Článek
Znáte ten pocit, když si obléknete uniformu a najednou máte nad lidmi absolutní kontrolu? Já ho zažívám každou šichtu.
Dělám průvodčího na rychlících už patnáct let. Není to žádná raketová věda, prostě chodíte uličkou, pípáte kódy a cvakáte papíry. Ale ta moc, kterou v tom vlaku máte, ta je k nezaplacení. Lidi jsou v tom plechovém válci zavření s vámi a jakmile se dveře zaklapnou, platí moje pravidla.
Páteční odpoledne jsou vůbec nejlepší. Vlak z Prahy narvaný k prasknutí. Studenti jedou domů pro čisté prádlo, rodinky vyrazily na výlety, manažeři dojíždějí zpět do Brna. Všichni jsou nervózní, zpocení a chtějí mít klid. A do toho nakráčím já se svou čtečkou.
Zastavili jsme v Kolíně. Venku mrholilo a na peróně byl docela zmatek. Otevřel jsem dveře u třetího vozu a koukám, jak se k nim sune starší paní o francouzských holích. Vlekla za sebou obří kostkovanou tašku, co vážila snad tunu.
Normálně bych ji nechal, ať si poradí, ale zrovna jsem měl dobrou náladu. Seběhl jsem schůdky dolů. „Dejte to sem, babi,“ řekl jsem a tu obří tašku jí vynesl až do uličky. Pak jsem jí ještě chytil za loket a pomohl jí nahoru. Děkovala mi, prý jsem zlatej člověk a že takových už moc není. Usmál jsem se. Byla to vlastně docela fajn chvilka, cítil jsem se užitečně.
Zvedl jsem hlavu a podíval se z otevřených dveří ven. Perónem zrovna sprintoval nějaký kluk. Na zádech mu skákal batoh, bundu rozepnutou, obličej rudý jak rak. Byl asi deset metrů od vlaku a zoufale mával. „Počkejte! Prosím!“ řval na mě.
Díval jsem se mu přímo do očí. Zvedl jsem zelenou píšťalku, strčil si ji do pusy a dlouze, silně zapískal. Pak jsem se otočil, zmáčkl tlačítko na panelu a dveře se s tichým syčením začaly zavírat.
Kluk k nim doběhl přesně vteřinu poté, co zapadly do zámku. Praštil dlaní do skla a lapal po dechu. Ukazoval na zelené tlačítko na dveřích a prosil. Já jsem se o to sklo jen ležérně opřel zevnitř, s úsměvem jsem pokrčil rameny jakože „je mi to moc líto“ a dal fírovi znamení k odjezdu. Vlak cukl a rozjel se. Kluk běžel ještě chvíli podél oken a něco křičel. Nejspíš mi nadával.
Kdo nestíhá, ten nejede
Uvnitř vozu už byla cítit ta klasická vlaková atmosféra – směs levných voňavek, sekané v chlebu a nervozity. Zamířil jsem do čtyřky, kde seděla rodinka. Táta v polo triku, evidentně hlava rodiny, matka s unaveným výrazem a dvě děti, co drobily sušenky všude kolem.
„Dobrý den, jízdenky poprosím,“ ohlásil jsem.
Chlapík sebevědomě vytáhl mobil s otevřenou aplikací. Přiložil jsem čtečku. Displej mi zablikal červeně. Podíval jsem se na detaily.
„Pane, máte to na zítřek,“ řekl jsem klidně a vrátil mu mobil.
