Hlavní obsah

Odmítla jsem mluvit na pohřbu bývalého manžela. Dcera mi vyčetla, že mu neumím odpustit

Foto: gemini.com

Dceři jsem slíbila, že na pohřbu jejího táty přečtu pár vět. Když jsem je začala psát, nedokázala jsem oddělit společné roky od toho, proč jsme je ukončili. Ona přitom potřebovala slyšet něco docela jiného.

Článek

S Romanem jsme byli rozvedení šest let. Když mi letos začátkem listopadu zavolala dcera, že zemřel, seděla jsem doma nad objednávkou potravin. Obrazovka mezitím zhasla a já ji pořád držela na klíně. Lucie mluvila věcně, potřebovala najít telefonní číslo na jeho bratrance a vědět, jestli mám nějakou společnou fotografii. Potom se zeptala, zda bych při rozloučení řekla něco o době, než se narodila. Prý jsem ho znala nejdéle. Souhlasila jsem. Nechtěla jsem jí k vyřizování přidávat další starost a myslela jsem si, že několik slušných vět zvládnu. Dceru jsme po rozvodu nikdy nenutili vybírat si mezi námi. Chodila s otcem na obědy, mně vozila nákup, když jsem si zlomila ruku. Považovala jsem to za dobrý výsledek našeho manželství. Teď jsem měla před lidmi popsat i to ostatní.

Večer jsem otevřela prázdný dokument a napsala, že jsme spolu prožili mnoho šťastných let. Šťastné chvíle jsme měli, celé roky bych tak ale nenazvala. Zkusila jsem naši první dovolenou. Roman tehdy v lijáku přestěhoval celý stan, abych nemusela spát v mokru. Jenže k té noci patřilo i ráno, kdy mi vyčetl, že jsem špatně vybrala místo. Nedokázala jsem napsat ani jednu část bez té druhé. Větu o tom, že na něj bylo vždycky spolehnutí, jsem smazala také. Vybavil se mi večer, kdy jsem sama čekala na výsledek vyšetření a on nepřijel, protože jsme se ráno pohádali. Po hodině zůstalo na stránce jen jeho jméno a datum narození. Styděla jsem se i před tou obrazovkou.

Dcera v mém odmítnutí slyšela výčitku

Druhý den jsem Lucii zavolala a řekla jí, že přijdu, ale mluvit nebudu. Chtěla vědět proč. Vysvětlovala jsem, že nedokážu napsat nic, za čím bych mohla stát a co by zároveň patřilo na pohřeb. Ztichla. Potom mi vyčetla, že mu nedokážu odpustit ani teď. Zopakovala jsem, že nejde o odpuštění, jenže jsem mluvila příliš rychle. Hovor ukončila s tím, že si to tedy zařídí sama.

Celé odpoledne jsem měla chuť poslat jí dlouhou zprávu. Chtěla jsem připomenout, co o našem soužití neví. Už jsem napsala první odstavec, když mi došlo, že se chystám obhajovat před člověkem, který právě přišel o tátu. Zprávu jsem smazala. Nabídla jsem jí jen, že se může večer stavit a podíváme se na text spolu. Přinesla notebook a vlastní návrh. Kabát si ani nesvlékla, jako by nepočítala s tím, že zůstane dlouho.

Nad jedním odstavcem jsme se zastavily

V jejím návrhu stálo, že Roman dokázal každého rozesmát a nikdy nikoho nenechal samotného. U druhé části jsem zaváhala. Lucie se na mě podívala. Řekla, že jsem jí to neměla slibovat, když teď musí řeč narychlo chystat sama. Uznala jsem, že jsem souhlasila unáhleně a mrzí mě, že se mnou počítala. Chvíli jsme seděly mlčky. Potom začala vyprávět, jak pro ni přijel do Brna, když se rozešla s přítelem. Bylo to po našem rozvodu. V noci ji odvezl i s krabicemi a cestou po ní nechtěl žádné vysvětlení. O té jízdě jsem nevěděla. Řekla jsem jí, ať napíše právě tohle.

Namítla, že pak bude mluvit jenom o sobě. Odpověděla jsem, že může mluvit o svém tátovi. Nemusí k tomu přidávat naše manželství. Dlouho seděla s rukama položenýma vedle klávesnice. Potom si sundala kabát a první odstavec vymazala. Místo obecných vět napsala o cestě z Brna a o tom, jak jí druhý den přivezl rohlíky, protože v krabicích nemohla najít ani hrnek. Požádala mě, abych zkontrolovala překlepy. Když odcházela, chtěla vědět, zda budu sedět u ní. To jsem jí mohla slíbit bez přemýšlení.

Moje místo bylo vedle ní

Na rozloučení jsem přišla dřív. Lucie stála u vstupu do síně a držela přeložený papír. Zeptala se, jestli nevypadá příliš zmačkaně. Narovnaly jsme ho na desce u kondolenční knihy. V síni jsem si sedla vedle ní. Když přišla její chvíle, vstala a došla k řečnickému pultu. Při čtení se jí jednou zlomil hlas. Zůstala jsem sedět a dívala se na ni, dokud znovu nezačala. Slyšela jsem příběh o Romanovi, který byl pravdivý, přestože se tolik lišil od toho mého. Když se vrátila na místo, odložila papír mezi nás.

Od pohřbu uplynulo pár dní. Lucie mi včera zavolala a vzpomněla si na další podrobnost z té noční jízdy. Roman prý celou cestu pouštěl rádio potichu, ačkoli jinak poslouchal všechno nahlas. Nehledala jsem k tomu vlastní vzpomínku. Nechala jsem ji domluvit. Naše manželství tím nebylo lepší a ona po mně už nechtěla, abych o něm říkala něco pěkného. Mohla mi ale vyprávět o tátovi, který jí teď chybí.

Máte na tohle téma jiný názor? Napište o něm vlastní článek.

Texty jsou tvořeny uživateli a nepodléhají procesu korektury. Pokud najdete chybu nebo nepřesnost, prosíme, pošlete nám ji na medium.chyby@firma.seznam.cz.

Související témata:

Sdílejte s lidmi své příběhy

Stačí mít účet na Seznamu a můžete začít publikovat svůj obsah. To nejlepší se může zobrazit i na hlavní stránce Seznam.cz