Článek
Dne 26. prosince 2004 zasáhlo pobřeží Indického oceánu jedno z nejsilnějších zemětřesení v zaznamenané historii. Následná tsunami zabila statisíce lidí v řadě zemí od Indonésie přes Srí Lanku a Indii až po Somálsko, Tanzanii a Keňu.
Na keňském pobřeží nebyla vlna tak ničivá jako v jihovýchodní Asii. Přesto zasáhla oblast Malindi a ústí řeky Sabaki, kde se v předchozích dnech pohybovalo stádo hrochů. Podle dobových popisů je už silné deště a rozvodněná řeka zanesly neobvykle blízko moři. Když pak dorazila tsunami, stádo se rozprchlo nebo se stáhlo proti proudu. Jeden hroch zůstal venku.
Následující den našli lidé na pobřeží osamělé mládě. Bylo mu zhruba jeden rok, vážilo kolem tří set kilogramů a uvízlo na korálovém útesu. Nešlo s jistotou určit, co se stalo s jeho matkou a zbytkem stáda. Jisté však bylo, že mládě zůstalo samo, vyčerpané a dezorientované. A že se bez pomoci na břeh nedostane.
Hroch, kterého nešlo chytit
Na pobřeží se začali scházet místní obyvatelé, rybáři i turisté. Z dálky vypadal Owen jako malé zvíře v nesnázích. Jenže „malý“ hroch je stále zvíře s mimořádnou silou, ostrými zuby a instinktem, který mu velí bránit se každému, kdo se přiblíží.
Záchranáři zkoušeli provazy, čluny i auta. Mládě se však pokaždé vytrhlo. Bylo unavené, ale zároveň rychlé, kluzké a vyděšené davem lidí.
Nakonec přivezli silnou síť používanou k lovu žraloků. Teprve s ní se podařilo hrocha zpomalit. Jeden z mužů se na něj vrhl a na okamžik ho přidržel, zatímco ostatní síť zajistili. Jmenoval se Owen Sobien. A právě po něm dostalo mládě jméno Owen.
Když se záchrana podařila, lidé na pobřeží propukli v jásot. Hroch byl zabalený v síti, naložený na vůz a převezený do Haller Parku nedaleko Mombasy. Rezervace vznikla na území bývalého vápencového lomu, který se díky dlouhodobé práci ekologů proměnil v zelený park s jezírky, lesem a zvířecími výběhy.
Nikdo tehdy netušil, že Owenova záchrana bude jen první kapitolou ještě podivnějšího příběhu.
Ve výběhu, kam ošetřovatelé Owena umístili, žila obří aldabrská želva jménem Mzee. Její jméno ve svahilštině znamená starý mudrc nebo starý muž. Mzee byl v době Owenova příjezdu starý přibližně sto třicet let. Měl velký tmavý krunýř, těžké nohy a povahu, která se nijak nepodobala něžné pohádkové postavě. Ošetřovatelé ho znali jako spíš samotářského tvora, který příliš nestál o společnost lidí ani jiných zvířat.
Owen ho však spatřil a bez váhání k němu zamířil. Schoulil se za jeho bok, tiskl se ke krunýři a držel se ho podobně, jako se mladý hroch v přírodě drží své matky. Mzee byl nejprve zjevně zaskočený. Najednou měl vedle sebe vyděšené, hlučné a několikanásobně těžší mládě, které se odmítalo vzdálit.
Owen se ale nenechal odbýt. A během několika dní se začalo dít něco, co zaměstnance Haller Parku překvapilo. Mzee jeho přítomnost nejen snášel. Začal na ni reagovat. Zůstával u Owena, nechal ho odpočívat vedle sebe a později s ním trávil stále více času.
Přátelství, které nemohlo trvat navždy
Příběh bývá často vyprávěn tak, že želva hrocha „adoptovala“ nebo se stala jeho matkou. Je to hezký obraz, ale skutečnost byla složitější.
Owen byl osamělý hroší samec v prostředí, kde neměl žádného příslušníka vlastního druhu. Mzee byl největší a nejbližší tvor, kterého měl. Jeho tmavý, zaoblený krunýř mohl mladému hrochovi připomínat tělo dospělého hrocha.
Primatoložka Barbara Smutsová a další odborníci upozorňovali, že z jediného zvířecího páru nelze dělat velké závěry o „mezidruhovém přátelství“. Potřeba těsné blízkosti ale může být u mláděte po ztrátě stáda mimořádně silná. Owen jednoduše hledal ochranu a kontakt. A Mzee mu ho nakonec poskytl.
Dvojice spolu jedla, odpočívala a pohybovala se po výběhu. Owen Mzeeho jemně pobízel čenichem, když chtěl vyrazit na procházku. Želva někdy naopak štípla hrocha do ocasu nebo nohy, aby ho přiměla změnit směr. Ve vodě se pohybovali vedle sebe, na souši se navzájem následovali. Ošetřovatelé popisovali i zvuky a gesta, která oba používali při společném pohybu.
Snímky Owena přitisknutého ke krunýři stoletého Mzeeho rychle obletěly svět. Pořídil je fotograf Peter Greste, tehdejší partner zooložky Pauly Kahumbu, která se v Haller Parku podílela na Owenově péči.
Příběh převzaly agentury, noviny i televizní stanice. Lidé, kteří předtím sledovali především katastrofické záběry z tsunami, najednou viděli jiný obraz jejího následku: osiřelé zvíře, které našlo bezpečí u tvora zcela jiného druhu.
Jak Owen rostl, bylo jasné, že společný výběh nebude bezpečný navždy. Dospělý hroch je obrovské a silné zvíře. Samec může vážit více než tunu a patří k nejnebezpečnějším africkým savcům. I kdyby Owen Mzeemu nikdy vědomě neublížil, stačil by jeden nešikovný pohyb, prudké otočení nebo hra ve vodě.
Ošetřovatelé proto Owena postupně oddělili a umístili ho do většího prostoru s dalšími hrochy. Seznámil se se samicí jménem Cleo a rychle si k ní vytvořil pouto.
Příběh Owena a Mzeeho není důkaz, že zvířata prožívají emoce úplně stejně jako lidé. Není ani pohádkou o želvě, která se proměnila v hroší matku. Jejich vztah netrval celý život. Přesto stačil na to, aby osamělé mládě přežilo první kritické období po záchraně a mohlo později vyrůst mezi vlastními druhy.
Zdroje:
https://hallerpark.com/featured-blog-post-owen-mzee-the-hippo-and-tortoise-who-became-best-friends/
https://www.reuters.com/article/business/environment/tortoise-hippo-friendship-deepens-post-tsunami-idUSN28296637/
https://www.wamc.org/2005-07-17/a-hippo-and-tortoise-tale
https://www.snopes.com/fact-check/befriended-hippo/
https://www.pbs.org/video/k-2-426-owen-mzee-the-true-story-of-a-remarkable-friends-dqvc6s/
https://news.bbc.co.uk/2/hi/africa/4152447.stm
https://books.google.com/books/about/Owen_Mzee.html?id=NFN3T7wPaY0C
