Článek
Pozvánku jsem nechala týden vedle mísy s ovocem. Čtyřicet devět let od konce základní školy nebylo kulaté výročí, ale spolužák Karel napsal, že na kulatá už čekat nechce. Zamluvil salonek v restauraci kousek od našeho někdejšího školního hřiště.
Na posledních dvou srazech jsem nebyla. Vymluvila jsem se na práci a potom na hlídání vnučky. Tentokrát jsem neměla nic a vadilo mi, že si přesto v duchu hledám důvod, proč nejít.
Celý život jsem nebyla jen ta zamlklá holka od okna. Vedla jsem účtárnu, vychovala dva syny. Jen při představě spolužáků jsem zase nevěděla, kam dát ruce.
Vzala jsem si modrou halenku, kterou mi nikdo nepomáhal vybrat, a vyrazila.
Místo vedle mě
První půlhodina byla příjemná. Karel mi odsunul židli, někdo objednal minerálku a já vyprávěla o cestě do Jeseníků. Spolužák, kterého jsem si pamatovala jako největšího výtržníka, mi ukazoval fotky své zahrady.
Pak přišla Renata.
Poznala jsem ji podle hlasu dřív, než jsem se otočila. Objala mě zezadu kolem ramen a přitiskla tvář k mé.
„Olinko! Já doufala, že tady budeš.“
Přisunula si židli. Zeptala se na děti a připomněla, jak jsme spolu chodívaly ze školy přes park. Mluvila o mně jako o někom, koho měla vždycky ráda. Nevěděla jsem, jestli se mám odtáhnout, nebo jí nabídnout mísu s pečivem. Nakonec jsem udělala to druhé.
Přes park jsme opravdu chodily. Renata mi někdy půjčovala knížky a jednou se mě zastala před klukem, který mi schoval boty. Pamatovala jsem si i tohle. Právě proto jsem jí tehdy ukázala sešit.
Co zůstalo mezi stránkami
Bylo mi čtrnáct a psala jsem slova k melodiím, které jsem si vymýšlela cestou domů. Zpívala jsem si do chůze, dokud se někdo neobjevil za zatáčkou. V sešitě jsem měla také písničku pro školní vystoupení. Chtěla jsem ji nabídnout učitelce hudební výchovy, ale nejdřív jsem potřebovala, aby mi někdo řekl, jestli není hloupá.
Renata si ji přečetla a sešit mi vrátila. O několik dní později ho vytáhla z mé otevřené tašky. Stála před tabulí a četla z něj nahlas. U některých slov protahovala samohlásky, jako by zpívala operu. Třída se smála.
Nejsilněji si pamatuju, jak jsem jí držela loket. Ne silou. Jen jsem ji prosila, aby mi ho dala. Ona se otočila k ostatním a četla dál.
Na vystoupení jsem se nepřihlásila. Doma jsem sešit zastrčila pod zimní svetry a později ho přestěhovala mezi stará vysvědčení. Psát jsem přestala hned. Zpívat jsem ještě nějakou dobu zkoušela potichu, ale poslouchala jsem se přitom tak přísně, až mě to přestalo těšit.
Renatě jsem nikdy neřekla, co následovalo. Zbytek školy jsme vedle sebe dál sedávaly na obědě.
Vždyť ty jsi zpívala
Po jídle přinesl Karel kytaru. Několik lidí se přidalo, jiní pokračovali v hovoru. Renata mi položila ruku na předloktí.
„Ty dej něco sama. Vždyť jsi pořád zpívala.“
Zavrtěla jsem hlavou.
„Ale prosím tě, nestyď se před námi.“
Karel přestal ladit. Najednou jsem měla pocit, že čeká celý stůl, přestože na druhém konci si dvě ženy stále prohlížely fotografie.
„Já před vámi zpívat nechci,“ řekla jsem. „Pamatuješ si můj sešit?“
Renata se naklonila blíž. Připomněla jsem jí tabuli, písničku i to, jak jsem se jí snažila sešit vzít. Mluvila jsem tišeji, než jsem chtěla, ale tentokrát jsem větu dokončila.
„To jsem udělala já?“
Čekala jsem zapírání nebo smích. Tvářila se však zmateně. Podívala se na Karla, ale ten sklopil oči ke kytaře.
„Opravdu si to nepamatuju, Oli. Myslela jsem, že jsme byly kamarádky.“
„Já tehdy taky.“
Renata stáhla ruku. Chvíli hleděla na ubrus.
„A ty texty byly tvoje? Tys je sama napsala?“
Přikývla jsem. Nechtěla jsem znovu vysvětlovat, proč jsem jí je svěřila. Přála jsem si slyšet aspoň to, že chápe, jak mi tehdy bylo. Jenže ona čekala na další odpověď a já už žádnou neměla.
Nemusela jsem zůstat
Karel navrhl jinou písničku. Někdo se přidal a Renata vedle mě zůstala sedět bez hnutí. Dívala se chvíli na mě, chvíli na ostatní. Já si rovnala ubrousek pod talířem a přemýšlela, jak se rozloučit.
Zaplatila jsem si večeři. Renata vstala, jako by mě chtěla znovu obejmout. Podala jsem jí ruku. Nezadržovala mě.
Cestou domů se mi její otázka vracela. Chtěla jsem se podívat, co jsem tehdy vlastně napsala. Pamatovala jsem si smích i Renatin rukáv, ale ze svých slov skoro nic.
Sundala jsem ze skříně krabici s vysvědčeními. Sešit měl ohnutý roh a mezi stránkami zaschlý list. Některé verše byly tak neobratné, že jsem se při čtení ošila. U jedné sloky jsem si však vybavila melodii.
Seděla jsem na kraji postele a zkusila první řádek. Hlas mi přeskočil. Zmlkla jsem a chvíli poslouchala zvuky z chodby. Teprve když sousedovy dveře zaklaply, napila jsem se vody a našla začátek ještě jednou, o něco níž. Druhý řádek jsem si nepamatovala, tak jsem si melodii potichu vymyslela znovu.
