Článek
S Markem jsme se znali skoro dvacet let. Dřív jsme se vídali v partě, někdy i s mým tehdejším mužem. Po rozvodu mi Marek pomohl přivézt pračku a pak zavolal, jestli nechci v sobotu ven. Šli jsme kolem Svratky a já poprvé po několika týdnech dvě hodiny nemluvila o manželství.
Z jedné procházky vznikl zvyk. Někdy jsme vyjeli vlakem za Brno, jindy skončili jen u kávy. Když měl práci nebo jsem jela za dcerou, sobotu jsme vynechali. Jinak jsme se domlouvali už ve čtvrtek.
Marek byl několik let rozvedený. Nepátrala jsem, s kým se schází. Zpočátku mě těšilo hlavně to, že mě někdo vytáhne z bytu a nečeká, že budu zábavná.
Co jsem si začala domýšlet
Jednou mi přivezl malou sklenici medu, protože si pamatoval, že si ho dávám do čaje. Když jsem zmínila rozbitou přezku na batohu, přišel příště s náhradní. Volával mi cestou z práce a ptal se, jak dopadla porada, které jsem se bála.
Začala jsem si před sobotou zkoušet oblečení. Do batohu jsem přidala rtěnku a při loučení čekala, jestli mě obejme o trochu déle. Když jednou odhrnul větev, abych prošla, všimla jsem si jeho ruky těsně u svého ramene a myslela na ni ještě večer.
Dcera se mě zeptala, jestli spolu chodíme.
„Necháváme tomu čas,“ odpověděla jsem.
Řekla jsem to tak přirozeně, až jsem tomu sama uvěřila. Přitom jsme o žádném společném čase nikdy nemluvili. Marek mě nelíbal, nebral za ruku a po výletech odjížděl domů. Připisovala jsem to opatrnosti. Oba jsme přece věděli, jak může vztah bolet.
Zeptat se přímo mi připadalo nebezpečnější než dál čekat.
Penzion u vody
Na jedné túře jsme se zastavili nad přehradou. Marek mi ukázal penzion mezi stromy a vyprávěl, že tam kdysi strávil pěkný víkend. Řekla jsem, že bych se tam chtěla podívat. Souhlasil, že bychom mohli někdy vyrazit.
O měsíc později jsem mu k narozeninám zaplatila dvě noci. V nabídce byl poslední pokoj s dvojlůžkem. Chvíli jsem nad tím seděla. Věděla jsem, že by ho taková rezervace mohla zaskočit, ale doufala jsem, že za mě vysloví něco, k čemu se sama neodhodlám. Nakonec jsem zaplatila a potvrzení schovala do obálky.
Před narozeninami jsme se dvě soboty neviděli. Já ležela s nachlazením, on byl pryč s bratrem. Psali jsme si jen krátce. Těšila jsem se, až mu konečně předám dárek.
Sešli jsme se v cukrárně. Položila jsem obálku vedle jeho talířku.
„Zamluvila jsem nám víkend v tom penzionu. V červnu.“
Marek se rozzářil a poděkoval mi. Pak vytáhl telefon a otevřel kalendář.
„To by šlo. A nešel by připlatit ještě jeden pokoj? Vzal bych s sebou Petru. My dva bychom si vzali ten nový.“
Dvojlůžkový pokoj
Nevěděla jsem, kdo Petra je. Marek vysvětlil, že se poznali před třemi týdny u známých. Chtěl mi o ní říct dnes. Prý bychom si mohly rozumět.
„Jasně. To byl jen takový nápad,“ řekla jsem a začala drobit okraj větrníku.
Mluvila jsem o pěších trasách, zatímco on o Petřině práci. Potom se zeptal, co přesně jsem objednala. Vytáhla jsem potvrzení a zahlédla řádek s typem pokoje.
Mohla jsem tvrdit, že jsem se spletla. Napadlo mě dokonce, že mu pobyt nechám pro ně dva a sama řeknu, že nemůžu. Jenže bych pak musela poslouchat, jaké to tam bylo.
„Já jsem tam chtěla jet s tebou,“ řekla jsem.
„Vždyť já vím. Můžeme jet jen my, jestli ti Petra vadí.“
„Ne jako kamarádka.“
Položil telefon na stůl. Dlouho mlčel a já si přála, abychom neseděli tak blízko vitríny, ke které pořád někdo přicházel.
„Nino, to mě nenapadlo.“
Zeptala jsem se, co pro něj znamenaly všechny ty soboty.
„Výlety s tebou. Známe se tak dlouho, myslel jsem, že to máme stejně.“
„Já už nějakou dobu ne.“
„Mám tě rád. Ale zamilovaný do tebe nejsem.“
Neřekl to tvrdě. Stejně jsem nedokázala zvednout oči. Když začal vysvětlovat, že si váží našeho přátelství, poprosila jsem ho, aby teď chvíli nic neříkal.
Sobota bez domluvy
Pobyt jsem zrušila. Část zaplacené částky mi penzion vrátil, zbytek propadl. Marek nabídl, že se na něm bude podílet. Odmítla jsem. Rezervaci jsem udělala bez něj. Nebyla to ztráta, kterou bychom si předem dohodli nést společně.
Domluvili jsme se, že si nějakou dobu nebudeme plánovat výlety. Nevěděla jsem, jak dlouhou dobu potřebuju. Nedokázala jsem mu slíbit ani to, že pak budu chtít poznat Petru.
První sobotu jsem vyjela na kole. Na známé odbočce jsem zastavila a čekala, až mi přestane být do pláče. Cyklista za mnou zazvonil, protože jsem stála uprostřed cesty. Uhnula jsem na kraj a otřela si tváře rukávem.
Vpravo vedla cesta ke stánku, kde jsme s Markem kupovali kávu. Vlevo jsem to moc neznala. Chvíli jsem se dívala oběma směry. Na delší trasu jsem neměla sílu. Otočila jsem kolo k domovu a pomalu se rozjela.
