hana. Děti mají vlastní život a já jim ho docela přeji. Jen mě mrzelo, když jsem se ve čtvrtek těšila na výlet a v sobotu ráno přišla zpráva, že jim do toho něco vlezlo. Zpravidla něco, co mělo menší nároky na oblečení a delší čas na spaní.
Kamarádky jsou zase různě rozptýlené mezi manžely, vnoučata a bolavá kolena. Některé se mnou jedou rády, když jim řeknu kdy, kam a čím. Pak se ale ptají, kolik kilometrů ještě zbývá a jestli jsem nemohla vybrat něco bližšího. Já přitom všechno připravuji právě proto, aby se nemusely o nic starat.
Irena odpověděla ještě ten večer. Bylo jí dvaašedesát, ráda chodila a také ji nebavilo pořád někoho přemlouvat. Navrhla kávu, rovnou místo i čas. To se mi líbilo. Žádné tři dny zpráv, ve kterých jedna říká, že se přizpůsobí, a druhá zjišťuje, čemu konkrétně.
Přišla včas. Měla pěknou bundu, pevné boty a kabelku, do které se evidentně vešlo víc než telefon. Objednala si kávu, podívala se na mě a začala se ptát. Během půlhodiny jsme měly probrané výlety, děti i to, jak špatně se někdy domlouvá s lidmi, kteří na všechno odpovídají uvidíme.
Shodly jsme se téměř na všem. Příliš hlučné skupiny nás nelákaly, celý den v autobuse také ne a po dobré procházce je vhodné dobře se najíst. Irena řekla, že nemá ráda zbytečné přešlapování. Souhlasila jsem tak nadšeně, že jsem jí málem ukázala vlastní seznam na neděli.
Nakonec jsem ho ukázala. Vlak do menšího města, okruh přes vyhlídku, oběd a zpátky. Irena si trasu otevřela v telefonu a navrhla, abychom místo vlaku jely autobusem. Doveze nás blíž k začátku. Já raději vlak, pohodlnější a bez zatáček. Chvíli jsme to řešily. Potom řekla, že tedy pojedeme vlakem.
Měla jsem radost, jak snadno jsme se dohodly. Irena nejspíš menší. V neděli jsem stála na nástupišti o čtvrt hodiny dřív. Přišla skoro současně. Vytáhla termosku a řekla, že kdyby vlak nejel, za deset minut odjíždí autobus. Přikývla jsem. Já už ten spoj měla uložený také, ale nechtěla jsem vypadat přehnaně připravená.
Ve vlaku jsme si povídaly, dokud Irena nevyndala z kabelky složený papír. Měla na něm trasu. Jinou než já. Řekla, že se večer ještě dívala a tahle je hezčí. Vytáhla jsem telefon, abych jí ukázala, proč jsem vybrala svou.
Podle Ireny měla moje cesta příliš dlouhý úsek po silnici. Podle mě zase její zbytečně stoupala hned na začátku. Navrhla jsem spojit obě. Řekla, že pak nestihneme oběd v rozumnou dobu. To už jsme se blížily ke stanici a já si poprvé přála, aby na nástupišti čekala ještě třetí žena s dostatečně silným názorem.
Začaly jsme mojí trasou. Irena souhlasila, ale po několika stech metrech se zmínila o silnici. Odpověděla jsem, že za chvíli odbočíme. Věděla jsem to. Jen mě nepříjemně dráždilo, že se k tomu vrací. Někdo vám totiž může dát za pravdu a současně se tvářit, že jeho vlastní varianta leží těsně vedle, nepoužitá a lepší.
U odbočky zastavila. Chtěla zkontrolovat mapu. Já měla směr jasný, takže jsem udělala několik kroků dál a čekala. Trvalo to. Když mě došla, zeptala se, jestli někam spěchám. Řekla jsem, že ne, jen jsem se už podívala. Znělo to docela mile, pokud mě člověk dobře nezná.
Vyhlídka byla pěkná. Irena vytáhla svačinu, sedla si a nabídla mi půlku jablka. Já myslela na to, že když se zdržíme, přijdeme do restaurace právě s ostatními lidmi. Řekla jsem jí to. Odpověděla, že má hlad teď. Mohla jsem si sednout také. Místo toho jsem chvíli fotografovala stejný strom a čekala, až dojí.
Při další odbočce jsem souhlasila s její cestou. Cestou jsem se zeptala, jestli se tudy opravdu dostaneme k restauraci. Řekla, že ano. Pak dodala, že to kontrolovala. V tu chvíli jsem si všimla, jak přesně zní moje vlastní odpověď před hodinou.