Chlapík se zamračil a vzal si ho zpátky. Dlouze zíral na displej. „To je nějaká blbost, kupoval jsem to včera večer na dnešek.“
„Aplikace nelže. Datum je zítřejší. Dneska s touhle jízdenkou nikam nejedete.“
Začal se kroutit. „Aha, asi jsem se přehlídl v kalendáři. No tak prostě jedeme dneska, ne? Sedíme tu, místa jsou volná, tak co. Vždyť už jsme zaplatili.“
Zavrtěl jsem hlavou. „Nejsou volná. V Pardubicích na tahle místa přistupují lidé s platnou místenkou. Musíte si koupit novou jízdenku, samozřejmě s manipulační přirážkou za nákup ve vlaku.“
To ho vytočilo. „Přece nebudu kupovat novou jízdenku za plnou cenu, když už jsem to zaplatil! Prostě mi to nějak přebookujte v tom vašem strojku. Je to jen chyba v systému.“
„Já žádný systém přepisovat nebudu. Nemáte platný doklad. Buď zaplatíte, nebo si v Pardubicích vystoupíte.“
Zrudnul a zvedl hlas. „Zavolejte mi vedoucího vlaku. S vámi se bavit nebudu, tohle je obyčejná zlodějina!“
Zasmál jsem se. „Já jsem vedoucí vlaku, pane.“
Matka dětí ho začala tahat za rukáv. „Prosím tě, nech to být, zaplať mu to.“ Ale on už byl v ráži. Vytáhl si telefon a začal mě natáčet. „Řekněte mi vaše osobní číslo! Budu si stěžovat na ředitelství. Tohle vám neprojde.“
Klidně jsem se narovnal, aby na mě dobře viděl. Nadiktoval jsem mu své číslo pomalu a zřetelně. „Čtyřicet sedm, dvacet jedna. A s tou přirážkou to dělá tisíc osm set padesát korun. Hotově, nebo kartou?“
Odmítl zaplatit. Začal mi vyhrožovat právníkem a Českou obchodní inspekcí. Poslouchal jsem to asi minutu, pak jsem vytiskl doklad o vyloučení z přepravy. „Takže v Pardubicích jdete ven. A do té doby opustíte tato rezervovaná místa. Běžte si stoupnout na představku.“
Děti začaly brečet, protože nechápaly, co se děje. Matka na manžela syčela, že je idiot. Posbírali si bágly a hračky a odtáhli se do úzké uličky u záchodků, kde už stály tři další lidi. Když jsem procházel kolem nich do dalšího vozu, otec do mě schválně drcnul ramenem. Ani jsem se neohlédl.
Smlouva je smlouva
V šestém voze byl klid. Většina lidí pospávala nebo koukala do mobilů. U okýnka seděla mladá holka, mohlo jí být tak dvacet. Předkláněla se a zoufale se snažila narvat nabíječku do zásuvky pod sedadlem. Ta zásuvka byla vytržená už od minulého týdne, věděl jsem o ní, ale ještě ji nikdo nestihl zapsat do údržby.
„Jízdenky, prosím,“ natáhl jsem ruku.
Holka se na mě podívala. Byla úplně bledá. „Dobrý den, mně se zrovna vybil mobil. Mám jízdenku v aplikaci, přísahám. Jen mi nejde ta zásuvka.“
„Zásuvka je mimo provoz, slečno,“ konstatoval jsem suše.
„Já vím, ale můžu si to prosím nabít u vás v kabince? Jen na minutu, na jedno procento, abych vám to ukázala. Hned to zase vypojím.“
Můj služební oddíl byl o dva vozy dál. V zásuvce tam byl zrovna píchnutý můj soukromý telefon a přes reproduktor z něj hrál hokejový podcast.
„To bohužel nejde. Služební oddíl není pro cestující a nabíjení soukromých zařízení je tam přísně zakázané,“ řekl jsem a tvářil se u toho maximálně profesionálně. „Cestující je povinen předložit platný jízdní doklad. Pokud ho nemáte, jedete načerno.“
V očích se jí objevily slzy. Začala se prohrabávat v peněžence. Vytáhla dvoustovku a trochu ji ke mně posunula. „Vezměte si to, prosím. Fakt tu jízdenku mám zaplacenou. Jen mi to umřelo.“
Dělal jsem, že tu zmuchlanou bankovku nevidím. Vyndal jsem si z brašny bloček na pokuty. „Slečno, nezkoušejte to na mě. Občanský průkaz, prosím.“
Zkusila ještě argumentovat, že přece musím vidět v systému, že je to sedadlo zaplacené. Samozřejmě, že jsem to viděl. Ale to na věci nic neměnilo. Chtěla po mně laskavost a já prostě neměl důvod jí vyhovět. Rezignovaně mi podala občanku.
Vypsal jsem jí blokovou pokutu na tisíc korun. Tiskárna zachrčela a vyjela dlouhý papírek. Podal jsem jí ho i s občankou. Zírala na ten papír, jako bych jí právě podepsal rozsudek smrti.
„Do patnácti dnů na účet, co je dole. A příště doporučuju pořídit si powerbanku,“ dodal jsem, otočil se na patě a pokračoval dál v uličce.
Když mi v Brně skončila šichta, předal jsem vlak střídajícímu kolegovi. Vylezl jsem před nádraží do chladného večera. Zamířil jsem rovnou ke stánku s rychlým občerstvením. Koupil jsem si velkou kávu a dva poctivé párky v rohlíku. Zaplatil jsem je přesně tou dvoustovkou, kterou jsem našel zmačkanou na podlaze v první třídě hned po odjezdu z Prahy. Došel jsem na parkoviště, odemkl svou starou Octavii, sedl si za volant, pustil topení na plno a s chutí se zakousl do párku.
