Článek
S Romanem jsme byli rozvedení šest let. Když mi letos začátkem listopadu zavolala dcera, že zemřel, seděla jsem doma nad objednávkou potravin. Obrazovka mezitím zhasla a já ji pořád držela na klíně. Lucie mluvila věcně, potřebovala najít telefonní číslo na jeho bratrance a vědět, jestli mám nějakou společnou fotografii. Potom se zeptala, zda bych při rozloučení řekla něco o době, než se narodila. Prý jsem ho znala nejdéle. Souhlasila jsem. Nechtěla jsem jí k vyřizování přidávat další starost a myslela jsem si, že několik slušných vět zvládnu. Dceru jsme po rozvodu nikdy nenutili vybírat si mezi námi. Chodila s otcem na obědy, mně vozila nákup, když jsem si zlomila ruku. Považovala jsem to za dobrý výsledek našeho manželství. Teď jsem měla před lidmi popsat i to ostatní.
Večer jsem otevřela prázdný dokument a napsala, že jsme spolu prožili mnoho šťastných let. Šťastné chvíle jsme měli, celé roky bych tak ale nenazvala. Zkusila jsem naši první dovolenou. Roman tehdy v lijáku přestěhoval celý stan, abych nemusela spát v mokru. Jenže k té noci patřilo i ráno, kdy mi vyčetl, že jsem špatně vybrala místo. Nedokázala jsem napsat ani jednu část bez té druhé. Větu o tom, že na něj bylo vždycky spolehnutí, jsem smazala také. Vybavil se mi večer, kdy jsem sama čekala na výsledek vyšetření a on nepřijel, protože jsme se ráno pohádali. Po hodině zůstalo na stránce jen jeho jméno a datum narození. Styděla jsem se i před tou obrazovkou.
Dcera v mém odmítnutí slyšela výčitku
Druhý den jsem Lucii zavolala a řekla jí, že přijdu, ale mluvit nebudu. Chtěla vědět proč. Vysvětlovala jsem, že nedokážu napsat nic, za čím bych mohla stát a co by zároveň patřilo na pohřeb. Ztichla. Potom mi vyčetla, že mu nedokážu odpustit ani teď. Zopakovala jsem, že nejde o odpuštění, jenže jsem mluvila příliš rychle. Hovor ukončila s tím, že si to tedy zařídí sama.
Celé odpoledne jsem měla chuť poslat jí dlouhou zprávu. Chtěla jsem připomenout, co o našem soužití neví. Už jsem napsala první odstavec, když mi došlo, že se chystám obhajovat před člověkem, který právě přišel o tátu. Zprávu jsem smazala. Nabídla jsem jí jen, že se může večer stavit a podíváme se na text spolu. Přinesla notebook a vlastní návrh. Kabát si ani nesvlékla, jako by nepočítala s tím, že zůstane dlouho.
Nad jedním odstavcem jsme se zastavily
V jejím návrhu stálo, že Roman dokázal každého rozesmát a nikdy nikoho nenechal samotného. U druhé části jsem zaváhala. Lucie se na mě podívala. Řekla, že jsem jí to neměla slibovat, když teď musí řeč narychlo chystat sama. Uznala jsem, že jsem souhlasila unáhleně a mrzí mě, že se mnou počítala. Chvíli jsme seděly mlčky. Potom začala vyprávět, jak pro ni přijel do Brna, když se rozešla s přítelem. Bylo to po našem rozvodu. V noci ji odvezl i s krabicemi a cestou po ní nechtěl žádné vysvětlení. O té jízdě jsem nevěděla. Řekla jsem jí, ať napíše právě tohle.
Namítla, že pak bude mluvit jenom o sobě. Odpověděla jsem, že může mluvit o svém tátovi. Nemusí k tomu přidávat naše manželství. Dlouho seděla s rukama položenýma vedle klávesnice. Potom si sundala kabát a první odstavec vymazala. Místo obecných vět napsala o cestě z Brna a o tom, jak jí druhý den přivezl rohlíky, protože v krabicích nemohla najít ani hrnek. Požádala mě, abych zkontrolovala překlepy. Když odcházela, chtěla vědět, zda budu sedět u ní. To jsem jí mohla slíbit bez přemýšlení.
Moje místo bylo vedle ní
Na rozloučení jsem přišla dřív. Lucie stála u vstupu do síně a držela přeložený papír. Zeptala se, jestli nevypadá příliš zmačkaně. Narovnaly jsme ho na desce u kondolenční knihy. V síni jsem si sedla vedle ní. Když přišla její chvíle, vstala a došla k řečnickému pultu. Při čtení se jí jednou zlomil hlas. Zůstala jsem sedět a dívala se na ni, dokud znovu nezačala. Slyšela jsem příběh o Romanovi, který byl pravdivý, přestože se tolik lišil od toho mého. Když se vrátila na místo, odložila papír mezi nás.
Od pohřbu uplynulo pár dní. Lucie mi včera zavolala a vzpomněla si na další podrobnost z té noční jízdy. Roman prý celou cestu pouštěl rádio potichu, ačkoli jinak poslouchal všechno nahlas. Nehledala jsem k tomu vlastní vzpomínku. Nechala jsem ji domluvit. Naše manželství tím nebylo lepší a ona po mně už nechtěla, abych o něm říkala něco pěkného. Mohla mi ale vyprávět o tátovi, který jí teď chybí.