Nebyla jsem ale připravená vyvozovat závěry. Především mě už trochu bolely nohy a nechtěla jsem první výlet pokazit tím, že si budu stěžovat. Irena měla proti mně krátkou výhodu. Šla jistě, zastavovala podle svého a ani jednou se nezeptala, jestli je to na mě moc. Přála jsem si, aby se zeptala. Kdyby se zeptala, možná bych se urazila.
Do restaurace jsme dorazily později, než jsem chtěla. Volný stůl měli. Tím moje nejdůležitější námitka padla. Irena si sedla naproti mně a zeptala se, jestli chci polévku. Řekla jsem, že ano. Doporučila mi česnečku, měla ji tam kdysi. Já si vybrala vývar, protože jsem zrovna potřebovala rozhodnout alespoň o něčem.
Při čekání na jídlo mi vyprávěla, že dřív hodně jezdila s rodinou. Vždycky všechno chystala a měla pocit, že ostatní jen čekají, co pro ně vymyslí. Poslední dobou už se jim ani nechce. Rozuměla jsem jí. Pak dodala, že se děti občas zlobí, protože jim nenechá vybrat ani restauraci. Byla jsem ráda, že už mám před sebou sklenici, kterou můžu zvednout.
„A necháš je?“ zeptala jsem se.
Řekla, že samozřejmě. Jen jim předem vysvětlí, proč některé podniky nejsou dobré. Nedokázala jsem se nerozesmát. Irena se zatvářila překvapeně. Řekla jsem, že to dělám také. Myslela jsem tím jednu neškodnou společnou vlastnost. Ona mi připomněla, že vlak jsme dnes vybraly kvůli mně a ona měla jiný návrh.
To mi připadalo nespravedlivé. Vždyť jsme se domluvily. Irena přikývla a zeptala se, jak by ta domluva vypadala, kdybych souhlasila s autobusem. Začala jsem vysvětlovat výhody vlaku. Po druhé větě jsem se zastavila. Ona už je slyšela. Poprvé v kavárně, podruhé ráno na nástupišti.
Oběd jsme dojedly v podstatně tišší atmosféře. Venku Irena ukázala na cestu k zastávce. Autobus nás měl odvézt na nádraží. Mně připadalo, že bychom mohly dojít pěšky. Otevřela jsem mapu, ale tentokrát jsem se nejdřív zeptala, co by chtěla ona. Autobus. Souhlasila jsem. Pak jsem celou cestu na zastávku sledovala čas.
Domů jsme dojely bez problému. Než jsme se rozešly, Irena řekla, že to byl pěkný výlet. Odpověděla jsem, že ano. Nevěděla jsem, jestli tomu věří, nebo obě jen slušně dokončujeme schůzku, která se příště nebude opakovat. Večer jsem kamarádce napsala, že nová parťačka je hodná, ale všechno chce rozhodovat sama.
Kamarádka odpověděla krátce. „Tak to jste dvě.“
Zlobila jsem se na ni. Pak jsem se vrátila ke zprávám s Irenou. Její návrh autobusu byl nahoře, moje dlouhé vysvětlení pod ním. U trasy to vypadalo podobně. Rozepsala jsem kamarádce odpověď, že to není totéž. Přidala jsem několik důvodů. Nakonec jsem ji neposlala.
Za dva dny Irena poslala fotografii z vyhlídky a zeptala se, jestli někam vyrazíme znovu. Chvíli jsem váhala. Mohla jsem se vrátit ke hledání někoho samostatného, kdo bude samostatně souhlasit s mými návrhy. Místo toho jsem odpověděla, že ano. Tentokrát trasu připraví ona a já vyberu místo na oběd.
Při druhém výletu jsem zkontrolovala její plán a našla kratší cestu. Napsala jsem jí to. Odpověděla, že chce jít kolem rybníka. Smazala jsem rozepsanou zprávu, ve které jsem jí chtěla vysvětlit, že rybník může vidět i odjinud. Na místě jsem pak stejně řekla, že jsme mohly být o půl hodiny dřív u oběda.
Irena se na mě podívala. Omluvila jsem se. U rybníka jsme se posadily a vytáhly svačinu. Pořád mě mrzelo, že jsme nešly kratší cestou, ale už jsem jí to neřekla. V restauraci navrhla, že si příště oběd vybere sama. Zeptala jsem se, jestli mi tím chce něco naznačit. Neodpověděla. Přisunula mi jídelní lístek a ukázala na smažený sýr. Řekla jsem, že si dám řízek. Přikývla. V tomhle už mě zřejmě nechá být.
